DD 15: Výletní vzpomínky, dojmy a pojmy

Před nějakou dobou jsem vám slibovala report z velkého výletu k Bonovi a k moři. Čas utekl, my máme za sebou i druhý výlet na klášterní zříceniny v Glendalough - ale o těch možná někdy jindy, až se mi usadí dojmy... co bych vám teď mohla říct? Jak je tam krásně? O tom vás nejlíp přesvědčí fotky. Popisovat svoje osobní dojmy, jak jsem na tom nepopsatelném místě našla místa, která jsem si představovala při četbě knih a hraní dobrodružných a tajemných her? Líčit místa, kde se setkala má fantazie a skutečnost a kde jsem cítila dotek dávno minulých časů? Popisovat ruiny kostelů a starý hřbitov, k nimž snad nepatří jiné počasí než deštivé a zatažené, divokou přírodu národního parku v údolí Wicklowských hor, nebo snad dokonce ten Sráz, z něhož stromy jako by se vrhaly dolů vstříc sebevraždě? Přepisovat pět velice osobních stránek výlevů a dojmů, které ze mě vytryskly, když jsme v dešti čekaly na autobus zpět do Dublinu? Ne, to ze mě jen tak nedostanete, jsou věci, které nelze popsat slovy.

A tak zavzpomínám na jiný výlet a konečně vám popíšu, kterak jsme se vyblbly a jak Míša zvonila Bonovi na zvonek...

Před týdnem jsme se konečně rozhoupaly k tomu, že někam vyrazíme - pokud možno dál než do castleknockské hospody nebo nedalekého parku. Čas, vymezený našemu pobytu, totiž utíkal a my z Irska znaly jen trasu letiště - centrum - doma - Tesco. Nic moc. Pro začátek jsme se rozhodly vyrazit někam blízko, do okolí Dublinu. Do blízkého okolí - aby bylo jasno, nic jiného než okolí Dublinu neplánujeme, nemaje tolik času a financí... Blízké okolí města rovná se to, kam až jezdí městské autobusy, a kam se tedy dostaneme zdarma s lítačkou. Ze čtyř tipů na výlet nám tak zbyly dva: buď se vydat na sever na poloostrov Howth a projít se po útesech kolem moře, anebo to vzít na jih do přístavu Dun Laoghaire (vyslovuje se Dan Líry), vyblbnout se u moře, očumnout dům Bona z U2 a nakonec se nějak dostat do dalšího přímořského městečka Bray, kde prý mají hezké mořské akvárium. Bono vyhrál, volba padla na druhou variantu.

V úterý "ráno" (po desáté) jsme tedy vyrazily. Dokulily jsme se na O´Connel Street, znovu jsme zaobdivovaly Tyč Převelikou a počkaly si na bus, jedoucí do Dun Laoghaire. Za necelou hodinku jsme byly na místě. Rozcestník, u něhož nás autobus vyhodil, hlásal úžasnou věc: do Killiney, kde bydlí "pan Bono", je to pouhé tři kilometry! Paráda. Co může být lepšího než procházka po pobřeží? Zatím jsem ještě svou touhu po moři (už tři roky, od školního zájezdu do Anglie s gymplem, jsem velkou vodu neviděla) ovládla, Míšu to totiž táhlo spíše do hlavní přístavní budovy na záchod. Budiž. Po následujícím neodmyslitelném náletu na obchůdek se suvenýry (včetně úžasných zelených irských grafitových tužek se zlatými čtyřlístky.... óóó) jsme se konečně vykopaly ven. Dun Laoghaire je městečko na první pohled umělecké a mnoho ze zdejších uměleckých děl je prakticky využitelných. Plastické znázornění vln před přístavné budovou jsme využily jako odpočívací plochu pro rozplánování cesty. Pak ještě pár fotek, Míša prozkoumá sochu nad přístavem - a můžeme vyrazit.

Daleko jsme nedošly. Jen jsme opustily laoghairský přístav, okouzlila nás hezká, udržovaná mořský vyhlídka. Vyfotily jsme se u děla, vtipně mířícího na moře, za nímž se rozkládá Anglie... :) a pak jsme konečně seběhly k vodě. Z odlivu čněly kameny, oslizlé chaluhami - které zatraceně klouzaly. Málem jsem v té vodě skončila, ještě než jsem se stihla vyzout. Nebylo by o co stát, voda špinavá, nechutná, plná bordelu. Irové mají zabordelené i to moře. A to se v turistickém průvodci píše, že irské pláže patří k nejčistším v Evropě... (Asi proto byl ten průvodce ve slevě.) Ale ne že by nám to vadilo. Vyblbly jsme se jako malé, já hopkala po šutrech a sbírala kamínky, Míša mě fotila, pak jsme si to prohodily a mořskou přestávku jsme zakončily obědem. Jestli se tak dají dva tousty s burákovým máslem nazvat...

