Radar

Teri Advocatus Diabolus, advokát ďáblův - pokračuji v obhajobě utlačených... dnes se rvu za Ameriku

Už delší dobu jsem přemýšlela, nad čím se s vámi zase budu zamýšlet, až mi vnitřní hlodání řekne, že jsem už dlouho nic nevytvořila. Témat mě napadlo více, od nové vlády, přes pád Jana Mazocha až po kolejně-koupelnovou problematiku. (Možná se jich dočkáte příště.) Spor s jistým člověkem na jedněch z mých oblíbených webových stránek mi však pomohl téma najít. Ze dvou důvodů: za prvé se chci vypsat ze svého vzteku, neboť už dlouho jsem se necítila takhle naštvaná; za druhé se chci pokusit své názory ospravedlnit a vysvětlit je lidem, kteří jsou schopni přemýšlet a akceptovat cizí názor, a i když s ním nesouhlasí, nebudou jej urážet. O co mi jde? O problematiku amerického radaru na našem území.

Napsala jsem do diskuse svůj názor, podporující americkou základnu na našem území. Tento pohled byl ve zmíněné diskusi vyloženě opoziční, přesto jsem však nečekala, že budu na jeho základě otevřeně označena za čecháčka (který se raději o nic nezajímá a nic se nesnaží ovlivnit, neb to stejně nemá cenu) a požírače vládní proamerické propagandy, skrytě navíc za americkou vlezdoprdel, člověka, vybíjejícího si vlastní frustrace na nepatřičných místech a podporovače násilí. (Myslím, že vy z vás, kdo mě znáte, snad víte své... :o)

Co jsem řekla tak hrozného? Asi tohle: Jsem vyloženě PRO americký radar, který má být součástí protiraketového obranného systému. (Byla bych bývala i pro základnu, ale ta už je mimo hru.) Důvodů mám několik. Jsme členy NATO, oficiálně se tváříme jako spojenci USA, chceme zrušit víza. Zřízení radaru nám může pomoci stát se důvěryhodnějším partnerem nejen v rámci Severoatlantické aliance, a také pomůže zlepšit česko-americké vztahy. Může přinést ekonomické i jiné výhody, samotná základna pak může poskytnout nová pracovní místa pro obyvatele okolních oblastí. To jsou však pouze podružné argumenty, proč základnu ANO. Hlavním argumentem je následující fakt: Žijeme v nebezpečném světě, to je bez debat. Je v něm dostatek šílenců, kteří nemají úctu k lidskému životu a ve jménu zvrhlých anebo zneužitých cílů se nezastaví před ničím. Po teroristických útocích z New Yorku a Washingtonu, Madridu a Londýna si už nemůže být nikdo jistý, co se stane příště. Do toho se začíná naparovat Írán a chvástá se svými jadernými a raketovými ambicemi - k čemupak je asi chce? A Severní Korea také není zrovna vyzpytatelná a přátelsky se tvářící země. Pokud si budeme myslet, že tyto nevyzpytatelné země či teroristické organizace budou dojaty naší snahou nezbrojit a se slzou v oku nám podají ruku ke smíru, je to nejlepší cesta do záhuby. Ony ten soucit nemají k nikomu.

