Loni, na jedné z přednášek sociologie, se pan profesor Petrusek zmínil o čemsi jako "typech" člověka. Jedním z nich byl i člověk bloumající (latinsky to po mně nechtějte). Výraz se mi neobvykle zalíbil a časem mi došlo, že mi tak padl do oka proto, že mě poměrně přesně vystihuje. Chodím ráda ven - ať už do města nebo do přírody. Ale ne kvůli památkám. Chodím, kam mě nohy zanesou, koukám po lidech, místech a obloze, občas něco vyfotím (když si nezapomenu vzít aparát, jako třeba dneska :o/ ), a hlavně přemýšlím. Zkrátka bloumám. Perfektně se mi u toho vyčistí hlava, odreaguju se a navíc mám pocit, že jsem udělala aspoň něco málo pro svoje tělo.
Dneska, když nám odpadl večerní seminář, jsem si uvědomila, že jsem v ideálním bloumacím rozpoložení. A tak jsem si v plánu Prahy vytipovala trasu, spakovala se, počkala si u Národního na osmnáctku... a hurá na Vyšehrad. Nebyla od svých asi sedmi let - a vzhledem k tomu, že jsem v Praze už skoro dva roky, je to docela ostuda veliká. Tak tedy vzhůru ji napravit.
Z Ostrčilova náměstí se vyškrábat nahoru, a teď babo, raď, kudy dál? Všude park, spousty cestiček, hradby, schody, podchody... ale skála nikde. I dala jsem se za nosem, kam mě nohy nesly - a nakonec mě donesly správně. Zanedlouho se pode mnou objevila Vltava, dole po nábřeží jezdily tramvaje... Podle nepostradatelné kamarádky mapy jsem se zorientovala a ujasnila si, co kde vidím. Moooc pěkný. Pak už moje srdce zříceninového maniaka zatoužilo po bližším průzkumu zbytků (údajně) Libušiny lázně na Vyšehradské skále. Dotlapkala jsem se na miniaturní, leč od ruin samotných dosti vzdálenou ohrazenou vyhlídečku, která však moje touhy neukojila. Přelezla jsem tedy zábradlíčko a šupky dupky pomalinku opatrně ze svahu, blíž k zřícenině... Skála se však poměrně nehezky svažovala, zem se drolila a okolní rostlinstvo nevypadalo, že by v případě nutnosti uneslo mou váhu. Ani letní sandálky nejsou nejvhodnějším předpokladem pro polohorolezecké výkony. Jsem lezec poměrně zdatný a trénovaný, ovšem i ve mně kdesi hluboko přebývá určitý pud sebezáchovy. Při pohledu ze skály dolů na zbytky zdiva, Vltavu a silnici na nábřeží se tento pud ozval a já se pokorně vrátila zpátky. Nejsem Horymír, nemám Šemíka a nejsem v životní tísni, tak proč riskovat?
Pokračovala jsem dál, až jsem doťapkala k vyšehradskému kostelu. Taky moooc pěkný. Akorát že se nesmí dovnitř - což ale dovedu pochopit... taky nejsem zrovna přiznivcem davů hlučných a nepříliš ohleduplných tůristů, valících se kostely. Místo tak jaksi pozbývá prvotního (církevní obřady) i druhotného (klidné, tiché místo k zamyšlení) významu. Sešla jsem tedy na vyšehradský hřbitov. Procházela jsem se, koukala po náhrobcích, potkávala slavná i neslavná jména... a přišla z toho na mě, jak jinak, lehce nostalgická nálada. Nostalgická, ale ne depresivní, posmutnělá, ale vyrovnaná. Už jsem byla na odchodu, když jsem si u východu ze hřbitova povšimla seznamu osobností, které tu odpočívají. Nedalo mi to tedy a vrátila jsem se, cestou jsem se pokusila zapálit svíčku na hrobě Pepiho Bicana (marně, zapalovač mi dosluhuje), a dopátrala se hrobu Milady Horákové. Připadlo mi to až jaksi sprosté - napřed si národ člověka zabije a pak ho pohřbí na nejvznešenějším místě země a pojmenovává po něm ulice... Ale takový je asi život - má rád paradoxy...
Dala jsem paní Horákové kamínek na památník (nejsem Židovka, ale tahle tradice se mi upřímně líbí. Proč zabíjet kytky?) a hřbitov opustila definitivně. Někdy se tam vypravím znovu, s několika svíčkami a především funkčním zapalovačem nebo sirkami. Teď už jsem mířila dolů, právě na to nábřeží, kde jezdí tramvaje... Cestou po vyšehradských stezkách, dlážděných kočičími hlavami, jsem si několikrát, věrna své degeneraci, několikrát zvrtla nohu (děti se chodit učí, já se to odnaučuju... málokdo se dovede tak spolelivě zmrzačit pouhou chůzí jako já), ale nakonec jsem se úspěšně dostala dolů. Najednou jsem si uvědomila, že se mi procházku ještě končit nechce, a za druhé - že na mě jde hlad. Aby ne, když jsem dneska pořádně neobědvala. A tak jsem to vzala po nábřeží a přemítala, kam zapadnu na něco málo k večeři a kafe... a jak jsem míjela mosty železniční, Palackého, Jiráskův a Legií, utvrzovala se ve mně ta nezvratná myšlenka, že zase skončím tamtéž jako obvykle. Ony totiž všechny cesty, aspoň ty moje pražské, vedou do baru jménem Krásný ztráty, krásnýho místa s atmosférou, příjemnou obsluhou a studentskými cenami (podrobnosti, příhody a vyznání lásky tomuto podniku někdy příště...). To místo mě zkrátka přitahuje jako magnet. A tak jsem tam skončila i dneska. Polovička nakládaného hermelínu (vyrábí chráněná dílna kdesi, v níž pracují mentálně postižení), minerálka - plus moje klasické menu: holandské kafe a rakvička se šlehačkou. Moc příjemná večeře spojená s počtením v Reflexu a pokoukáním po výstavě fotek.
A pak už rychle osmnáctkou domů - čas pokročil, ochladilo se a mně byla v tříčtvrťácích a sandálech zima... a navíc mě lehce bolela podvrtnutá noha. Ale nesla jsem si pohodovou náladu a klid. Další pěknej den za mnou, skládající se z malejch kousků pohody... krásnejch nálezů, co vedou do Krásnejch ztrát. Jediné, co mě trošku mrzí, je ten zapomenutý foťák - ale co, aspoň mám důvod dát si tu procházečku ještě jednou. Já se mám na co těšit, a vy možná taky. Příště vám ten pohled z Vyšehradské skály ukážu obrazem. Teda pokud tam nespadnu.
Žádné komentáře:
Okomentovat