DD 14: Smutná hodina ve smutné zemi

Před pár hodinkami jsem v zasněné náladě popsala těšení se na padající hvězdy. Vypadalo to, že si užijeme pohodový večer a kus noci, malinko se přiopijem vínkem, ulovíme několik padavek a půjdem spát... Jenomže jiný kraj - jiný mrav, Irové nás převezli.

Poprvé za celý pobyt, po více než čtrnácti dnech, se tu cítím cize, zaskočeně, zklamaně, přišel na mě dokonce stesk. A co že tak najednou? Inu, vyrazily jsme do toho Teska pro tu flašku vína. Pěkná noční půlhodinová procházka, cestou pod hvězdnatou oblohou s chytrým foťákem, co dovede černobíle zaznamenat noc... a pak si v nonstop otevřeném supermarketu vybrat odpovídající víno - nakonec padla volba na mé oblíbené bílé Chardonnay, kalifornský ročník 2005, nebylo právě nejlevnější, ale ať si to užijem... přitom ještě poočku omrknout ceny whiskey, když už nám ta přivezená becherovka došla...

a pak pomalinku beze spěchu ke kase... Když pokladní poslala zpět k regálu mladíka před námi, který si nesl láhev vodky, začala jsem něco nekalého tušit. A oprávněně. Víno nám neprodali. Minula jedenáctá, úřední hodina, po níž je zakázán prodej alkoholu. Co na tom, že jsme se zpozdily asi o tři minuty...

Opustily jsme market smutně. Zbyly nám oči pro pláč, Míše pár hnusných cigaretodoutníčků a mně výčitky typu Kdybych cestou nefotila každou blbost nebo Kdybysme nečuměly na tu whiskey. Cestou domů jsme filozofovaly, zda jsou Irové tak konzervativní národ - anebo naopak tak zhovadilý, že musejí sami sebe takhle krutě omezovat... Usoudily jsme spíše na to druhé... ale ve výsledku to bylo jedno. Přišel na mě smutek. Měla jsem chuť na víno a neprodali mi ho, chtěla jsem se sladce nostalgicky přiopít a nedovolili mi to.

Poprvé za celou tu dobu, co jsem tady, se mi zastesklo po domově. Začala jsem se cítit jako cizinec v cizí zemi, navíc ve smutné zemi... Zastesklo se mi po nonstopech, kde vám nalejí v jakoukoli denní či noční dobu, po kamarádech, s nimiž do těch nonstopů můžete zajít... po domově, kde ve sklepě stojí několik lahví dobrého vína ještě od bratrancovy svatby, které bychom za takovéhle teplé noci mohli otevřít a vzít ven k ohni... po domově, kde jsou ti, se kterými jsem se až do letoška dívávala na ty ohnivé záblesky na obloze. Dolehly na mě všechny ty dálky, co dělí mě a je - těch patnáct set kilometrů, ty dvě a půl hodiny letu, ta hodina časového posunu, která způsobuje, že oni už tam mají tvrdou noc, ktežto já tu ještě šmejdím a vylívám si srdce, ta o kousek jiná poloha Velkého vozu na obloze... 

Pár hvězd mi přece jen přes nos přelétlo. Ale nebylo to ono. K padajícím hvězdám patří sezení na zahradě, otevřená flaška a kytara znějící do noci... znějící jednou melodií... shodou okolností zrovna tou, na kterou jsem dneska myslela a kterou končil koncert na Hukvaldech Jarek Nohavica, koncert, který se přenášel po internetu a který Nohavica zahájil pozdravem do celého světa, pro posluchače za mořem nebo za kanálem... tedy i pro nás za Kanálem a Mořem...

Spatřil jsem kometu, oblohou letěla
Chtěl jsem jí zazpívat, ona mi zmizela
Zmizela jako laň u lesa v remízku
V očích mi zbylo jen pár žlutých penízků

Penízky ukryl jsem do hlíny pod dubem
Až příště přiletí, my už tu nebudem
My už tu nebudem, ach, pýcho marnivá
Spatřil jsem kometu, chtěl jsem jí zazpívat

O vodě, o trávě, o lese
O smrti, se kterou smířit nejde se
O lásce, o zradě, o světě
A o všech lidech, co kdy žili na téhle planetě

Až příště přiletí, ach, pýcho marnivá
My už tu nebudem, ale jiný jí zazpívá

O vodě, o trávě, o lese
O smrti, se kterou smířit nejde se
O lásce, o zradě, o světě
Bude to písnička o nás a kometě

...anebo písnička o nás a o hvězdách. Ony prý vlastně i ty srpnové padavky pocházejí z jedné takové vzdálené komety... a ta ještě neodlétá. Bude tam někde daleko za souhvězdím Persea ještě zítra a další dny... a počká na nás, až si to víno koupíme včas a pak se usadíme na tu zahradu
a až jí, tak jako každý rok, zase zazpívám - bude to písnička o nás a kometě.