První týden v redakci MF Dnes. Ještě žiju, s blokem, tužkou,diktafonem... a Redbullem

Mám za sebou první týden povinné školní praxe. Už žádné srandanoviny pro paní docentku a spolustudenty, případně ještě tak naše rodinné příslušníky... Pomalu se rozkoukávám a pronikám do tajů redakčního života. A že "u nás" v Mladé frontě v Brně živo je. Však mě to taky pořádně zmáhá. To je asi hlavní dojem z celé praxe. A co jinak? Pojďte si to se mnou projít den po dni, jestli vás to zajímá...

Pondělí. Na místě jsem v půl deváté a bojím se, jestli nejdu pozdě. Marně se dobývám do redakce, načež si mě všimnou vedlestojící ženy. Jedna má klíče, i nakoukne do místností, nikde nikdo. Veroniku Daňkovou že hledám? No ta přijde hrdě tak na devátou, skočte si ještě na kafe, radí mi ty dobré duše. Provedu. Za půl hodiny se vracím a to už tu živo je. Nástup, představování, rozkoukání. Několik lidí mi postupně vysvětlí základní věci, jako je program dne nebo práce v redakčním počítačovém systému. Kolem poledne učiním první důležitý objev sama. Asi minutku chůze od redakce na České nacházím fajn špeluňku Na cestě, kde se dá slušně najíst (včetně polívky, malé kofoly a dýška pro servírku) za 70 korun. To je vždycky dobře vědět. Těsně po obědě si mě všimne šéf, z něhož jde velerespekt (a jakože já necítím velerespekt jen tak k někomu), nazná, že se flákám a zadá mi úkol. Napsat zprávičku o autonehodě u Znojma. Budiž, sednu k počítači a za chvíli je hotovo. Teď to uložit, pokusit se poslat někam, kde se k tomu dostanou editoři... Pak se přivalí na odpolední službu redaktorka - skutečná majitelka počítače, k němuž jsem byla ráno posazena a který jsem si jaksi přivlastnila. S pardonem, ale nekompromisně, mě vyhazuje. Povaluju se chvíli na rozedrané, leč pohodlné pohovce, než moje nicnedělání opět zaregistruje šéf a zadává mi další bojový úkol. Pomoct Nice s koupališti. Nika, ona rázná redaktorka od "mého" počítače, mi práci vysvětluje. Do letní přílohy se chystá seznam všech obstojných koupališť a bazénů a podobných srandiček v jihomoravském kraji, a je potřeba inspirovat se podobnou přílohou z loňska. V praxi to znamená ji zkopírovat a ověřit, případně aktualizovat údaje. Bylo by taky fajn zmínit tam termální lázně v Laa, ležící kousek v Rakousku za hranicemi. Umím německy? Jo? Tak to je super, takových lidí tady je jako soli. Moje nejisté ego je polichoceno a povzbuzeno. Usedám k uvolněnému počítači a pouštím se do práce - vyhledávání otevíracích dob, výší vstupného, vybavení, dopravního spojení, kontaktů. Bezvadná prácička, co mě spolehlivě zabaví na zbytek dne.

Úterý. Na poradě mi je přiděleno super lukrativní extratéma, problém úschoven na brněnském hlavním nádraží. Vyrážím tedy do terénu, očumuju u schránek, vytáhnu z pár lidí názor, poptám se pana technického náměstka a hrdě se vracím do redakce, sepíšu z toho cosi délky "tak akorát". Začínala jsem den poměrně optimisticky, leč odpoledne upadám do deprese. Zjišťuju, že moje první včerejší superzpráva nejenže nevyšla tiskem, ale ani nedošla editorům! Mám toho hodně co dohánět, báječný redakční systém Hermes na prvním místě. Jsem otrávená, stydím se a navíc na mě padá děsivá únava. Deprese mě maličko přechází až ve chvíli, kdy se v kuchyňce při vaření kafe potkávám s další redaktorkou, protřelou i z jiných novin. Vykládá, že tady v MF se maká nejvíc ze všech redakcí, co kdy prošla. Začínám chápat, proč mě tady tak ochotně vzali na praxi... A že se musí dělat? No co, aspoň se něco naučím. A pokud časem půjdu jinam, bude to jen příjemná změna k flákání. Taky mě  přechází ta deziluze z prvního dílčího neúpěchu. Pokud je to tady na poměry hektické, snad se na moje začátečnické chyby budou koukat s nadhledem... Opět se pouštím do koupališť. Super zábava na volné chvíle.

