Hračky místo domova

Povzdech nad paradoxy - aneb Co děti z děcáků opravdu chtějí...

Spolužačka vyvěsila na nástěnku na internetových stránkách našeho ročníku zajímavou výzvu. Zněla přibližně takto: Český rozhlas pořádá akci "Daruj hračku", která má za úkol aspoň trošku zpříjemnit život dětem a mladým lidem z dětských domovů a ústavů sociální péče. Na internetové adrese htttp://www.rozhlas.cz/darujhracku je seznam dětí a jejich vánočních přání. Pokud si přejete některému z dětí udělat radost, zarezervujte si koupi té či oné věci, dáreček koupíte a odnesete na určené místo. To je vše - je to snadné, někomu zpříjemníte Vánoce... a uděláte dobrý skutek.
    Akce mě velice zaujala a usoudila jsem, že mě jeden dárek navíc nezruinuje - a někoho snad potěší. Klikla jsem tedy na odkaz a začala jsem si prohlížet seznam dětí, které jsou dosud bez přislíbeného dárku - každé dítě mělo možnost přát si minimálně dvě věci. Přání dětí byla různá, samozřejmě se nejvíce opakovaly mobily, mp3 přehrávače, sportovní náčiní, značkové oblečení, kosmetika, šperky. Dívka, učící se kosmetičkou, si přeje profesionální sadu kosmetických potřeb, jiný chlapec by rád dostal šest krabic Tatranek, mentálně postižená mladá žena si přeje vyšívací sadu. Dětská přání jsou opravdu rozmanitá, pohybují se v různých cenových hladinách a vybrat si "své" dítě a dáreček pro ně si tak může vybrat každý, dle možností a chuti.
    Prohlížela jsem si seznam a pomalu jsem se zamýšlela, komu bych mohla udělat radost a zpříjemnit mu aspoň takto Vánoce, když mě praštilo do očí přání jednoho chlapce. V kolonce, určené pro druhý dárek, stála věta "chtěl bych jet domů, prosím".
    To skromné přání mě naprosto odrovnalo, nedokážu popsat, co jsem v tu chvíli cítila. Nejsem mateřský typ a nemám tendence se o někoho starat a konejšit, toho chlapce bych ale v ten moment nejraději objala. Mezi základní lidská práva by mělo patřit také právo na rodinu, pokud možno dobrou. Je to jedna z největších nespravedlností na světě a v mých očích se hravě vyrovná a možná i překoná chudobu nebo nemoci.
    Napadlo mě, že právě tohle přání, tuhle řádku, v kontextu všech ostatních přání, by měli vidět (a chvíli vnímat tak, jako jsem ji vnímala já) všichni ti, kdo odpovídají za přeplněnost našich dětských domovů, kdo prosazují ústavní péči oproti adopcím nebo zařízením rodinného typu (Klokánky, SOS vesničky). Ti, kdo odpovídají za zdlouhavost a potíže při adopcích. Odpověď? O malé dítě se prý nejlépe dovede postarat vzdělaná sestra z kojeneckého ústavu! Opravdu? Potom bychom měli zavést povinné odborné vzdělávání všech budoucích matek, dělat všem psychotesty a pokud projeví sebemenší negativní psychický rys, pořízení dítěte jim preventivně raději zakázat. Ne, tohle nejsou rozumné argumenty. Jistě, zájemce o adopce je nutné prověřit, aby děti nepřišly "z bláta do louže". Ale pokuste se vžít do role bezdětného páru (zcela pominu nelogičnost současné situace u nás, kdy dítě nemůže adoptovat jednotlivec, ač sebelépe zabezpečený po všech stránkách), který po dítěti upřímně touží. Dobře ví, že výsledek psychotestů bude pravděpodobně klíčový pro rozhodnutí, zda jim dítě svěřeno bude či ne. Nervozita vede k chybám. Ale kdo by se jí v takové chvíli neubránil?
    Mohla bych pokračovat. Z mé pozice toho však moc neovlivním a i sebelepší argumenty tak představují jen plané tlachání. Raději se znovu přihlásím na výše zmiňované stránky a rozhodnu se, jaký dáreček pořídím. A povím o akci známým a rodině. Možná se taťka a mamka složí a koupí chlapci, co chtěl tolik domů, autíčko na ovládání, které si přál také... A jednou, až definitivně dospěju, vyblbnu se, usadím a materiálně se zabezpečím,se snad pokusím dát některému z dětí ten domov. Možná je to jen sen - kdo ví, kam mě život zanese a co ze mě bude nakonec - teď mi ale toto předsevzetí aspoň trochu pomáhá smířit se s krutou realitou, kterou sama ovlivnit nemohu.
    Samozřejmě že většina děti z dětských domovů nejvíce touží po vlastním domově a rodině - toto přání jim ale my  "obyčejní" lidé splnit bohužel nemůžeme. Vědí to i samotné děti - proto do dotazníčků píší mobily, hračky a oblečení. A my svoje svědomí - a nevyřčenou lítost dětí - konejšíme materiálními dárky. Radost udělají, to bezesporu. Domov ale žádná, sebehezčí a sebedražší hračka, nikdy nahradit nemůže.