DD 16: Nedokončená policejní óda

Zákon schválnosti funguje! Hned po příjezdu jsem si uvědomila neobyčejnou sličnost dublinských policajtů a rozhodla se je dokumentovat fotopřístrojem. Jenže ode dne, kdy jsem si vzala poprvé do "práce" foťák, zákon schválnosti zapracoval. Policajti se přede mnou asi začali schovávat.

A když už se mi nějakej náhodou připletl do cesty, byl buď v autě (je špatně vidět a nedá se fotit), nebo byl starej a ošklivej, případně mladej a ošklivej, anebo to byla ženská. I když, jízdní policajtku na koni jsem si chtěla vyfotit jen tak pro zajímavost, ale než jsem vylovila aparát, ujela mi.

Přibližně první týden jsem byla ze zdejších policejních hlídek permanentně na větvi. Usoudila jsem, že příslušníky ke zdejší GARDĚ (žádná Police jako všude jinde v anglicky mluvících zemích, tady je Garda Síochána neboli občanská stráž, Irové musej mít něco spešl, jsou to cvoci!) vybírají podle ksichtu. Takoví to jsou fešáci - hoši jako lusk, na první pohled sympaťáci - člověk by se snad i nechal zatknout :))) Při hraní na ulici se mi vyhlížení a civění na procházející policajty stalo jednou z největších radostí, společně s burákovým toustem a cinkajícími eury do klobouku. Míša mě dokonce osočila, že jsem úchyl na uniformy a že jsou zdejší policajti všichni stejní, ulízaní, hezounští a prázdní. Pche. Ostatně, po nějaké době nakonec uznala, že někteří fakt nejsou k zahození. Dokonce mi slíbila, že se mnou podnikne procházku do Phoenix Parku, kde mají být podle mapy policejní výcviková centra a hřiště. Že mě o takovou podívanou prostě nemůže připravit...

Takto závažné zjištění jsem musela okamžitě nahlásit domů. "Policajta néééééééééééééééééé", zněla mamčina reakce. Po čase ale kapitulovala a smířila se i s policajtem, hlavně ať už konečně někoho... Tradá, to zrovna. Zajímavější námět mi poskytla spolužačka z vysoké, která mě pověřila, ať to začnu fotit a pak ať se pochlubím. Na tom něco je, souhlasila jsem. Začít si tu krásu dokumentovat, to je mnohem rozumnější než se nechat neprozřetelně zatýkat, případně nějakého hezkého cajta otravovat s nějakým stupidním turistickým problémem... Coby objekt zatýkání bych asi nevzbudila moc sympatií, a při otravování problémem by zase moc sympatií nevzbudila moje úžasná angličtina. Kdežto když si začnu cajty pěkně fotit a ukládat v počítači, budu mít po měsíci pobytu pěknou sbírečku, kterou se budu moct kochat, kdykoli se mi zachce... Platonik ve mně stále žije a má se čile k světu.

Vyrazila jsem tedy do ulic s fotoaparátem. A jak to dopadlo... to už víte z úvodu. První den jsem ještě něco málo ulovila... sice to byli mladí kluci, ale upřímně - už jsem tu viděla hezčí. A pak už to šlo z kopce. Až včera se na mě náhle usmálo štěstí! Hrály jsme na začátku Grafton Street u sloupu, když se náhle v davu objevila modrá uniforma. "To je Morkus!" zareagovala pohotově Míša. ("Morkuse" jsme potkaly asi třetí den, málem jsem se z něj rozplynula a Míše připomínal mého kamaráda, takže milého cajta překřtila) Dala jsem na její úsudek, ona má lepší paměť na ksichty než já (jakožto já nemám téměř žádnou, bohužel) a vylovila jsem foťák. Morkus mi sice začal prchat do davu směrem dál do ulice, načež zapracovala konečně šťastná náhoda a nějaký tůrista se na něj s něčím obrátil. Morkus se zastavil, což mi dalo příležitost zvěčnit si ho, samozřejmě z uctivé vzdálenosti, aniž bych opustila stanoviště u sloupu. Začínám čím dál víc milovat svůj fotopřístroj s mnohonásobným přiblížením...

      

Takže - to je ON, zosobnění mé letní platonické lásky, seznamte se. Neznámý dublinský policajt, krycí jméno Morkus. Až pojedete do Dublinu, moc ho ode mě pozdravujte... :o)