Středa. Únavu jsem nejenže nevyspala, ale je čím dál horší. Navíc musím do Brna vlakem, naši jedou do Hradce, takže se tentokrát s tátou nesvezu. Vstávání ještě o skoro hodinu dřív než normálně mě ničí definitivně, několikrát tvrdě usínám ve vlaku. Uchyluju se tedy k nouzovému kroku, cestou do redakce si koupím plechovku Redbullu. Zázrak z nebes. V kombinaci se silným zeleným čajem mě spolehlivě probere a dokonce i jaksi osvěží. Celý den nerušeně šmejdím po netu a sháním koupaliště. Zaběhnu na oběd Na cestu (moc fajn mexický kotlík... papu sice vyloženě zeleninové, ale zato fakt ňam) a vracím se zpět k činnosti. Potěší mě  na odpolední směnu přicházející Nika: koupací příloha má vyjít až někdy v červenci, takže to nehoří. Do příštího týdne by bylo fajn mít základní údaje. Budiž, opět se pouštím do práce. Spokojen je i šéf, který všecko sleduje ostřížím zrakem. "Co děláš, pomáháš Nice? Tak to je dobrý." Asi to fakt dobrý je. Za odměnu jsem propuštěna v půl páté na vlak. 

Čtvrtek. Další krizové ráno. Sice o fous lepší než včera, ale i tak to je na další energeťák. Zkusím Shock. Dojem: Redbull je lepší. Ale probralo mě to taky. Tentokrát tu šéf není, poradě velí editorka Halka. Nevyjdu bez újmy. Úkol zní - vydat se na zasedání zastupitelstva jihomoravského kraje, kde se má projednávat cosi o plánované stavbě lázní v Pasohlávkách. Proč mi pořád naskakují Kotěhůlky? Stejně je to fuk. Na zasedání přijdu pozdě a navíc se prý neprojednalo vůbec nic krom hlasování, kdo bude reprezentovat kraj kdesi. Cestou zpátky potkávám kamarády, provádějící coby brigádnící anketku na České. Už mě lanaří do hospody, prozatím jim ale unikám do redakce. Co zastupitelstvo, nic? To nestojí za řeč. Šup na koupaliště. Od počítače se přesunuju k telefonu. Obvolávat jedno po druhém: jestli platí to, co píšou na netu, případně co je nového, co nabízejí... znáte to. Je jich asi šedesát. Zábava na několik dní. V redakci je dneska mimořádně živo. Ptačí chřipka, kauza Kuřim (o níž zachytím jen pár útržků, z nichž nejsem chytrá, ale i tak mi běhá mráz po zádech), cyklistické fiasko v Domašově. Kolem poledne přisviští Halka s úkolem, nese několik lejster s vyjádřeními policejních mluvčích. Udělat z toho aktualitky: rozkaz, provedu! Samé lepší zprávičky. Uprchlík z ústavu vybral trafiku a našel ho policejní pes ve křoví, Podnapilý mladík skákal po autech (a způsobil škodu za 115 000), Opilá řidička nabourala stojící auto i s řidičem, Ukradl naftu z kombajnů, Policista na rybách zachránil topícího se chlapce. Tvořím a oproti všem očekáváním zjišťuju, že mi dělá problémy naplnit layout, to jest přidělený prostor! Mně, okecávači první kategorie! Ale co, něco tam naplácám a tentokrát úspěšně posílám editorce. Heuréka. A co do páté, než se odeberu k šutrákům u Tesca, kde mě nabere táta? Zkuste hádat. Koupaliště? Cože? Jo, správně.

