DD 18: Boj s uchem a s časem

Tak už počítáme poslední dny, které tady v Irsku strávíme. A tak si to patřičně užíváme: konečně si připadám jako někdo, kdo přijel cizí zemi poznat a na vlastní kůži užít, a ne jen počítat každé euro a vydělávat si na dlabanec. Pomalu se smiřuju s myšlenkou, že za pár dní už budu doma. Ještě před několika dny jsem trpěla obrovskou rozpolceností, kdy jsem se sice těšila domů, ale přitom mi bylo teskno při představě, že tuhle krásnou a přátelskou zemi opustím... A tak mi od té rozpolcenosti bylo pomoženo vyšší mocí. Včera mě rozbolelo ucho. Okamžitě jsem se začala těšit domů jako nikdy za celé ty čtyři týdny...

Předevčírem večer, když jsme se vrátily z výletu na Newgrange (fotky a popis: http://terryle.rajce.idnes.cz/Dublin_11_-_Newgrange), jsem zjistila, že mám "divnej pocit" v pravém uchu. Zvláštní, vzhledem k tomu, že mi poslední dobou do uší ani nenafoukalo, ani jsem se nikde nekoupala... Vyhrabala jsem z lékárničky oční kapky (lepší než nic) a šla spát. Když jsem se v noci vzbudila, ucho už bolelo. Vevnitř a trošku i zvenčí boltec. Docela jsem se vyděsila a začala do něj lít všecko možné, včetně kapek, podporujících imunitní systém. Ráno už bolelo také blízké okolí ucha včetně pravé čelisti, což jsem zjistila při snídani. Vyděsila jsem se už hodně. Za necelý týden odlétáme domů a já, respektive moje uši, během klesání a přistání extrémně trpí změnami tlaku, zaléhají a bolí. Jediná věc, která mi kazí požitek z létání. Takže představa, že bych absolvovala cestu domů s rozbolavělým uchem, mě přiváděla k hrůze. Radši si ani nepředstavovat, jak by ty tlaky snášelo ucho nemocné...

Protože jsme měly naplánovaný poslední výlet, odložila se léčba až na večer. Prozatím jsem se spokojila s copem, zapleteným přes ucho a šátkem na hlavě, který jsem konečně zabavila Míše - ta mi můj vlastní šátek zabavila brzy po příjezdu. Dobře jsem udělala, na útesech u moře docela vyfukovalo. Ucho pod šátkem pobolívalo, kdykoli jsem o něj zavadila, při sehnutí se a narovnání, při kousání. Takže zapomenout na něj bylo téměř nemožné. Filozofovala jsem, jestli se to horší nebo nehorší, případně co večer nasadím jako léčbu. Uchem jsem měla poznamenaný celý výlet na Howth, který ale jinak byl naprosto úžasný (viz. fotky: http://terryle.rajce.idnes.cz/Dublin_12_-_Howth). Necelá hodina cesty městským autobusem, nádherná příroda, vřesoviště, moře, útesy, skály, obloha. Zelená, modrá, bílá, fialová, žlutá. Konečně jsem vybouřila svou turistickou frustraci a dosyta se nachodila a našmejdila po skalách... Z plánovaného koupání v Irském moři bohužel nebylo nic, voda se mi sice nezdála nejstudenější, ale vzhledem k ušní indispozici jsem se rozhodla neriskovat ještě nachlazení.

Večer, cestou domů, jsme vyrazily na nákup. Hlavním cílem nákupu byl tvaroh - ano, správně, na ucho. Tvaroh je geniální věc a když se připlácne na bolavé nebo nateklé místo, místo splaskne a přestane bolet. Jenomže nejsme doma, jsme v Irsku, a aby byla sranda, tak tady klasický tvaroh nevedou. Ve slovníku je u tvarohu uveden výraz Cottage cheese - což tu sice mají, ale je to jakýsi podivný měkký žmolkatý sýr v syrovátce. Brr. Nepůsobilo to na mě důvěryhodně coby jídlo, tak si to přece nebudu dávat na ucho... Nakonec jsme objevily kostku čehosi, co se jmenovalo Philadelphia Soft Cheese a mělo to tvar a podle ohmatání i konzistenci tvarohu. Riskla jsem to a kostku za skoro tři eura vzala. Za kasou jsem ji rozbalila - konzistence je téměř tvarohová, chuť sice ne... ale co, tak si dám na ucho sejra. Třeba na tvarohu účinkuje hlavně ta konzistence, utěšovala jsem se...

