DD 17: Irský snář

Říká se, že když když někde trávíte první noc, splní se vám sen, který se vám zdál. Potvrdit to nemůžu, bohužel si první irský sen nepamatuju... Jinak si jich ovšem pamatuju neobvykle mnoho. A neobvyklá je i jejich živost a potrhlost... Chcete-li tedy podniknout malou výpravu do říše mého podvědomí a fantazie, můžeme vyrazit :o)

Začalo to vlastně už noc před odjezdem, úterý v Ajvuščině pražském bytečku. Ostatně, ani u ní jsem ještě nespala... takže podmínka prvního spaní byla splněna. A když se zamyslím, splnil se vlastně i ten sen, i když ne do puntíku. Ale mezi námi, o věštecké sny zrovna nestojím... Protože to byla noc před odletem, mlátila se mnou cestovní horečka a letištní fobie. A ta se odrazila i ve snu. Zdálo se mi o vážení zavazadel při odbavení. A naprosto přesně jsem si zapamatovala, kolik měl můj batoh: 5,01 kg! Limit byl pětikilový, to jsem si pamatovala naprosto přesně i v tom snu. Letištní personál byl shovívavý a tu jednu setinku mi blahosklonně prominul. A dobře to dopadlo i následující den při skutečném odjezdu: jestli měl můj bágl doopravdy 5,01 kilo, to už nevím - váhy na odbavovacích pásech ukazují jen na desetinu :) Jisté ale bylo to, že informace o pěti kilech v letence byla paranoidní a skutečný limit byl 12 kilo. Do těch jsem se vlezla s přehledem i s kytarou. Takže to dopadlo dobře, jako v tom snu... a naše cesta začala. Taky dobře.

Po příjezdu sem jsem si uvědomila, že se mi i nadále extrémně dobře daří vybavovat si ráno noční příběhy. Některé vybledly rychle, jiné během následujících dní, některé mi ale zůstaly v paměti doteď. Stály totiž doopravdy za to. Jednu z prvních nocí se mi zdálo o bratrovi. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého, jenže bratr se v tom snu zamiloval, což je sakra neobvyklé. Zamiloval se první, zbožňující, obrovskou, pubertální a nešťastnou láskou. Upřímně nešťastný z toho byl hlavně on sám. Když už přišel za MNOU s prosbou o radu, co má dělat, muselo to být zoufalství jako trám. Vím dokonce, kdo byla bratrova vyvolená, to se ale neříká. K bratrovi ze snu by to nebylo fér, fér by to nebylo ani k tomu skutečnému - a ten skutečný by se navíc urazil. On se urazí i tak, že se mi vůbec něco takového dovolilo zdát... Takže se omlouvám, Pane brácho. Ale za svý sny neodpovídám. A mezi náma - ono jednou dojde na každýho... :o)

Jindy se mi zdálo o mně samotné. Jednou jsem byla doma a přišlo se na to, že jsem těhotná. Aby toho nebylo málo, byla v tom i mamka. Nikdo neřešil, jak se to stalo, s kým se to stalo - a především, jestli se vůbec stalo. Všichni byli naprosto v pohodě, tak fajn, budou dvě mimina, nic se neděje. Jenže mě to časem začalo žrát, anžto mě představa mimina příliš nepřitahovala, postupem času mě začala spíše upřímně a nebetyčně děsit. A v tom děsu jsem si konečně racionálně a pohotově uvědomila, že žádné mimino nebude, protože nemá důvod být. Jak logická úvaha. Okamžitě jsem se uklidnila a sdělila to rodině, která to vzala opět se stoickým klidem. Na tomhle snu mě fascinovala a děsila především moje odevzdanost, se kterou jsem přijala fakt svého těhotenství, někým jiným mi předložený, i když jsem veděla, že je to nesmysl... Nepříliš příjemný sen.

Tu samou noc, ale k ránu, se mi zdálo o ukrutně zvláštním večírku. Byl obrovský, konal se v mně neznámém přímořském městečku, které leželo v Americe, a účastnila se jej spousta spolužáků z žurnalistiky. Jeden nejmenovaný spolužák, k němuž mě, podotýkám, poutá pouze kolegiální a kamarádský vztah, mě nosil nad hlavou a já si s rozpaženýma rukama hrála na letadýlko. Korunou všeho byl prosklený tunel, vysoko nad dějištěm večírku, z něhož člověk viděl do minulosti. Stála jsem v něm a dívala se dolů na sebe samou ala letadýlko, jak tam se mnou spolužák pobíhá... I v tom snu jsem to těžce nechápala a měla jsem z té věci poněkud mrazivý pocit. A když ráno párty skončila, probudila jsem se do zpustošeného města. Zatímco my si užívali, městem se prohnala bouře, doprovázená nejspíš i záplavami. Neskutečný pocit provinilého vystřízlivění, když jsem ráno procházela troskami, z nichž obyvatelé města vyprošťovali těla obětí...

Nejčastějším námětem mých irských snů je, symbolicky, zpěvák irské skupiny U2 Bono. Možná se v tom odrazily úvahy o jeho potenciální (a už vyvrácené) nevěře, o které mě podle informovala rodina a kamarádi, holdující bulváru, možná se odrazila naše výprava k Bonovu domu, kombinovaná s určitým napětím, co kdyby se náhodou pán domu objevil... anebo to bylo tím, že jsem v tričku s fotkou U2 spávala asi polovinu mých irských nocí? :o) Asi od každého něco. Jisté je to, že se mi o Bonovi zdálo (zatím) třikrát.