Zdá se mi, že odpůrce základen a radarů spojuje s výše uvedenými rizikovými zeměmi či jedinci jedna společná vlastnost. Trnem v oku je oběma Amerika a její rozpínavost. Ta je věcí diskutabilní: do určité míry ji sice uznávám, ale mám za to, že to Americe velmi usnadňujeme - pijeme cocacolu, chodíme do mcdonaldů a v multikinech se u amerických krváků cpeme popcornem... Amerika nám to vše sice chytře podbízí, ale my se tomu příliš nebráníme. A rozpínavost vojenská? Spojené státy si už svými zásahy různě po světě nadělaly tolik zlé krve, že si ani největší naivka nemůže myslet, že by jim jen vojenská síla pomohla dostat pod svůj vliv další území. Efekt je spíše opačný. Všude, kam se podívám, vidím zuřivý, slepý a mnohdy až neopodstatněný antiamerikanismus. Uznávám, že USA udělaly chyby - v Iráku a Afghánistánu. Samotné zásahy byly nevyhnutelné, USA však naivně předpokládaly, že po svržení diktátorských režimů tyto státy přijmou demokracii západního vzoru, poděkují Americe a bude dobře. Naivita, čistá naivita. USA zásahy nedomyslely, neuvažovaly v kontextech a důsledcích a výsledkem je neutuchající zmatek a násilí v obou oblastech. Na pohled bezvýchodná situace - bohužel. Tvrdit však, že chybou bylo samotné svržení režimů, to mi přijde scestné. Kdyby USA nezasáhly a čekaly, kde dojde k dalšímu konfliktu (Saddám s Irákem již dokázal, že to pro něj není problémem), staly by se po jeho vypuknutí logicky terčem kritiky. Už slyším ty hlasy: Kde byla Amerika, proč nezasáhla dřív, než bylo pozdě, proč nepomohla? Argumenty, že Amerika nikdy nikomu nepomohla, neuznávám. Vzpomeňme na druhou světovou válku, kdy invaze spojenců do Normandie zvrátila vývoj války a započala konečnou porážku Německa. Ano, USA se sice také bránily - ty však byly napadeny bezprostředně pouze Japonci, mohly si to tedy vyřídit pouze s nimi a Evropu nechat napospas Hitlerovi. Stěžoval si tehdy snad někdo, že se Amerika míchá do cizích záležitostí a že se cpe do věcí, do kterých jí nic není?

Věcí, která do teorií odpůrců Ameriky zapadá více než přesně a co antiamerikanismus vydatně podporuje, jsou velice promyšlené konspirační teorie. 11. září 2001 a další teroristické útoky byly zinscenované západními tajnými službami, aby ospravedlnily invaze do Afghánistánu a Iráku, aby pomohly nastolit další změny omezující osobní svobodu, aby rozpoutaly další nenávist mezi západní a arabskou kulturou, a tak dále. Co mě děsí nejvíce, je fakt, že zastánci těchto teorií mají svá tvrzení velmi dobře podložená. (Stejně dokonale mají své teorie podložené popírači holocaustu...) Samozřejmě, vše je možné vyvrátit, ale chce to spoustu času, práce, hledání fakt - na což normální člověk skutečně nemá čas, a mnohdy ani přístup k potřebným informacím.

Nedokážu tyto šílené teorie vyvrátit. Jsem ale člověk a jsem přesvědčena, že něco takového se prostě dít NEMŮŽE - vždyť jsme lidé... a kdyby se ve světě toto dělo, kdyby vlády vraždily vlastní občany jen proto, aby získaly větší moc... neměla bych pak už čemu věřit. Stala bych se odpornou, podezíravou, zhnusenou a zapšklou - a komu bych tím pomohla? Nikomu. Ne, tomu zkrátka normální, zdravý a svědomí mající člověk nemůže uvěřit - jinak by se zbláznil. A i kdyby to byla, Bože nedopusť, pravda... co na tom změníme? Nechápejte to jako nezájem a projev onoho čecháčkovství, prosím. Vím, co ovlivnit mohu a co neovlivním - z čeho můžu nanejvýš zešílet. Chci si zachovat zdravý rozum a zbytky optimismu a důvěry ve svět. Chci být v životě někomu něco platná, chci umět rozdávat a šířit kolem sebe štěstí a pohodu. Ale to se mi nepodaří, pokud je nebudu cítit sama.

Nevěřím však v nekonečnou moc lásky a mírových hesel, které spasí celý svět, to by je museli chtít všichni. Bylo by pak na světě krásně, ale obávám se, že to se nestane nikdy. Chci věřit tomu, že jednou bude na světě líp - jenže nic nejde najednou, a aby se pacient (svět) mohl uzdravit, je nutné, aby podstoupil mnoho zákroků, z nichž některé mohou být velice bolestivé. Někdy je však možné předejít propuknutí další choroby. Ani očkování není příjemné, ale dovede zabránit mnohem horším škodám. A já zmiňovanou americkou základnu chápu jako další očkovací dávku pro tenhle svět. Snad bude účinná, možná také ne... ale snad nezabije.