Když jsme se moře nabažily, vyškrábaly jsme se opět na pobřežní silničku a vydaly se do Dalkey. Internet a chytrá kniha pravily, že tam jsou jakési zříceniny hradů. Po chvíli příjemné procházky jsme zahlédly výběžek s věží - to nám ta cesta nějak utekla! Silnička se navíc rozšířila v dlážděnou pobřežní promenádu, zdobenou dalšími uměleckými výtvory... nebudu tu psát, co mi ty zakroucené předměty nejvíc připomínaly... Ale pěkné to tam bylo, to zase jo. Hlavně kovová socha mořského ježka. Irové jsou cvoci. Pak už jsme se doplácaly k věži, kde jsem pochopila omyl. Žádný dalkeyský hrad, ale jedna opuštěná věž, ve které sídlí Joycovo muzeum. Navíc neleží v Dalkey, ale ještě v místní části Dun Laoghaire, to abychom si nemyslely, kdovíjak daleko nejsme.

Takže dál. Čekala jsem pustinu mezi městečky, leč nic takového se nekonalo. Irské pobřeží je v těchto místech hustě osídlené, přičemž se zdá, že zdejší populaci tvoří snobové a zbohatlíci - soudě dle honosných vilek, nesoucích neméně honosná jména. Jo a pardon, pak tu sídlí ještě páni velvyslanci. Cestou jsme, co vím, potkaly ambasádu marockou a kanadskou. Zásluhou takovýchto zjištění nám cesta uběhla rychle a my prošly kolem kamene s nápisem Dalkey. Takže kde je ten hrad? Po lehkém bloudění a vracení se jsme u čehosi stanuly. Zvenčí to vypadalo docela slušně, přičemž zdálky lépe než zblízka... a když jsme vlezly na nádvoří, nikde nic, nikde nikdo, pusto a divno. Radši rychle pryč. Po nezbytné konzultaci s mapou, kterou jsem už ani neschovávala do batohu, jsme mohly pokračovat. Vymotaly jsme se ze spleti uliček, pozdravily se s irskou číčou na strašně vysoké zdi, ze které nemohla dolů (jednu chvíli se tvářila, že na mě skočí, a zbytek času vypadala jako ty hráblé zvířátkové sochy před domy...) najely opět na pobřežní silnici, minuly přístav a kolem dalších zbohatlických domečků pokračovaly vesele dál.

Zbohatlické domečky jsou dobré znamení, hlavně v případě, že hledáte domeček jednoho z nejslavnějších obyvatelů této země. Ťapaly jsme si to dál a dál, občas kontroluje cestu podle mapy... a pak jsem konečně spatřila hledanou ceduli s názvem ulice. Vico Road. Táhne se z Dalkey do Killiney po pobřeží a právě na téhle ulici se nachází Bonův domeček. Výborně. Zajásaly jsme, vyfotily se u cedule a s novým elánem se vydaly dál. Jenže elán nás brzo přešel. Věděly jsme totiž jen to, že Bono bydlí na Vico Road. Která je zatraceně dlouhá. Nic bližšího, třeba po které straně, jak daleko od Dalkey, zda je to přímo na hlavní trase či v nějaké postranní zašívárně... Teda abych nekecala, ještě jsme měly fotku Bonovy brány - nalezenou na internetu a i s počítačem vyfocenou na digitál. Velebeny budiž moderní technologie... A tak jsme si to vykračovaly dál, prohlížely brány a zarytě se odmítaly pustit hlavní Vico Road. "Přece by pan Bono nebyl tak pitomej, aby bydlel někde tak vysoko," ujišťovaly jsme se vzájemně, míjeje odbočku do hezké, klidné, výše položené uličky, lemované z obou stran zelení... 

