Zázrak, co se vyplatí

Věříte v zázraky? Ne? Mně se to dlouho taky nezdálo. Ale ode dneška... je všechno jinak.

Je neděle a já byla okolnostmi nucena zůstat na kolejích. Je-li to možné, mám ve zvyku chodit každou neděli do kostela, je to zvyk, který mě však poslední dobou poměrně obohacuje - dává mi náměty a také prostor a klid k zamyšlení. Už několikrát jsem v Praze zašla do akademického kostela k Salvátorovi (jednou jsem tam málem nedobrovolně přenocovala, ale to je jiný příběh), ale už delší dobu ve mně hlodal jiný nápad. Bydlím na Břevnově a pět minut chůze od kolejí mám slavný břevnovský klášter. Je ostuda, že jsem tam za více než rok svého pobytu v Praze vlastně ještě nebyla (nepočítaje jednu rychlou procházku areálem a pravidelné návštěvy na hrobě Karla Kryla na přilehlém hřbitově) - a tak jsem se včera rozhodla, že dnes zajdu na mši do kláštera k Markétě.

Ráno mě mobil vzbudil v osm a přiznám se, že se mi moc nechtělo. Zajdi tam večer, namítalo moje ospalé nižší já, ale to vyšší se brzy ujalo vlády, já se vyhrabala z postele a za deset devět jsem seběhla kopeček kolem hřbitova ke klášteru. Bazilika sv. Markéty na Břevnově stojí za návštěvu. Je to moc hezký kostel a dneska ráno byl plný.

Zdejší farář na mě udělal velmi dobrý dojem, především krásným kázáním. Oslovilo mě, jako už dlouho nic jiného a pokoplo mě do přemýšlecí nálady. Přemýšlela jsem o sobě a o svém životě, o tom, co od něj čekám a jestli jsem si vybrala správnou cestu... jestli to všechno nedělám jen ze sobectví a nenamlouvám si namyšleně, že jsem na světě k něčemu jinému, než je obyčejný rodinný život... a pak mi myšlenky odlétly jinam a pak přelétly k mým oblíbeným knížkám. Tak nějak jsem si na ně vzpomněla a řekla jsem si, že si výhledově jednu koupím - nedávno jsem ji dočetla, půjčenou od kamarádky, a velice mě zaujala. Mohla bych vám říct, o jakou knihu šlo... ale teď na to není vhodná chvíle.

Už v průběhu mše mě napadlo, že se po jejím skončení zajdu podívat dozadu ke stolku s různými tiskovinami. Chvílemi jsem si říkala, proč tam vlastně chci chodit, když vím, co tam uvidím - kostelní literaturu, modlitební knížky, časopisy, kalendáře. Nic z toho mě nikdy příliš nezajímalo. Ale myšlenka ne a ne se vzdát, takže jsem se nakonec vzdala já, řekla jsem si, že stejně nikam nespěchám a na konci mše jsem se prodrala proudem lidí k nástěnce a stolku. Zběžně jsem obhlížela vystavené tituly... a pak mi sklouzly oči k jednomu.

Myslela jsem, že špatně vidím. Mezi typickým kostelním sortimentem ležela kniha rozhovorů s Bonem ze skupiny U2. Navíc za zvýhodněnou cenu. Myslím, že už vám je jasné, na kterou knížku jsem to v průběhu mše myslela...

Spadla mi do cesty, jako by mi ji tam někdo nastrčil. A vlastně... proč ne? Možná mě budete mít za cvoka, ale mě v první chvíli napadlo, že to je znamení. Že mi někdo potvrzuje, že jsem na správné cestě... a ať se jí držím. A já se jí držet budu... zase jsem získala kus odvahy jít po ní dál. A je vlastně jedno, jestli mi tu odvahu dodala náhoda nebo "malý zázrak". Vím jen, že mi má prazvláštní víra zase jednou pomohla (a ušetřila jsem díky ní 50 korun oproti doporučené obchodní ceně). On totiž ten Někdo nahoře ví, že věřím... Asi ne náhodou jsem se i v průběhu té mše přistihla, jak šeptám "You know I believe it..." Ty víš, že tomu věřím. Ano, on to ví. A dneska mi snad i potvrdil, že mě slyší...