Končí nejen rok... dneska nad ránem skončil také život jednoho zločince. Mám z toho zvláštní pocit...
Ještě včera jsem přemýšlela, čím se s vámi, případnými milými čtenáři mého webdeníčku rozloučím na konec letošního roku. Aby to bylo trošku veselé, trošku smutné, trošku zadumané a hlavně nadějné - jak už přelom roku v mých očích bývá.
Člověk míní a běh světa mění. Je o necelých dvacet čtyři hodin více a já už neváhám nad výběrem tématu. Vývoj událostí mi námět poslední letošní úvahy prostřel jako na zlatém talíři. Z mých výše uvedených požadavků však splňuje pouze ten požadavek zadumanosti a jisté posmutnělosti.
Iráčané dnes ráno popravili Saddáma Husajna. Nepřekvapilo mě to, to ani v nejmenším. Brala jsem rozsudek smrti pro bývalého diktátora jako samozřejmost a vlastně mě nenapadlo nad ním hlouběji přemýšlet. Co jiného s ním? Diktátor, tyran, který zavinil smrt tisíců lidí, rozpoutal několik válek. Nač ho živit ve vězení, zabezepčovat věznici před případnými útoky jeho fanatických příznicvů, když si stejně smrt zaslouží...
Včera večer, těsně před tím, než jsem šla spát, jsem na internetu našla zprávu, že Husajnovi pravděpodobně zbývají poslední hodiny života. Pár dní poté, co odvolací soud rozsudek smrti potvrdil. Ta rychlost mě jaksi zarazila a přiměla k zamyšlení. K zamyšlení nad světem a nad lidmi. Ležela jsem v posteli a přemýšlela o těch, kdo diktátora na smrt poslali, o těch, kteří možná stáli v zákulisí. O obětech Husajnovy mnohaleté vlády, o jejich příbuzných a také o samotném diktátorovi.Do svých myšlenek jsem se nakonec zapletla a nic světaborného jsem nevykoumala.
Celou změtí myšlenek nakonec problesklo hlavní poznání... totiž že s popravou nesouhlasím. Rozum mi sice říká, že to asi nejde jinak, že si to zaslouží... ale svědomí se kdesi tam hluboko nemůže vyrovnat s faktem, že poprava je jenom legalizovaná vražda. Nejde už o Husajna, ale o princip. Trest smrti nás snižuje na úroveň samotného vraha, i my si tak osobujeme právo rozhodovat o životě a neživotě někoho jiného. Co na tom, že tak nerozhodl jedinec, ale organizace.
Jsem si jistá, že bych svůj názor nejspíš změnila ve chvíli, kdy by někdo sáhl na život někoho z mých blízkých. Nejspíš ano... ale takhle se věci brát nedají. Na Kdyby se nehraje.
Je toho jen málo, co vím a čím víc o tom přemýšlím, tím víc se v sobě ztrácím. Zmatek je v celém světě, proč bych si ho tedy nemohla dovolit i já, že ano. Oproti světu však mám pořád ještě jednu výhodu, ten můj osobní zmatek je zvláštně prozářený jakousi jistotou, nadějí a pocitem, že jednou dojdu tam, kam mám, a že nakonec bude dobře. Kéž by tohle věděl i svět...
Loučíme se s odcházejícím rokem a čekáme, co nám přinese ten příští. Chtěla bych do něj popřát sobě, vám i celému světu, aby bylo líp... a aby tím neustávajícím zmatkem prostoupila ta naděje, která dává určitou vyrovnanost a pocit klidu.
Všecko dobré přeje
a snad na další setkání u mých dalších (a snad méně zmatených) postřehů v příštím roce se těší
Teri
Žádné komentáře:
Okomentovat