Ťapaje po Vico Road, nestíhaly jsme kulit oči. Ne na moře pod námi (na to jsme si po nějaké chvilce zvykly) ani na zeleň s občasným domkem nad námi, ani na to, že to tu vypadá jako někde ve Středomoří, na to jsme si už taky zvykly), ale na ty malé, neuvěřitelné ptákoviny, potvrzující znovu a znovu tu obrovskou pravdu, že Irové jsou cvoci. Obrovská, neskutečně kýčovitá zahrádka, hluboko pod námi tenisové kurty jakéhosi zbohatlíka... Korunu všemu nasadily lavičky. Pěkné, pohodlné, z nichž se krásně pozoruje moře... a které jsou zasazené v levém jízdním pruhu a projíždějící auta je musí objíždět, případně mezi nimi šikovně zaparkovat. Na nutnost objetí první lavičky navíc upozorňuje značka Přikázaný směr jízdy. Opravdu neuvěřitelný pohled :)) Míšu dokonce přiměl k nevídané akci, vyžádala si můj foťák a zdokumentovala lavičku i se značkou a s pánem, který si tam hověl.

Čas utíkal, cesta taky, Killiney se blížilo a my pomalu znejistěly, jestli jsme Dům Dé nepřešly. Naposled silnička zahnula z přímého pobřeží hlouběji do zeleně, znovu jsme se mohly díky ceduli ujistit, že jsme na Vico Road  (z níž jsme stejně neměly kam sejít). Důležitější než samotná existence cedule však byl fakt, že cedule byla popsaná, počmáraná a pokreslená... něco podobného už jsem kdesi kdysi viděla. Na Abbey Road v Londýně, nedaleko studií EMI, v nichž kdysi nahrávali Beatles. Zpozorněla jsem tedy. Zcela oprávněně - cedule byla popsaná vzkazy pro Bona. Jestlipak si to někdy čte? Z Nového Zélandu, Ameriky, Španělska a kdoví odkud ještě, odtud odevšad přijeli fanoušci U2, aby doufali, že se jim podaří spatřit svého idola. Asi marně. Jinak by nepsali vzkazy na ceduli... Připojila jsem tedy svůj autogram s datem, kouskem textu jedné písně a lokací Czech Republic na písmenko O ve slově ROAD, ovšem jen irskou grafitovou tužkou, co vydrží jen do prvního deště... nemusím se zvěčňovat až tak věčně.

Pak už to šlo rychle. Ušly jsme pár kroků a pak už jsme uviděly hledanou, doufanou, vysněnou bránu. Míša okanmžitě naklusala k zvonku s mluvítkem (deformace, získaná při noční výpravě k bytu nejmenovaného V.M. ...) - které v nejnečekanější chvíli obživlo! Míša poděšeně zdrhla a já se k zvonku přiblížila jen zdálky, uctivě. Ještě pár fotek u brány, velebena budiž samospoušť, sprinty od protějšího pangejtu, kam jsem usadila foťák, zpět k bráně v samospoušťovém limitu 10 vteřin byly vážně vtipné... načež jsme se spokojeně přesunuly na protilehlou lavičku na sváču, já k napsání dopisu pro Bona, obě ale hlavně na číhanou... CO KDYBY... Seděly jsme, debužírovaly, Míša pobíhala kolem neproniknutelného plotu s foťákem a snažila se zachytit aspoň kousek Bonova obydlí (předtím vyjádřila naději, že Bono nemá cimbuříčka a věžičky, což by svědčilo o snobství a zbohatlictví =o) já zuřivě škrábala irskou tužkou sáhodlouhé vyznání pro jednoho z mnou nejctěnějších lidí... když najednou se něco začalo dít.

