Nebudu aktivní, nebudu aktivní - nedopadá to dobře...
Tak se nám měsíc chýlí ke konci a vás zase zdraví vaše žurnalistčí mládě, tedy já. Mládě odrůstá a překulila se mu už polovina mláděcího věku, přeloženo - započala jsem druhou polovinu svého studia, aspoň toho bakalářského. Čtvrtý semestr je tady a já se bez mučení přiznám, že jsem se na něj těšila. Důvodů je více. Už mi začínalo hrabat ze zkouškového - učení a dlouhodobá kolejní samota mi nedělají dobře, stejně jako následná nemoc a samota domácí. Ale proč se vymlouvat jen na toto - netěšila jsem se jen na spolužáky, ale i na samotnou školu. Vracím se do dětských let a do školy se zase upřímně těším - samozřejmě až na výjimky, kdy se ráno zatraceně nechce vstávat... Ale nestydím se za to. Kdo se na vysoké těší do školy, může být podle mě spokojen sám se sebou - vybral si dobře svůj obor, a to je první jeden z předpokladů úspěchu a spokojenosti v dalším životě.
Takže to tedy tak. Své těšení se do školy nepovažuji za projev šprtounství - zločinu, z něhož jsem byla opakovaně podezírána a osočována už od druhého stupně základní školy. Bohužel, ti, kdo mě z něj podezírali, nikdy nepoznali mou nebetyčnou lenost a moje ulévací a flákací sklony. Nikdy mě neviděli doma nebo na internátě, kde jsem rozečtené knížky maskovala sešitem před přicházející vychovatelkou anebo se zuřivě začetla do posledního dílu Harryho Pottera, ač jsem věděla, že následující den píšeme pololetní písemku z matiky... (Tenkrát bylo moje flákačství a morální pokleslost po zásluze potrestáno; dostala jsem kouli, ale na vysvědčení z toho vyšla opět klasická trojka. Nikdy jsem se netrhala snahou v předmětech, které jsem nepovažovala za přínosné a důležité - měla jsem to štěstí, že jsem brzy poznala, co potřebovat budu a co ne, a nemýlila jsem se. A trojku jsem v těchhle předmětech považovala za rozumný kompromis. Rodiče ho byli brzy nuceni uznat za rozumný taktéž.) Zkrátka, nikdy jsem se neučila dřív než den před zkoušením či písemkou, o průběžném učení nemohla být ani řeč. Opravdu si myslím, že šprt nevypadá jako já. Holt někomu se daří a štěstíčko při něm stojí a napraví to, kde úsilí nedostačuje...
Spokojeně jsem se tedy vrátila do školy a sestavila si rozvrh. Pěkné tři dny od rána do večera, v úterý a ve středu s několika dírami v programu - pohoda. A až dneska večer, cestou tramvají na koleje, jsem se zadívala do seznamu přednášek... a po kratším zamyšlení a zhodnocení situace jsem se poměrně vylekala. Aby bylo jasno proč, dovolím si pár poznámek ohledně studijního řádu naší fakulty. Jedeme na tzv. kreditní systém, což znamená, že za každý úspěšně absolvovaný předmět dostaneme určitý počet bodů - kreditů. Ty se sčítají a na konci studia, v našem případě bakalářského, musíme mít minimálně 180 bodů. Kdy si je nabereme, je z větší části naše věc, dané je pouze minimum za semestr - 15 kreditů. Pokud si to člověk rozvrhne rozumně, vyjde mu nějakých 30 kreditů na semestr a má vysmáto.
A tady vyvstává problém. Když mi v prvním semestru vyšlo něco přes třicet, neřešila jsem to. Pak jsem si nabrala pár volitelných předmětů a vyšplhala jsem se na něco přes čtyřicet kreditů. To se budu později mít, plánovala jsem si, jak se budu flákat... a aby to flákání stálo za to, nabrala jsem si v uplynulém pololetí další porci volitelných předmětů. Něco přes třicet bodů. Až když mi spolužačka jen tak při řeči řekla, že ve třeťáku studenti mívají problémy s nasbíráním oněch povinných patnácti kreditů, došlo mi, že jsem možná zbytečně aktivní. Věc jsem vzala na vědomí, ale nevěnovala jsem jí dostatečnou pozornost. Při zápise na tenhle semestr jsem si nabrala předměty specializační, některé nutně, protože na ně navazují další, některé proto, že se mi hodí do rozvrhu, některé proto, že jsem uznala za vhodné si je dodělat z loňska a některé prostě proto, že se mi zdály zajímavé. Sečteno a podtrženo, bez jednoho bodu padesátka, přitom se ale nepředřu - zkoušek asi pět, což není tak zlé. Fajn, zdá se, ve třeťáku se budu flinkat a ležérně psát bakalářku...
