Když se kamarádi žení...

Byla jsem včera na svatbě. Svatba to byla moc povedená, pěkná, novomanželům to slušelo, pan farář hezky mluvil... a my tam stáli, koukali a pořád jsme tomu nemohli uvěřit. Tam před oltářem stál jeden z mladších příslušníků naší party z gymplu, můj dobrý kamarád. Dvacet let. První z nás, kdo do toho práskl. Asi už jsme opravdu dospěli...  

I když, s tou dospělostí to není tak jisté. Dospělý člověk by se měl chovat v první řadě zodpovědně - a to je věc, které se kamarádovi a jeho přítelkyni, nyní už manželce, v jistých chvílích malinko nedostávalo. Ale teď už je pozdě řešit a spekulovat, je to hotovo, jsou svoji. Potrhlá dvojka, co do toho šla jako po hlavě jako děti a představuje si manželství a rodinu jako Hurvínek válku... ale co už. Mám pocit, že o své iluze přijdou coby dup a dospějou mnohem rychleji, než my všichni ostatní. Teď jim hlavně musíme držet pěsti a přát, ať to zvládnou.  

Sešla se tam po dlouhé době téměř celá parta. Kamarád Honzík si "připadá jako lusk", omylem si vyměnili se spolubydlícím obleky - nu a spolubydlící je o něco útlejší nežli Honzík. Kalhoty sice oblékl, ale je v nich solidně nacpán. Je na něho pohled k popukání. Dali jsme si kofolu na posilněnou a odebrali jsme se do kostelíčka na kopečku, pan farář si nás rozestavěl podél lavic do špalíru a čekalo se. Uzavíráme sázky, zda bude mít ženich kravatu či motýlka a ne zrovna jistě po sobě pokukujeme. S touhle situací nemáme zkušenosti, je to něco nového... a nečekaného. Ale to už zní svatební pochod a přichází ženich v maturitním obleku (a s kravatou, trefila jsem to), pár družiček a mládenců, svědkové a nakonec i nastrojená nevěsta. Všem to moc sluší, ale ve tvářích mají napětí a vážnost. Obřad začíná.

Za necelou hodinu jsou ti dva svoji. Obřad proběhl bez průšvihů, největším "faux-pas" je chvíle, kdy nevěstě při podepisování do matriky (či co to je) upadne tužka a musí ji lovit na zemi. Hezké kázání pana faráře (prokládané úžasně neformálním "jó?" v každé druhé větě) uvolnilo atmosféru, ožíváme i my a občas šeptem v lavicích prohodíme pár slov. "Všichni tam jednou musíme", konstatuje nesmírně trefně kamarád. Nepříliš optimistické. A pak je konec, tvoříme znovu špalír a hrneme se z kostela ven. Jen se ten dav lidí vyvalí ven, rozpoutá se solidní bouřka se vším všudy. Dav se hrne zpátky do kostela, ale zasekne se v předsíňce, takže my na konci stihneme slušně promoknout, než se nasardinkujeme pod střechu. "Prší jim štěstí", doufá někdo. A blýská se na časy.

Za chvíli se naštěstí počasí umoudří a my se můžeme opět vyhrnout ven. Hrsti rýže, gratulace, fotografování... a pak se sešlost začne pomalu rozcházet, kromě těch šťastných, co jsou pozváni na hostinu. Nás se nejpříjemnější část svatebního dne netýká, sebekriticky uznáváme, že nás kamarádů je moc moc. Ale což, uděláme si hostinu sami: ve Žďáře v jednom z našich oblíbených podniků. Nalákáme ostatní a loučíme se, sednem do auta a valíme, směr Žďár.

Cestou probíráme závažné věci, zastavíme se u Honzy doma, kde se konečně oprostí od sevření Jonášových kalhot, a pak už bereme směr Swing. Jsou tam už skoro všichni. Opět se hovor stočí k jedné z nejnaléhavějších otázek dne: kdo bude další? My v autě jsme se jednohlasně shodli na jednom jméně; když ho Honza vyřkne, je mu dotyčným odpovězeno sprostým slovem. Jak přirozená a bezprostřední reakce. Ale - jak by asi před půlrokem na podobné sdělení reagoval dnešní novomanžel? Vsadila bych boty i s tkaničkami, že velmi podobně. Inu, jak už bylo řečeno: všichni tam jednou musíme. Až na výjimky, samozřejmě (výjimku si vyhrazuji já, aby bylo jasno :o) Otázkou zůstává, kdo bude další. Who will be the next...