Má Kocour právo na to se vyděsit při pohledu na mou osobu?
Tak jsem nemocná. Berte to jako omluvu (rozuměj výmluvu) za to, že jsem Vám sem už dlouho ničím nepřispěla (zatím se ale nezdá, že by to někomu nějak scházelo - nedožadujete se dalších příspěvků, a to byste měli, pokud je chcete :o)
Nemoc se lepší, poslední dva, tři dny jsem už schopná něco dělat, tj. si té nemoci aspoň užívat a dělat to, na co jindy nemám čas anebo mi to není povoleno coby bohapusté flákání. Předtím jsem zvládla tak maximálně se doploužit do kuchyně, najíst se (neberte to jako příznak zdraví, já žeru pořád... když přestanu jíst, tak jsem na pokraji smrti) a zase se odploužit do postele, přičemž jsem sebou nepraštila kvůli motající se hlavě. Po půlhodinové léčbě spánkem jsem nabrala dostatek sil k tomu, abych se mohla přesunovat po posteli od notebooku k omalovánkám. Je tedy evidentní, že jsem byla ve stavu, kdy mi většina věcí byla totálně ukradená. A přesto, i v tomhle téměř letargickém stavu se někomu povedlo mě urazit. A pořádně. A ne jen tak někomu.
Ploužila jsem se z kuchyně do pokoje a jen letmo jsem prosklenými venkovními dveřmi nakoukla ven. A ejhle, na zápraží jsem spatřila našeho kocoura Kocoura, kterého jsem neviděla už pěkných pár dní - pojala jsem už podezření, že nás opustil anebo byl nucen opustit...
Náš Kocour, to je kapitola sama pro sebe. Neznám podivnější zvíře. Už jeho příchod k nám byl prazvláštní, před několika lety se u nás nepozorovaně objevil a vmísil se mezi polodivoké čtyřhlavé stádo ostatních, stejně mourovatých koťat. Nesrovnalost v počtu jsme zjistili díky jeho poněkud menšímu vzrůstu a tmavšímu odstínu mourování, jinak zapadl dobře. Radost jsme neměli, ale což... ostatně šest nebo sedm koček, to už není až tak kapitální rozdíl.
Další veselou epizodou bylo určení Kocourova pohlaví. (Nejsme úchylná rodina, která si libuje v osahávání zvířátek, nebojte se. Ale co se koťat týče, je zjištění pohlaví první klíčovou věcí - rozpovídávat se zde o nevhodnosti kočiček je myslím zbytečné a už jsem se tomu kdysi věnovala. Kocour je zkrátka vždycky menším zlem a zmírní depresi z přírůstku kočičí populace...) Nepoznala jsem to já, která jsem vždy určila počty kočičích kluků a holek naprosto přesně (pokud jsem je chytila a nepokousali mě). Nepoznala to mamka ani taťka, dokonce ani když si vzal brýle. A co dokonce, nepoznal to ani strejda veterinář - při pohledu na už hodně odrostlé kotě usoudil, že to bude buďto hodně divná kočka, anebo hodně nevyvinutý kocour. Druhé se ukázalo býti pravdou, podotýkám jen, že Kocour svůj deficit dávno dohnal a dnes o jeho pohlaví nepochybuje už nikdo.
Velmi zajímavá je Kocourova schizofrenie. To zvíře se neskutečně rádo mazlí. Lísá se ke všemu, co najde - od stromků, starého bojleru, nohy od židle, až po naši starou kočku Mícu, která však jeho náklonnost nese velmi nelibě a obvykle se zavrčením prchne, někdy dokonce přijdou na řadu zuby či drápy. A za pět minut je Kocour zpět s dalším mazlícím pokusem... Jeho romantické sklony jsou tedy evidentní. Problémem je jeho neskutečná plachost, nebo spíše děs z lidí. Člověka pozoruje s hrůzou v očích, milimetrovým zrakem odměřuje každý váš krok a napjatý jako strunka vyčkává, kdy překročíte onu kritickou hranici, kdy je třeba uprchnout. Pokud o vás neví a vy se připlížíte z opačné strany a začnete ho hladit, je na vrcholu blaha. Vrní, lísá se, zkrátka šílí nadšením. Jakmile ale zjistí, že to, co ho hladí, je lidská ruka, ke které patří člověk, je zle. Blaho se vytratí a nahradí ho šílený souboj: přemoct strach a užívat si toho příjemného dotyku, anebo se ho vzdát a uprchnout do bezpečí? Většinou vyhraje strach a Kocour uteče. V očích mu zůstane nešťastný pohled a frustrace. A coby správný zoufalec se jde lísat k míči, který se mu odkutálí pryč, anebo k Míce, která prskne a s pohoršeností staré a náladové dámy vyklidí pole.
Poměrně brzy jsme zjistili také jisté Kocourovy zdravotní problémy. Když kýchat, kašlat a slintat začal, brali jsme to jako kočičí nachlazení, inu nemoci se holt nevyhýbají nikomu. Když to ale trvalo dlouho a příznaky se spíše zhoršovaly, usoudili jsme, že to bude asi nějaká alergie (dodnes nevíme, jestli to, co způsobuje nehoráznou, odpornou a věčnou Mícinu slintavost, je nemoc anebo retardace... ale je to opravdu hrůza. Mazlit se s kočkou, která nechá váš klín ve stavu, jako kdybyste si tam vylili hrnek slizu, je opravdu zážitek. Vřele doporučuji - můžete mě navštívit a pokud Vás Micka nezavrhne od pohledu (což dělá často, ale jak stárne, bere na milost víc a víc lidí), můžete si to vyzkoušet). Záhadě přišel na kloub taťka, když odhalil místo, které si Kocour vyvolil za pelíšek. To nešťastné zvíře spí v otevřeném pytli se skelnou vatou.
Tedy, mám za to, že jsem vám (sice ne stručně, to vskutku bohužel neumím, ale aspoň živě) popsala složitou a potrhlou osobnost našeho Kocoura. Ale proč jsem to dělala... Když jsem vykoukla ze dveří, tohle šílené, rozervané, věčně usoplené, ufrkané a vůbec pofidérní zvíře na mě pohlédlo s děsem v očích a prchlo. Podotýkám, že jsem jeho nejoblíbenější člen rodiny, kterému většinou dovolí se přiblížit a dotknout se, a dokonce se mu přitom občas vytrácí z očí ta šílená hrůza... Ano, přiznávám, že jsem toho dne nevypadala zrovna dobře - byla jsem unavená, sotva jsem se motala, každý vlas na hlavě mi stál jinak, na sobě jsem měla vytahané staré tričko a tepláky... ale co čekáte od nemocného člověka. Ale stejně si myslím, že to Kocour poněkud přehnal. Stále jsem přesvědčena, že jeho depresivnímu a děsivému zjevu se nemůžu vyrovnat ani já, a to tak rozhodně nevypadám pořád, na rozdíl od něj.
Spřádám pomstu. Odplata stejnou mincí (vyděšený útěk po spatření jeho zjevu) však myslím moc účinná nebude, Kocour mi bude pouze vděčen, že se ho nesnažím děsit a že mu vyklízím pole. Opak by možná zabral víc... Stejně ale z pomsty sejde. Už teď je mi jasné, že až ten utrápený ksicht uvidím, zase se mi ho zželí a prominu mu i tu nebetyčnou urážku. Vždyť kdoví, jestli to podivné chování nemá kořeny někde jinde - myslím, že i kočka může být klidně mentálně postižená.
Jen aby mi Kocour neprominul to polekání s tím samým důvodem.
Žádné komentáře:
Okomentovat