Vrata se dala do pohybu a z nich vyjel černý taxík. Okamžitě se ve mně probudily novinářské instinkty, popadla jsem foťák, přepnula rychlopráskání snímku za snímkem a už to jelo. Taxík projel kolem nás a zmizel. Vyhlížený pan B. v něm nebyl. Zatímco jsem fascinovaně pozorovala opět se zavírající bránu a zalézajícího pana ochrankáře, došel mi zpětně šok té chvíle a mně se opožděně udělalo poněkud slabo. Ale jen na moment. Než jsem dopis doškrábala, Míša poslala pár vychloubavých smsek domů a naplánovaly jsme podle mapy další cestu, otevřela se brána znovu. Tentokrát z ní vyjelo auto červené, ani v něm pan B. nebyl, a chlapík od ochranky tentokrát zase nezalezl za bránu, nýbrž si nás povšiml a vydal se přes silnici k nám. Tmavovlasý, štíhlý kluk kolem třicítky v černém, vypadal poměrně sympaticky a mírumilovně, nezdálo se, že by nás chtěl vyhodit... A ahoj holky, odkud jste, co tady v Irsku děláte, jak se vám tu líbí... Osmělila jsem se k nejzávažnějšímu dotazu. Je Bono doma? Ne, není, je na dovolené... (jak by nebyl, povaluje se ve Francii, a peleší se tam s Penelope Cruz, vyšklebovali se mi pak škodolibci na internetu, když jsem se svěřovala s zážitky) Pokusila jsem se mu aspoň podstrčit můj vzkaz pro Bona, leč neprošlo to - veškerá pošta prý musí jít přes oficiální adresu. Ale ochotně mi ji napsal do bločku. Po chvíli konverzace Daveovi (Míša tvrdí, že se tak jmenoval, mně jméno jaksi uniklo) zazvonil mobil, nejspíš ho sháněl někdo z domu. Předtím mě ještě stihl urazit - to když se Míša rozplývala nad zdejší architekturou a já coby neznalec problematiky jsem nevěděla, co na to říct - a Dave se odvážil vyslovit dotaz, jestli snad rozumím anglicky hůř než Míša??? Větší urážku mého majestátu jsem tady ještě nezažila. Ovšem majestát Hlídače Bonovy brány je snad ještě větší než ten můj, odpustila jsem mu tedy a při loučení jsem mu dokonce podala ruku. Potřást si rukou s někým, kdo se osobně zná s Bonem... to taky není marné.

Ochrankář nás opustil a my se konečně vykopaly dál, tuše, že se zázrak asi nestane a Bono se během příští půlhodiny z dovolené nečekaně nevrátí. Udělaly jsme tedy bráně pápá a pokračovaly po Vico Road dál, směr Killiney. Od moře jsme si ještě Bonův domeček vyfotily (cimbuříčka ani věžičky neměl, Míša byla spokojená) - velká bílá škatule, majestátně usazená v tmavozeleném svahu... A potom už rychle šup do Killiney na vláček, čas kvapil. Stanici DARTu jsme našly coby dup. Koupit lístek (na dvě zastávky 1.7O na jednu! nenažranci!), vysomrovat klíče od hajzlíčku, vypátrat, odkud nám to do Bray pojede, přelézt nadchodem na druhé nástupiště... Nadchod byl pěkný, prosklený a Míšu fascinovala popraskaná skla. Každé malé dítě ví, že se na rozbité sklo nesahá, ale vysvětlujte si to umělcům. Pořezala si dva prsty a somrovala nejen o náplast, ale dokonce i o mašličku! Ale což, aspoň jsem se pocvičila v základní první pomoci a ověřila si, že se mnou opravdu nic nedělá pohled na krev. Fajn. Mašlička pomohla a nám ani neujel vlak.

DART přisvištěl a mě napadlo - metro. Vypadal tak zvenčí i zevnitř. Dokonce i nade dveřmi měl podobnou mapku, jako je v pražském metru. Tsss. A jezdilo to podobně rychle jako metro, mizerně se z té rychlosti fotilo, což jsem si ověřila při snaze vyfotit golfisty na místním hřišti. Zkrátka žádná kochací vyklídková jízda jako u nás, v cíli jsme byly za několik minut. Nuda. V Brayi nás přivítal déšť. Schovat se, než to nejhorší přejde, dodlabat tousty, pokusit se vykoumat cestu... Daly jsme se víceméně naslepo do menší uličky, vypadající, že by mohla vést někam do centra. Radu jsme obdržely ve stánku s pohlednicemi, pán nás poslal zpět k vlakové zastávce - kousek od ní začínala pláž s promenádou a hledaným mořským akváriem Sea Life. Rychle tam, zaplatily jsme nestudentsky vysoké studentské vstupné 7.50, ale pak už se jen kochaly pohledem na barevné mořské příšerky a já fascinovaně dumala, jak se něco takového mohlo vůbec na světě vzít... a odkud člověk bere tu třeba jen teoretickou opovážlivost, že by si něco takového mohl dovolit zničit. Chobotnice lezoucí po skle, ocáskem ukotvení mořští koníčci, rejnoci, plácající sebou hravě nad vodou, na kameni připláclá hvězdice... to všecko mi rejdilo kousíček od očí a objektivu, se kterým jsem se mohla vyřádit, pokud jsem vypnula blesk... Nakonec jsme ještě prolétly obchůdek se suvenýry, na denním světle se potěšily hrstkou polodrahokamů, "vyhraných" v dvoueurovém stroječku... a ven. Bylo k šesté.