Jo. Ale zapomněla jsem na oněch povinných patnáct/semestr. Když jsem si to uvědomila, otevřela jsem seznam přednášek a zuřivě jsem začala škrtat, kroužkovat, vybírat a počítat - ono to není jen tak, některý předmět se učí jen v zimním semestru, jiný jen v letním. Něco se občas kryje - hlavně když si člověk, jako někdo, nechá občas nějaký ten povinný předmět na později... A upřímně, něco vás prostě nezajímá natolik, abyste u toho dobrovolně trávili čas. No, nakonec jsem to teoreticky splácala. Příští zima 17, léto 18 kreditů. Pokud mě nevyženou z druhé specializace. A pokud se mi předměty nebudou krýt. Cosi mi ještě říká, že tohle bude veselé... ale snad to nějak dopadne.
Zjištění mi nasadilo do hlavy jiného brouka. Přemýšlím, jak jsem k tomu přišla - kde se ve mně vzala ta přemíra aktivity, která tohle způsobila. Já, flákač od malička, mám najednou problémy s tím, abych se, zjednodušeně řečeno, měla co učit!!! V můj prospěch sice hovoří fakt, o němž jsem se zmínila v úvodu - studium mě baví a předměty si vybírám podle zájmu, a ten zájem holt je velký... ale ani to nevysvětluje všechno.
Možná že ti, kteří mě kdysi osočovali ze šprtství, měli v něčem pravdu, anebo spíš odhadli moje skryté vlohy, které jen čekaly, až je uvolní dostatečný zájem o věc. Pokud je to tak, zasloužím si přísně potrestat - vždyť šprtounstvím jsem vždycky tak opovrhovala... Nemusím si lámat hlavu, kdo mě potrestá. Pokud jsem na tom opravdu tak zle a okolnosti se seběhnou nepříznivě, potrestám se sama. A tak to asi má být - ono se nemá přehánět nic. Ani ta aktivita, dokonce ani v případě, že vás něco doopravdy baví...
Takže to tedy tak. Své těšení se do školy nepovažuji za projev šprtounství - zločinu, z něhož jsem byla opakovaně podezírána a osočována už od druhého stupně základní školy. Bohužel, ti, kdo mě z něj podezírali, nikdy nepoznali mou nebetyčnou lenost a moje ulévací a flákací sklony. Nikdy mě neviděli doma nebo na internátě, kde jsem rozečtené knížky maskovala sešitem před přicházející vychovatelkou anebo se zuřivě začetla do posledního dílu Harryho Pottera, ač jsem věděla, že následující den píšeme pololetní písemku z matiky... (Tenkrát bylo moje flákačství a morální pokleslost po zásluze potrestáno; dostala jsem kouli, ale na vysvědčení z toho vyšla opět klasická trojka. Nikdy jsem se netrhala snahou v předmětech, které jsem nepovažovala za přínosné a důležité - měla jsem to štěstí, že jsem brzy poznala, co potřebovat budu a co ne, a nemýlila jsem se. A trojku jsem v těchhle předmětech považovala za rozumný kompromis. Rodiče ho byli brzy nuceni uznat za rozumný taktéž.) Zkrátka, nikdy jsem se neučila dřív než den před zkoušením či písemkou, o průběžném učení nemohla být ani řeč. Opravdu si myslím, že šprt nevypadá jako já. Holt někomu se daří a štěstíčko při něm stojí a napraví to, kde úsilí nedostačuje...