Nejpovedenější byl hned ten první sen. To byl totiž hlod na hlod. V naší rodné obci, v prdeli jménem Rozsochy, mající všehovšudy asi 700 obyvatel i s aglomerací, se prosím konal obrovský raut, velkolepá snobská zazobaná žrací akce. A koho rozmařilé zastupitelstvo nepozvalo - ano, správně, zpěváka U2. A on, světe div se, přijal. Já s Míšou, už zase doma, jsme zahájily velkou akci s názvem Hon na Bona. Ukrutně jsem nechápala, proč pan starosta Holý, Míšin tatínek, svou dceru (a její kamarádku, tedy MĚ!!!) na akci nepropašoval, když dobře ví o našem obdivu k irské hvězdě... Ale což, rozhodly jsme se pomoci si samy. Většinu času vypadal náš lov tak, že jsme stály každá na jednom rohu sokolovny, kde se raut konal. Před budovou byla dokonce zřízena jakási improvizovaná pošta, která přijímala dopisy a dárky pro hlavního hrdinu akce! Ovšem ne jen tak ledajak, všecko muselo být pořádně oznámkované, jelikož to putovalo do Irska na oficiální adresu - a odtamtud zase zpět do Rozsoch, tentokrát už k rukám samotného pana B. Něco takového bylo samozřejmě pod naši úroveň. Z honu si pamatuju ještě zuřivé sprinty domů pro foťák, tužku a zápisník (moje novinářské instinkty nespí ani v noci) a pak úprk dolů ke křížku, kam měla Bonova kolona přijet... Samozřejmě že nám opět unikl. Až když žrací akce končila, osmělila jsem se k vniknutí do sokolovny. Nikdo si mě nevšímal, dostala jsem se až do předsálí konání velké akce - když tu se otevřely dveře z hlavního sálu a z nich vyšel premiér Topolánek s Paroubkem, oba velmi rozverní, povznesení a v družném a vřelém přátelském rozhovoru... Paroubek měl řvavě žlutou košili a já byla tak v šoku, že jsem se vzmohla pouze na šokované a zcela bezprostřední FUJ. Na Bona jsem úplně zapomněla. Pak bylo po rautu a zpěvák se měl odebrat k spánku v hotelu, který byl v našem domě - který už ale naším domem nebyl, leč vypadal pořád stejně, jen jsem tam už prostě najednou nebydlela. Co na tom, že jsem si tam před chvíli šla do vlastního pokoje pro foťák. A jak to všecko dopadlo? To už právě přesně nevím. Ale asi nikterak slavně, to bych si pamatovala. Mám mlhavý pocit, že jsme nakonec Bona i s jeho doprovodem ulovily... ale byly jsme odbyty a poslány pryč, že už toho dneska měl dost a je utahaný, nebo nemá čas, nebo nějaká podobně pitomá výmluva. Zkrátka mizerný konec jinak úžasně trhlého snu.

Jak se naše irská anabáze chýlí ke konci, začíná se mi opět zdát o domově. Včera to byl sen, že jsme byly na otočku doma v Rozsochách. Koupily jsme si zpáteční letenku z Irska a na den a noc jsme si zajely do Čech, jako by to bylo pár kilometrů... Doma se konala nějaká velkolepá sportovní akce, tuším že mistrovství něčeho v jakémsi vodním sportu. Byly tam obrovské tribuny a chodilo se tam kolem naší zahrádky. Po zahrádce se poflakovala naše urážlivá slintavá černá kočka Míca (která se prý jinak ztratila, naši ji neviděli už dva dny od návratu ze Slovenska! Táta vyjádřil domněnku, že se urazila, protože byla opuštěna a odstěhovala se jinam). Bono se další rozsošské slávy pro změnu neúčastnil.  

No a dneska v noci jsem měla snad nejživější sen ze všech. Bylo o týden a něco víc, my už byly doma - a mně se příšerně, ale naprosto nevyslovitelně stýskalo po Irsku. Kudy jsem chodila, tudy jsem skučela, že chci zpátky. Rodina neprojevovala pražádnou účast a když jsem mamce nadšeně líčila dojmy při prvním spatření Tyče (mimochodem naprosto přesné), dovolila si mě neposlouchat. Tsss. Smutnila jsem po ostrovní zemi a jediné, co mě v mém žalu utěšovalo, bylo vědomí, že se mi to stejně jen zdá a že až se probudím, budu ještě tam...

Ráno jsem se probudila a bylo dobře. Do odletu máme ještě týden. Ale ten uteče, jako utekly ty čtyři předchozí... a já budu doma a budu chodit a skuhrat, jak se mi stejská. Už se vidím. Jenže to už nebudu mít žádnou jistotu, že to je jen sen... Jinak ale pevně doufám, že se ty ostatní sny nevyplní. Nestojím o vlastní dítě ani o novorozeného sourozence, chudák bratr by se z lásky zbláznil, Topolánka a Paroubka ve žluté košili vidět fakt nemusím... a toho Bona jsme nakonec stejně neulovily, takže ani s ním nebylo o co stát. Jen doufám, že se vrátí ta potvora kočiči slintavá. Po ní se mi tady stýská skoro nejvíc. S tou si totiž nemůžu psát a volat po internetu...