Pátek. Ráno opět krize, větší než včera, ale menší než ve středu. Další energeťák. Semtex. Dojem: Redbull je nejlepší. Na Masaryčce mě zastaví pán v obleku. A prý že jestli chodím do školy a ukážu vysvědčení, dostanu dárek. Nezlobte se, ale spěchám do práce, odvětím s přehledem a svištím dál, je skoro devět. (Sakra, to jsem na tom tak hrozně?) Vrhám se po včerejších novinách, tuším velkou věc, a taky že jo. V příloze Jižní Morava jsou moje krátké krimizprávičky, všech pět! A na titulní straně! Jenže skoro kompletně překopané. Nezměněné zůstaly jen ty věty, které jsem považovala za hooodně uvolněné až lehce bulvární... Budiž, propříště se poučíme. A to příště bude brzy. Na poradě se mi totiž dostává supersupersuperúkolu. Božský Gája, rozuměj Karel Gott, dnes podnikne cestu Pendolínem z Prahy do Vídně a bude cestujícím cvakat lístky. Šéf je nadšen, ne tak už kolegové redaktoři, nikdo se do toho nehrne. Na koho to tedy padne? Hádejte. Před jednou mi to jede z hlaváku, vystoupím v Břeclavi a šup zpátky do Brna. Napsat z toho nějakou pěknou čtivou reportáž, reakce lidí, vyjádření samotného Mistra... a tak. Ale do odjezdu času dost. Co budem dělat do té doby? Šup na koupaliště. Už mám zkompletovanou a ověřenou asi polovinu všech koupališť! Po obědě vyrážíme i s fotografkou na nádraží. Monika není z úkolu nadšená, i pouštím se do práce sama. Optat se pár lidí na nástupišti, zda ví, co se chystá. Mám štěstí, hned první paní jede vlakem jen kvůli Gottovi! A ráda si o tom popovídá. Za chvíli je Pendolíno tu. Zamíříme k vagonu první třídy, vítá nás tiskový mluvčí Českých drah. Chvíli se rozkoukávám ve VIP voze, pak se pustím do práce. Vyslechnu mluvčího, proběhnu první vagony a poptám se několika cestujících - a to už palubní rozhlas hlásí, že brzy budeme v Břeclavi. A sakra. Rychle za Gottem. Štípání lístků má už dávno za sebou, neprošel ani celý vlak, zmohlo ho neustálé podepisování, focení, okukování. (Paní obdivovatelka z nástupiště bude zklamaná, napadá mě.) Na moje otázky však Gája odpovídá velice ochotně, několikrát rozesměje mě i kolemsedící pány hlavouny. A konec, Břeclav. Loučím se, s Monikou a jejím známým opouštíme palubu Pendolína, silně připomínající palubu letadla. Ale jezdí se tím opravdu fajn, to zas jo. Modlím se, aby se mi povedlo třičtvrtěhodinový záznam úspěšně uložit. Daří se. Cestou taxíkem do Brna záznam poslouchám a reportáž se mi začíná lehce rýsovat. Kolem druhé jsem zpátky v redakci, vyslechnuta a usazena k počítači - "napiš to nějak hezky, odlehčeně, čtivě, však víš jak to myslím," instruuje mě Halka. Pouštím se do práce. Tři a půl hodiny si pak pročítám poznámky, volám s marketinovým mluvčím Drah, znovu a znovu poslouchám záznam, vybírám vhodné citace a skládám je do textu. Do toho mi volají oba rodiče (totálně na větvi z toho, že jsem se setkala s Mistrem) a paní z lázní v Laa. Rodiče odbudu, paní z Laa ne. A zase k počítači a Gájovi. Dokonce mi je dovoleno podepsat se pod článek celým jménem, ne jen zkratkou! To už je slušná motivace :o) Nakonec se daří, v půl šesté mám pocit, že je hotovo, posílám věc editorům a loučím se. Hurá, v neděli chodit nemusím, stačí na pondělí! Juchů. Hurá na víkend... Myslím, že ho prospím. Dobrou noc, krásnej víkend, těm šťastnějším hezké prázdniny. Jen a jen Vaše
(ter)

PS: Týden přinesl i další výsledky. Na irské frontě. Během týdne jsme dostaly tři nabídky na bydlení! Vybraly jsme tři, rozeslaly upřesňující majly s dotazy... a čekáme na odpověď. Teď už by v tom ale byl čert, aby aspoň jedno neklaplo... Jásejte, nebudou z nás bezdomovci. Jen somráci :)))

A mimochodem, jeden takovej sympatickej fajn pan Somrák s kytarou se nachází v brněnském metru (pro neznalé, průchod mezi hlavákem a Teskem). Každý ráno mu přidám pár drobných. Ostatně, to on a jeho kolegové mě inspirovali. A říkám si... přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno?