Waters v Praze: životní zážitek, o němž se nedá mluvit

Byla jsem tam - to je to hlavní, co o pátečním koncertu ROGERA WATERSE v Sazka Areně mohu říct. Jsem si téměř jista, že až se uleží emoce a vychladnou dojmy, zůstane tenhle koncert v mé paměti jako dosavadní největší životní zážitek (snad za předpokladu, že se Pink Floyd nesejdou před mými zraky). Už jednou jsem toto prohlašovala, vím, bylo to v roce 2004 po pražském koncertu sira Paula z bývalých Beatles. Nyní sir McCartney snad promine... ale na Rogera, při vší úctě, neměl. Laťka je tak vysoko, že je pod ní možné projít s hrdě vztyčenou hlavou...
Prominou i ti, co by na tomto místě čekali recenzi koncertu. Ne, ani dnes, čtyři dny od toho večera, to ještě nedokážu popsat slovy. Pokusím se jen sdělit pár dojmů... a i to bude těžké. (Těm, co touží po recenzi, vřele doporučuji následující: http://www.musiczone.cz/reportaz-1242/roger-waters-sazka-arena-13-duben-2007 .Jejím autorem je Sedli, člověk, který mě k Floydům přivedl, a jeden z mých nejlepších přátel...)

Přiznám se, že jsem se na pátek 13. dubna, kdy měl v pražské Sazka Areně vystoupit ex-Pink Floyd Roger Waters, netěšila tak moc, jak já to umím. Ale nedělalo mi to starosti - mám zkušenost, že to, na co se člověk těší až moc, většinou nesplní očekávání a přijde jisté zklamání. Proto je lepší těšit se tak akorát, anebo snad i méně... a zážitek pak není tolik ovlivněn nadějemi. Ani tentokrát mě tohle pravidlo nezklamalo.

Sedím, přemýšlím a nevím, co napsat. Ten zážitek byl nepopsatelný, nesdělitelný... kdo tam nebyl, těžko pochopí mou neobvyklou nemluvnost a nedostatek slov. Dostaly mě nejen perfektní provedení legendárních floydovských písní a geniální videoprojekce, ale celá atmosféra toho večera, kdy se doslova zastavil čas. Vždycky jsem si myslela, že jsou tři kategorie kulturních zážitků: první, kdy se koukáte na hodinky a říkáte si, kdy to už skončí. Druhá, při níž čas evidujete, ale je vám jaksi jedno, jak dlouho ještě akce bude trvat - a třetí, při níž brzdíte ručičku na hodinkách a modlíte se, ať to ještě nekončí.

Roger Waters mě přesvědčil, že je ještě absolutní, výjimečná nadkategorie. To pak nevnímáte vůbec nic kromě hudby a doprovodných efektů. Čas a vlastně i všecko ostatní jako by neexistovaly... Když Waters najednou ohlásil, že si dáme patnáctiminutovou přestávku a venku u občerstvení jsem se podívala na zápěstí, nevěřila jsem, že od začátku koncertu uběhla asi hodina.

Přemýšlím, jestli se už někdy někomu povedlo ze mě v tak krátkém časovém úseku podařilo vyždímat tolik emocí a tolik extrémních projevů. Totálně jsem si vykřičela hlasivky při závěru z The Wall. Udělala jsem si na dlani obrovský puchýř, když jsem si první polovinu koncertu zuřivě škrábala levou dlaň, která mě nelidsky svědila od potlesku, a při závěrečném aplausu jsem si jej strhla. Zírala jsem jako strnulá do videoprojekcí a hranolu, vysílajícího duhový paprsek, který se otáčel kolem své osy  a vrhal duhové pásy na obecenstvo - přes nás šla zelená - a nevnímala jsem nic kolem. Plakala jsem při Shine On You Crazy Diamond,  mé asi nejoblíbenější písni, která pro mě ten večer získala další, asi desátý možný význam. Málem jsem se neudržela ani při Wish You Were Here, ve chvíli, kdy se promítané "zátiší" s rádiem, rozpitou lahví, popelníkem, modelem letadla a hořící svící začalo pomalu vytrácet a nahradily jej další svíčky, které pomalu zhasínaly - tento moment se mi vryl do paměti snad nejvíce z celého koncertu... Vrhala jsem se po útržcích papíru, které se třepetavě snášely od stropu haly a provázely legendární, lehce vylepšené letící prase. Popálila jsem si prsty, když jsem při Wish You Were Here a Comfortably Numb opisovala oblouky zapalovačem. (Zapík při Comfortably nakonec dosloužil, není plnící.  A půjde do mé krabice slávy a vzpomínek - má za sebou krátký, šťastný a plnohodnotný život. Viděl Slade a Waterse a svítil jim při největších hitech. A kdo by nechtěl hrdě a rychle zemřít za zvuků jedné z nejkrásnějších rockových písní...)  A tak dál. Tohle vše jsem dělala já, na poměry velice klidný člověk, který se  nedá strhnout davovým šílenstvím... ale tohle nemělo s davem co dělat, to byl ryze osobní prožitek. Hudba, obrazy a já... Zatím nedokážu najít slova pro konkrétní popis toho, co se dělo v hale, ale mlhavě dovedu popsat, co se dělo ve mně. Anebo to aspoň takhle naznačit...

Roger Waters, ač již pán v letech (můj hlavní dojem ze samotného aktéra byl ten, že strašně sešel... při porovnání s fotografiemi jsem toho vrásčitého, téměř bělovlasého pána málem nepoznávala), ze mě tohle všechno dokázal dostat. A tak jsem mu s radostí odpustila, že vynechal závěrečnou část mé oblíbené ...Crazy Diamond, a dokonce i jednu z mých nejmilejších - Hey You, u níž jsem si téměř byla jista, že ji zahraje - je to jeden z největších floydovských hitů. (Až dnes mi kamarád objasnil, že Hey You už Waters nehrál naživo asi sedmnáct let...)

Ještě před konáním akce jsem kdesi četla, že půjde o "koncert roku". Nesouhlasím. Byl to koncert života. Aspoň toho mého. A za něco takového se sluší poděkovat - použiju teď ta nejomílanější slova posledních dnů - ale výstižná: THANK YOU, ROGER. THANK YOU... FOR EVERYTHING. Víc není co dodat.