Fejeton: Jarní aktivita

Jaro neleze jen na zvířátka v ZOO Praha, jak hrdě hlásají billboardy s leguánama, ale taky na lidi... tedy i na mě : )

Tak je to tady, máme jaro. Ještě před pár dny jsem o pravdivosti tohohle tvrzení silně pochybovala. Počasí se jarně tvářilo už nedávno, sluníčko svítilo, teplo mě přinutilo svléct zimní bundu, srdce jásalo. A ejhle - o pár dní později byla na polovině území republiky sněhová kalamita. První jarní den jako vyšitý. Není tedy divu, že jsem si vypěstovala jakousi nedůvěru k projevům počasí...

Ale poslední dny přiměly i mě, zapřisáhlého nedůvěřivce a skeptika, odložit protentokrát jak pochyby, tak zimní oblečení. Prošívaná bunda se přestěhovala na nejspodnější háček věšáku, zimní boty byly předány do péče bratrovi, který má plnit funkci rodinného čističe a konzervátora zimní obuvi na letní období. A já se ve volných hodinách anebo po vyučování procházím po rozkvétající Praze a poslouchám Beautiful Day od U2 - a cítím, že tentokrát to sedí. Nádherné dny. Přitom se vyhýbám čerstvě zamilovaným cukrujícím se dvojičkám, spřádám plány úniku nepříjemné povinnosti na Velikonoční pondělí a bojuju s alergickou rýmou. Ale na náladě mi to neubírá.

Projevy jara, jak je zná většina veřejnosti, na mě sice nelezou - nepěju rozverné písně jako má spolužačka, nesháním nejnovější módní výstřelky a nevytahuji ze skříní sukně, ani mě nepostihla typická jarní choroba zvaná láska. Ale nástup nového ročního období, období činnosti a změn, na sobě pozoruji. Každoročně.

Moje jaro se projevuje záchvaty aktivity všeho druhu. Opět jsem se zapálila pro fotografování, takže vyrážím do okolí se stařičkým Zenitem a pak se s nadšením prvních fotografů zavírám na dlouhé hodiny do školní temné komory. Tahám na koleje a zpět kytaru - kvůli třem dnům, v nichž si udělám čas stejně jen jednou asi na hodinu hraní. Hlavně mi však začíná docházet, že bych měla dělat něco ohledně školy. Ono totiž jaro má při svém obecném optimismu ve zvyku strašně rychle utíkat. Člověk se ani nenaděje a místo dubna tu bude květen a s ním zkouškové, blížící se termín pro odevzdání teze bakalářské práce a podobné radosti studentského života. A tak jsem tedy usedla dnes večer po příjemné procházce ze školy na koleje ke stolu a otevřela učebnici, plně úkol na zítra... na nástěnku jsem připíchla papírek s výstražným nápisem, připomínajícím mi napsání e-mailu potenciálnímu konzultantovi mé bakalářky... rozhodla jsem se dopsat tři povídky na seminář tvůrčích dílen... sehnala si otevírací dobu knihovny, do níž musím jít obstarat materiály k referátu... a tak podobně.

A při tom všem chvályhodném rozhodování, plánování a chystání jsem si neprozřetelně zapnula počítač. I když, co to povídám, neprozřetelně? Počítač přece potřebuju k práci, musím si zjistit, kdy má dotyčná knihovna otevřeno, jaká jsou vlastně témata těch povídek... Blik, blik, a už mi píše kamarádka. Slovo dá slovo, nedáme lamu, dáme lamu! Blik blik... a je jedenáct, hru končíme po dohodě remízou. A já zjišťuju, že z mých chvályhodných předsevzetí zbyla na stole otevřená kniha (přibližně v polovině úkolu na zítra) a jasně žlutý papírek na nástěnce. Ale říkám si, že nějak se začít musí.

Pokud se však moje jarní aktivita bude projevovat i nadále takhle neužitečně, začnu asi doufat, že se brzo ochladí. Když je člověku zima, musí vyvíjet větší množství práce, aby získal teplo... Vstříc mi vycházejí i okolnosti: u nás na kolejích dnes přestali topit. Takže pokud se budu chtít zahřát, budu se muset snažit o to víc. Ale stejně se bojím, že mně by nepomohla ani deportace na Sibiř. Ono vyvíjet činnost je věc jedna... a vyvíjet UŽITEČNOU činnost je věc druhá. A bohužel jsem ještě nezjistila, co vyvolává právě onu užitečnost. Jaro to, aspoň u mě, nebude.