Narozeninová návštěva u pana Kryla

Právě dneska by Karlu Krylovi bylo šedesát čtyři let. A tak jsem si řekla, že mu zanesu na hrob svíčku... na břevnovský hřbitov to mám z kolejí, co by kamenem dohodil.  

Jenže to bych to nebyla já, kdybych se z kolejí nevykopala dřív než těsně před osmou večerní. A břevnovský hřbitov se večer zavírá. Vyrazila jsem tedy a doufala, že a) zavírá až v devět, nebo b) dneska se zkrátka se zamknutím brány někdo opozdil...

Bohužel, neopozdil. A zavírá se v šest. Takže jsem zůstala stát před bránou se svíčkou a zapalovačem v tašce a rozvažovala jsem alternativy. Počkat do zítřka... ono by to šlo, hlavní je, že jsem si vzpomněla, bla bla bla, znáte to... Anebo se odvážit a vzít to přes zeď.

Nebudu napínat, rozhodla jsem se pro druhou možnost. Ostatně, nebyla jsem první (a asi ani poslední), koho to napadlo - těsně vedle horní brány je zeď nízká a dokonce pod ni někdo naskládal seshora vypadané cihly jako schod. Vylézt nahoru nedalo moc práce... a spustit se dolů (s došlapem na jeden pomník, za což jsem se těm, kdo pod ním odpočívají, hned a upřímně omluvila) také ne.

Byl tam krásný klid. Mám ráda hřbitovy a ten břevnovský obzvlášť. Mám to na něj pět minut pěšky, bydlím tu přes rok a za tu dobu jsem si k němu stihla vypěstovat poměrně silný vztah, především k té staré části hřbitova, tedy za údolíčkem. Všude rostou stromy, takže tu vládne zvláštní pološero, místy člověk potká zvláštní hrobku či jinou stavbu. Mám zdejší atmosféru ráda... a přiznám se, že nechápu, jak se někdo na hřbitovech může bát. Večer se bojím chodit KOLEM hřbitova, to ano - z jedné strany k cestě přiléhá zpustlý sad, a na koleje je to ještě kus... ale přímo NA hřbitově jsem se nebála nikdy. Ne že bych nevěřila na duchy nebo duše, či jak to nazvat... věřím, a věřím i tomu, že se za jistých okolností mohou vracet nebo zůstávat na zemi - ale nevidím důvod, proč se jich bát.

Takže na hřbitovy chodím poměrně často a ráda. Tu náklonnost jsem částečně zdědila po mamce - ta především chodí, zkoumá náhrobky a z nich skládá osudy lidí a rodin... Bývá to zajímavé. Častěji ale jen tak chodím, přemýšlím si o svém... a zapaluju zhasnuté svíčky. Nevím, kdy mě to napadlo poprvé... možná kdysi strašně dávno o některé rodinné dušičkové procházce, kdy mi přišlo líto opuštěného hrobu, na který si nikdo nevzpomněl? Snad.

Dneska jsem se však ani neprocházela, ani jsem nerozsvěcela zapomenutá světla. Nechtěla jsem se moc dlouho zdržovat, přece jen - kdo ví, zda tu nechodí hlídač... a nechtělo se mi zrovna vysvětlovat, co tu dělám dvě hodiny po zavírací době. Nevím, jestli by mi uvěřil, že jsem skutečně jen hrozně neodkladně chtěla dát svíčku na hrob jednomu člověku, kterého si moc vážím... Takže jsem došla k místu, kde pan Kryl už třináct let odpočívá, zapálila jsem dvě svíčky do lucerniček, položila kamínek (místo kytičky - poslední dobou začínám nenávidět zvyk naší civilizace dávat k jakýmkoli příležitostem kytky... proboha, jak přijde živá rostlina k tomu, že ji kvůli našim zvykům urveme a tím zabijeme?) moment poseděla na obrubni - a vzala to nazpět. Opět nikde nikdo, cestou přes zeď jsem vymlela další cihlu. Aspoň jsem ji dole přidala do komínku těch dříve uvolněných.

Vracela jsem se ke kolejím, celá anabáze trvala asi deset minut. A přitom mi vrtala hlavou nesmyslnost toho opatření. Když jsem se přes zeď dostala JÁ, která rozhodně nejsem prototypem fyzicky zdatného člověka (jo, mám sice praxi z dětského lezení po stromech a dodnes praktikovaného lození po zříceninách a skálách, ale takových  je víc), tak se tam dostane skoro každý. Kdo chce a má na to kuráž. Takže vandalové, opilci a podobná individua, proti nimž jsou podobná opatření namířena, ti nemají problém. Tedy ti opilci možná ano, ti se přes zeď možná nevyškrábou... ale proti ostatním to nepomůže. Odnesou to obyčejní, slušní lidé, kteří v hřbitovním tichu hledají příležitost ke zklidnění a zamyšlení  (pokud na ně taková nálada přijde v nevhodnou, tj. zavírací, dobu...).

Občas tedy děkuju, že mám v sobě ten kousíček rebela... a hlavně kus zdravého rozumu, který mi pomáhá rozlišovat mezi pravidly, co smysl mají a která tedy budu dodržovat, i když se mi občas nehodí; a mezi těmi, co ten smysl nemají. Osobně si myslím, že ty zásady, které smysl pozbývají a jejichž porušení nikomu neubližuje, sem tam porušit můžu. A narozeniny pana Kryla jsou k tomu dostatečnou příležitostí. On by to pochopil - a co mi je po ostatních?