Jak nám málem zabili Zárubu, parchanti

Náš "sporťácký kroužek" ve škole má další závažné téma k diskusím a spekulacím. V sobotu, v posledním finálovém zápase hokejové extraligy, se prý přihodila věc neobvyklá. Komentátor Robert Záruba, šmejdící za informacemi kdesi u střídaček, byl záludně postřelen letícím kotoučem. Ptáte se, co je na tom tak zvláštního, že se to stalo tématem hovorů mladých žurnalistických nadějí? Inu, on nás totiž pan magistr Záruba už druhý semestr vyučuje sportovní televizní žurnalistiku. Naše starost je tedy pochopitelná - kdo by se nepídil po podrobnostech atentátu na svého pedagoga?

Ale ono to s tím pátráním není tak snadné. Totiž, já to mám ztížené hned dvojnásobně. Neviděla jsem totiž dotyčný hokejový přenos!!! (Proto ono PRÝ v úvodu.) Toho sobotního večera jsem se nacházela na jižní Moravě, kam jsme se s částí našeho ročníku vypravili do vinného sklípku. A ejhle, tu mi volá taťka, jestli prý koukám na hokej. (Typická otázka, schopná mě za vhodných okolností dožrat. Jak se asi JÁ můžu koukat na hokej, když a) nemám na kolejích televizi, b) nevlastním televizní kartu k notebooku, c) přímé přenosy hokeje se na internetu nevysílají, a tentokrát i d) kdo by se koukal na hokej, když jel do vinného sklepa?)

Na tomhle místě si dovolím "malinkou" odbočku od tématu. Moje rodina a známí, především ale právě taťka, projevují neskutečnou vyplesklost z faktu, že u nás na škole jaksi vyučují známé osobnosti. Jen jsem se na školu dostala, rozhlásil hrdě chlapům v hospodě, že mě bude učit ten Záruba z televize, co komentuje hokej (a já se pak jednou divila, proč po mně chlapi v hospodě tak pokukují, když jsem si, jsouce sama o víkendu doma, zašla na oběd... až pak se mě poněkud ostýchavě jeden z nich zeptal, jestli už teda spolupracuju s tím Zárubou... :))) A to ještě chlapíci v hospodě asi neví, u nás učí i Václav Moravec, že jsem u něho psala jednu velkou práci a téměř jistě u něho budu psát i závěrečnou bakalářku. Ví to ale moje nejlepší kamarádka a má babička, jsouce do něho platonicky zamilovány. Babička mě tedy vyslýchá, jestli je Moravec ve skutečnosti taky tak úžasný jako v televizi, kámoška ze mě tahá, jaké to je, sedět s ním v jedné místnosti, co nosí na přednášky, jestli se taky tváří tak soustředěně jako v Otázkách... A táta mi pro změnu neustále klade na srdce, ať se Moravce zeptám, proč si do Otázek nezve taky zástupce neparlamentních stran, a Záruby ať se zeptám, jestli zná Bohouše Červinku, co kdysi za minulého režimu psával o hokeji. A podobně. A neustále, ať dělám cokoli, mě nadšeně volá k televizi pokaždé, když se tam objeví některý z mých vyučujících. Jaksi si neuvědomuje, že když je pravidelně vídám ve škole, nemusím je vidět ještě na obrazovce... Ale budiž, už jsem si zvykla. A tak si vždycky chvilku pokoukám, naznám, že dneska vypadají nějak divně, a hrdě odkráčím...

Ale zpět tedy k sobotě a Zárubovi. Předpokládala jsem, že mi táta volá proto, aby mi oznámil, že pan magistr opět komentuje (jaká to novina). Jenže pak je sděleno, že nám Zárubu málem zabili, a okamžitě mi upřesňuje podrobnosti: pukem a do hlavy!!! Coby správný novinář si zprávu okamžitě ověřuji z nezávislého zdroje. Spolužačka Páája mi za chvíli smskou potvrzuje, že je to tak, a že má osm stehů a to v obličeji! Uááá, šířím zprávu dál - a poněkud poťouchle se začínám těšit na úterní seminář sportovní žurnalistiky...

V neděli večer se vracím na koleje a okamžitě zapínám internet a pídím se po detailech. Jenže ouha, nikde nic - jen v zápise o utkání je zmínka o vyloučení pardubického hráče za zdržování hry, což je i vystřelení puku z hřiště. Ale že by někdo přizabil věhlasného hokejového komentátora, o tom se nepíše nikde. Jdu zklamaně spát. V pondělí to ve škole lehce probereme s několika dalšími spolužáky, informaci potvrzují, ale nic víc. Aspoň že tak, už jsem začala podléhat podezření, že to je jedna velká mystifikace mé osoby... Do toho přijde smska od nemocné Pááji. Vymyslela nový vtip: Je Záruba sparťan nebo slávista? Slávista - protože je sešívanej :)))

V úterý ráno se scházíme v Celetné a nemůžeme se dočkat chvíle, kdy se otevřou dveře učebny a my uvidíme, jak se tedy věci mají. Jenže jsme kompletně a těžce zklamáni. Ať zkoumáme jak zkoumáme, pan magistr se jeví naprosto celý, živý a zdravý ze všech stran a úhlů. A otřesen se nejeví být už vůbec, naopak dnes srší ostrovtipem a naše sedmička se každou chvíli válí smíchy. Při hodnocení minulých kamerových cvičení mi je doporučeno, ať si položím na hlavu tvrdý papír a mluvím při tom - to abych při řeči a soustředění nenakláněla hlavu na stranu. A když filozofuji nad příčinami toho nešvaru a soustředěně se zamyslím, je mi řečeno "Nedělejte to na mě".

Ale veselá hodina nám na klidu nepřidala, naopak. Hloubáme víc a víc. Osm stehů, to se přece přehlídnout nedá! Na obličeji neměl nic, to z těch necelých dvou metrů bylo jasné... a jinde?  To by přece musel mít vystříhané vlasy...

Nakonec nás nic rozumného nenapadá, krom zoufalého Pááájina povzdechu "on má snad dvě hlavy, jednu nosí na hokej a jednu k nám"... Rozcházíme se tedy s plánem, že se pana magistra zeptáme v hospodě po zápočtu. Snad se toho dočkáme, doufáme, že nám ho nezabijou na hokejovém mistrovství. Byla by ho škoda. Hlavně teď, když nám tak zvtipněl...