Doma jsem do ucha nalila další dávku očních kapek a zvenčí ucho i s okolím namazala mastí na svalové bolesti a záněty. Vtipná léčebná improvizace. Přitom jsem teskně vzpomínala na kapky Garasone, které na podobné obtíže vždycky kouzelně zabíraly... jenomže ty jsou na předpis a prošlý zbytek doma jsem si na jaře nakapala do ucha - a ono mi na více než týden zalehlo a já málem zešílela. Takže jsem si je sem nevzala a doufala, že je nebudu potřebovat. Teď jsem se mlátila do hlavy a na internetu zuřivě hledala, zda se tady v Irsku neprodává něco podobného. Do diskuse na stránkách česko-slovenské komunity v Irsku jsem vyvěsila zoufalou výzvu, zda tu někdo dotyčné kapky náhodou nemá, případně co dělat, kdyby se ucho nedejbože zhoršilo. S mamkou jsme po ICQ řešily, co dělat. Nakonec jsem se rozhodla, že ráno vyrazím do lékárny a šla spát. Před spaním jsem si znovu nakapala oční kapky, naplácala na ucho kus rozměklého sýra, připlácla to kouskem igelitu a omotala si hlavu fáčem. Míša konstatovala, že vypadám jako válečný invalida.

Předtím jsem si ještě strčila do ucha kamínek v látce (to aby ho bylo za co vytáhnout, aby tam náhodou nezůstal... nechat si tahat šutr z bolavého ucha, to bych se už asi zjevila). Polodrahokamům se přisuzují různé účinky, od vlivů na psychiku, až po léčbu zdravotních obtíží. Uškodit to nemůže, tak proč to nezkusit? A navíc se říká, věř a tvá víra tě uzdraví... Psychika je mocná zbraň a já kamínkům věřím, od té doby, co jsem se kdysi dávno kdesi dočetla, že tygří oko prohřívá organismus. Tak se ukaž, co umíš, řekla jsem si tenkrát s dávkou nedůvěry a sevřela jsem kamínek v pěsti. Za chvilku nebylo po pocitu chladu ani památky. A od té doby nedám na kamínky dopustit a všem, kteří se na mě dívají se směsí pobavení a výsměchu, říkám - proč tomu nevěřit? Kameny jsou tu déle než my, jsou součástí Země a jako každá věc na Zemi něco vyzařují. Proč by tedy to vyzařování nemohlo příznivě ovlivňovat stav lidského těla a duše? A i kdyby přece jen ne, tak tu pořád zůstává záležitost psychiky a čisté důvěry v něco. Placebo efekt je vědecky prokázaný, takže proč by jako placebo nemohl fungovat kámen?

Improvizovaná léčba očními kapkami, křišťálem v uchu a sýrem na něm zabrala. Ve čtyři v noci jsem si sýrový obklad měnila, přičemž jsem zaznamenala, že už mi tak nevadí sahat na okolí ucha... Ráno už nebolela ani čelist. A uzlina pod uchem (o jejíž existenci jsem až do včerejška, kdy mi zduřela a rozbolela se, neměla nejmenší tušení) se rozumně zmenšila a bolela o poznání míň. Ulevilo se mi. Dohodly jsme se s Míšou, že dneska oproti plánu zůstanu doma. Fajn, Míša se rozhodla, že vyrazí splnit přání svého bratra (vyfotit stadion, nad kterým jezdí vlak) a já vyrazila do lékárny pro kapky. Ucho se sice lepšilo, ale jistota je jistota. Pět dní do odletu nade mnou visí jako memento. Výprava do lékárny s sebou navíc nesla pozitivní vedlejší efekt: možnost výběru z bankomatu bez výčitek svědomí! Poslední dny totiž počítám každé euro, aby mi kapesné vyšlo až do odjezdu... V obchodním středisku kousek od našeho domu sice lékárna je, ne tak ovšem bankomat. Popojela jsem autobusem do Castleknock Village, většího obchodního střediska - ani tam bankomat nebyl. Do centra Dublinu se mi nechtělo, s sebou jsem měla pětadvacet eur - riskla jsem to. V lékárně jsem řekla, že potřebuju kapky do ucha - bolí mě venku, kolem a vevnitř, ale ne v hlavě (líp to anglicky nesvedu). Dostala jsem kapky jménem Tropex za pět eur a venku jsem si na příbalovém letáku přečetla, že přípravek ulevuje od bolesti a léčí záněty. Trefa. Hned jsem je nakapala a cestou domů jsem šla s hlavou na stranu a s kapucí. Pro kolejmdoucí asi vtipný pohled, já ale byla spokojená.

Doma jsem uchu dopřála novou dávku, zašpuntovala jsem ho kamínkem a zamotala hlavu šátkem. A kapky se osvědčily: teď je pět odpoledne a já na ucho můžu sahat (a vydloubávat z něj zbytky sýra :))) a dovnitř už bez větších problémů strčím vatovou špejličku. Čelist mě sice zase pobolívá, ale to je od té blbé uzliny. Ta se zpacifikuje svalovou mastičkou a brzo splaskne sama, protože zduřela od zánětu v uchu. A toho se s kapkama (a podpůrnou léčbou sýrem, kamínkem a mastičkou) zbavím coby dup. Mám na to všehovšudy čtyři dny. A pak domů... Už se letadla nebojím, už se na něj zase těším. Tak si myslím, že už jsem za vodou...