Čekáme na Grafton Street, Miku

Šly jsme včéra večer s Páájou do kolejní hospody zapít úspěšný konec akademického roku alofokem - a co se nestalo. Od vedlejšího stolu počali anglicky konverzovat sdílní mladí pánové. A tak co by ne? Slovo dalo slovo - a co jsme se nedověděly: jeden ze sdílných mladých pánů je z Irska. Tomu se říká osudové setkání!

Být co k čemu přičinlivé děvče, už vám tu píšu, jak jsem se do Mika (toť jméno onoho Iro-Američana - původem z USA, leč v Irsku se mu zalíbilo natolik, že se cítí být více Irem) strašlivě zamilovala a jak na mě bude pětadvacátýho v půl jedný čekat s kytkou na letišti v Dublinu. Jenomže já, jak známo, přičinlivý děvče nejsem a navíc si momentálně procházím nezamilovávacím obdobím, takže se budete muset spokojit s mnohem nezáživnějším příběhěm. I když - nezáživnějším? Jak dneska SMSkou podotkla Míša - ten svět je fakt sakra malej. Ono to setkání samo o sobě bylo dosti velká haluz. A haluze já teda za nezáživné nepovažuju.

Jakmile jsem se tedy dověděla, odkud ten sympaticky se jevící, brýlatý kudrnatý blonďák je, vyjekla jsem samozřejmě, že se do Irska chystám o prázdninách. A kamže to? Inu do Dublinu, a odkudže je on? Inu z Tipperrary, znáš písničku? No jasně... a co tam budeš dělat, pracovat? Jojo, pracovat. A v tu chvíli zasáhla Páája, dobrá duše, práskačka jedna! Víte, jak tam chce pracovat? Sedět na ulici a hrát na kytaru!!! Poněkud stydlivě jsem se přiznala. Evidentně mi to však na vážnosti neubralo, Ir se naopak vyptává, na co budem hrát a co a kde a kdy. Radí, ať jdeme na některou z hlavních z dublinských ulic: O'Connel nebo Grafton Street. Rady si beru k srdci, poptám se ještě na pár detailů a pak se odběhne k jinému tématu. Je jich dost a dost. Jak se tu komu líbí, co studujeme, nakonec se vyznáváme ze své platonické a recesivní, zato však okázalé lásky k Bobovi. Charles, černočerný černoch ze Sierry Leone,  reaguje trefně: "Vy nestudujete žurnalistiku, vy studujete žurnalisty!"
 
Čas utíká, konverzace se odvíjí poměrně solidně, ač se přiznám, že místy Mikově angličtině s irskoamerickým nebo jakým přízvukem nerozumím; to už líp rozumím "Páájinu" Charlesovi. Hoši jsou spolužáci z medicíny na 1. lékařské, Charles právě dostudoval a Mike asi už dřív, teď sem už jen přijel na dovolenou za kamarády. U nás zůstat nechce, čeština je pro něj nepřekonatelnou bariérou. Odmítá říci cokoli česky, stydí se. To jeho kamarád Charles se pobízet nedá a vybalí na nás: "Svlékněte se do půl těla a řekněte áááá!"

Během hovoru po sobě s Páájou pokukujeme a pozorujeme číšníka. Dnešek je totiž na dlouho poslední možností, jak si splnit náš sen - uzmout krásný čtyřdecový krígl od kofoly, vysněný alofok. Po chvíli oba dva balím do svetru a Páája vzápětí svetr i s alofoky odnáší na koleje. Uáá, máme ho! Po chvíli se Páája vrací a přijímáme pozvání na panáka. Číšník je donese v plastových kelímcích - a to je signál pro naše nové známé. "Více sklenic, více sklenic," začnou povykovat. Chytří kluci...

Zajímavý večer se chýlí ke konci, aspoň pro nás dvě. Musíme ještě do půlnoci, než se zavřou průchody mezi bloky koleje, odtáhnout můj bágl k Pááje na pokoj, její brácha mi ho vezme domů autem. No a upřímně - ne že bychom měly potřebu se nechat ožrat - dvě becherovky stačily - a tak se loučíme. Mike se ještě ujišťuje, kdyže to v tom Dublinu budeme - ať jsme na Grafton Street, že se na nás přijde podívat a něco nám přidá. Jen prý abych ho poznala - určitě vyděláme tolik peněz, že se k němu nebudu hlásit, peníze lidi mění! Páája mě nezištně hájí, že mě ne, MĚ že nějaký prachy nezmění... Tak se uvidí. Tak jo, mějte se fajn, pěkný prázdniny - a my se uvidíme v Dublinu!

Tak jsem zvědavá. Páája pravila, že si klidně myslí, že se "můj" Ir objeví. Že na to docela i vypadá. Uvidíme uvidíme. Jen doufám, že Mike nesplní další svůj slib, a to že na nás upozorní předem irské úřady, aby nás preventivně vůbec nepustily do země. Protože my totiž nejsme žádné muzikantky, ale zlodějky sklenic!!!