Naposled dneska jsme seběhly k moři. Písčitá brayská pláž přímo vybízela k vykoupání, kupodivu ani voda nebyla studená... Ještě že jsem neměla plavky, asi bych neodolala. Takhle jsem jen vlezla do vody, co mi vyhrnuté nohavice dovolily - než se přihnala záludná vlna a ohodila mě až po pás. Míša, která měla mokré boty dřív, než vůbec stihla do vody strčit ruku, to popsala trefně a přirovnala moře k obrovskému škodolibému zvířeti. Ponechaly jsme tedy zvíře svému osudu, já pracně dolezla na konec skalnatého výběžku, toužíc po fotce... a dosáhla jsem pouze toho, že mi ruply kalhoty. Zakoupené u žlutých bratrů, vyrobené v Číně, zradily mou důvěru a ruply mi na zadku, od obou zadních kapes až po přední zapínání. A protože se neroztrhl šev, nýbrž se roztrhla látka, vypadá to, že zradily navždy. Můj irský šatník utrpěl značnou újmu. Zdejší počasí mi dalo hned po příjezdu jasně najevo, že jsem se s kraťásky a tričky bez rukávů nemusela obtěžovat, naopak džíny a mikiny se osvědčily. Teď jsem tedy přišla o čtvrtinu dlouhých kalhot. Tu nejpohodlnější, nejtahavější - zkrátka jako stvořenou na výlety... Ještě že jsem s sebou měla tričko, které se dalo uvázat kolem pasu a nemusela jsem tedy cestou do centra ukazovat na Iry světlemodré kalhotky. Připadala jsem si jako ten pejsek, co si roztrhal kaťata. Jenže žádná dešťovka zrovna nebyla po ruce. 

S kalhotami mě opustily i poslední zbytky rozverné nálady. Přece jen, měly jsme v nohách několik kilometrů, celý den na cestách - začala se hlásit únava. Míša si ještě vyžádala fotku s pobřežním výběžkem s majestátní horou (umělecký dojem rušilo pouze ruské kolo, strategicky umístěné tak, aby kazilo přírodní scenérii) a pak už jsme se vydaly do centra, odkud jezdí autobusy do centra Dublinu. Ač jsme nevlastnily mapu (naše dublinská končí pár kilometrů před Brayem), postačil plánek, vyfocený digitálem. Hlavní ulici jsme našly, porozhlédly se po ní, aby se neřeklo... zhodnotily místní radnici, já vylezla na sochu draka, nakoupily jsme chléb, Míša džus a já Cocacolu (přišla na mě ohromná chuť na tlamolep, to asi tou únavou) - a pak už jsme jen čekaly na žlutomodrý autobus. I v Brayi mají zpoždění. Čekaly jsme asi půl hodiny, bylo kolem sedmé a už už ve mně hlodala zrádná myšlenka, v kolik že odsud asi odjíždí (nedejbože už odjel) poslední spoj, když to přisvištělo. Usadit se nahoře úplně vepředu, pro dokreslení požitku si každá zabere svou sedačku... a rychle domů.

Utahané, ale spokojené, lehčí o nějakých deset, patnáct eur - tak se dal shrnout náš první velký výlet. A kam příště? Chtělo by to něco velkého, shodly jsme se. Plánujeme celkem dva velké (rozuměj mimo Dublin) a minimálně ještě jeden menší (tam, kam platí naše busová permanentka). Ten menší bude naposledy, rozhodla jsem. Na poloostrov Howth, kde prý je krásná příroda. A samozřejmě moře. Takže tam se pojede ke konci pobytu, kdy SNAD bude tepleji a slunečněji... to abych si mohla splnit předsevzetí a vykoupat se v Irském moři... No a nakonec nám došlo, že se musíme vrátit i do Dun Laoghaire a k Bonovi. Nejenže jsme Zdeně neunesly Bona, kterého si přála jako dárek z Irska (o tom někdy příště, to je dlouhá historie :))), ale ani jsme si od brány nesebraly kamínek na památku. Takže se tam před odjezdem vrátíme. Kdo ví, třeba už bude pan Hewson zpátky z dovolené... a třeba zrovna někam půjde... a třeba... uaaach... ale to už sem nepatří. O tom si jdu nechat zdát. Tak tedy dobrou... s kobrou...