Spokojeně jsem se tedy vrátila do školy a sestavila si rozvrh. Pěkné tři dny od rána do večera, v úterý a ve středu s několika dírami v programu - pohoda. A až dneska večer, cestou tramvají na koleje, jsem se zadívala do seznamu přednášek... a po kratším zamyšlení a zhodnocení situace jsem se poměrně vylekala. Aby bylo jasno proč, dovolím si pár poznámek ohledně studijního řádu naší fakulty. Jedeme na tzv. kreditní systém, což znamená, že za každý úspěšně absolvovaný předmět dostaneme určitý počet bodů - kreditů. Ty se sčítají a na konci studia, v našem případě bakalářského, musíme mít minimálně 180 bodů. Kdy si je nabereme, je z větší části naše věc, dané je pouze minimum za semestr - 15 kreditů. Pokud si to člověk rozvrhne rozumně, vyjde mu nějakých 30 kreditů na semestr a má vysmáto.
A tady vyvstává problém. Když mi v prvním semestru vyšlo něco přes třicet, neřešila jsem to. Pak jsem si nabrala pár volitelných předmětů a vyšplhala jsem se na něco přes čtyřicet kreditů. To se budu později mít, plánovala jsem si, jak se budu flákat... a aby to flákání stálo za to, nabrala jsem si v uplynulém pololetí další porci volitelných předmětů. Něco přes třicet bodů. Až když mi spolužačka jen tak při řeči řekla, že ve třeťáku studenti mívají problémy s nasbíráním oněch povinných patnácti kreditů, došlo mi, že jsem možná zbytečně aktivní. Věc jsem vzala na vědomí, ale nevěnovala jsem jí dostatečnou pozornost. Při zápise na tenhle semestr jsem si nabrala předměty specializační, některé nutně, protože na ně navazují další, některé proto, že se mi hodí do rozvrhu, některé proto, že jsem uznala za vhodné si je dodělat z loňska a některé prostě proto, že se mi zdály zajímavé. Sečteno a podtrženo, bez jednoho bodu padesátka, přitom se ale nepředřu - zkoušek asi pět, což není tak zlé. Fajn, zdá se, ve třeťáku se budu flinkat a ležérně psát bakalářku...
Jo. Ale zapomněla jsem na oněch povinných patnáct/semestr. Když jsem si to uvědomila, otevřela jsem seznam přednášek a zuřivě jsem začala škrtat, kroužkovat, vybírat a počítat - ono to není jen tak, některý předmět se učí jen v zimním semestru, jiný jen v letním. Něco se občas kryje - hlavně když si člověk, jako někdo, nechá občas nějaký ten povinný předmět na později... A upřímně, něco vás prostě nezajímá natolik, abyste u toho dobrovolně trávili čas. No, nakonec jsem to teoreticky splácala. Příští zima 17, léto 18 kreditů. Pokud mě nevyženou z druhé specializace. A pokud se mi předměty nebudou krýt. Cosi mi ještě říká, že tohle bude veselé... ale snad to nějak dopadne.
Zjištění mi nasadilo do hlavy jiného brouka. Přemýšlím, jak jsem k tomu přišla - kde se ve mně vzala ta přemíra aktivity, která tohle způsobila. Já, flákač od malička, mám najednou problémy s tím, abych se, zjednodušeně řečeno, měla co učit!!! V můj prospěch sice hovoří fakt, o němž jsem se zmínila v úvodu - studium mě baví a předměty si vybírám podle zájmu, a ten zájem holt je velký... ale ani to nevysvětluje všechno.
Možná že ti, kteří mě kdysi osočovali ze šprtství, měli v něčem pravdu, anebo spíš odhadli moje skryté vlohy, které jen čekaly, až je uvolní dostatečný zájem o věc. Pokud je to tak, zasloužím si přísně potrestat - vždyť šprtounstvím jsem vždycky tak opovrhovala... Nemusím si lámat hlavu, kdo mě potrestá. Pokud jsem na tom opravdu tak zle a okolnosti se seběhnou nepříznivě, potrestám se sama. A tak to asi má být - ono se nemá přehánět nic. Ani ta aktivita, dokonce ani v případě, že vás něco doopravdy baví...
Žádné komentáře:
Okomentovat