K sepsání této úvahy mě přiměla banalita. Jeden kamarád mi mailem poslal "obrácený dotazník", kam jeho příjemci měli vyplnit to, co o mně vědí, a já ho přeposlala svým přátelům. Jedna z otázek zněla "Věřím v Boha?" Většina těch, co mi odepsali, odpověděla správně, že ano. Většinou však připojovali dodatek "asi", "myslím že ano", "svým způsobem". Zkrátka, moc přesvědčivé to nebylo. A právě tahle nejistota i těch, kteří mě znají velice dobře, mě přiměla k zamyšlení nad tím, jak to vlastně s mojí vírou je.
Taťka mě odmalička vedl ke katolické víře. Co si vzpomínám, vodil mě do kostela a já si na to zvykla, takže tam chodím dodnes. Měla jsem období vzdoru, kdy jsem přesně nechápala, proč tam vlastně chodím, ale revoltovat se mi nechtělo - snad jsem na to neměla odvahu, snad mi to natolik nevadilo... Pak ale přišla zvláštní doba, kdy jsem díky problémům se zdravím i vrstevníky získala trošku jiný pohled na svět a začala přemýšlet - a chození do kostela a věci s tím související mi pomalu vadit přestávaly. Uvědomila jsem si, že těm věcem, o kterých mi v kostele povídají, vlastně věřím... ale ne tak, jak mi to je podáváno, slovo od slova, událost od události. Zároveň jsem si také uvědomila, že můj "přemýšlivý" přístup k víře není tím úplně pravým ořechovým - zdálo se mi, a dodnes se mi zdá, že převážná většina lidí o své víře příliš nepřemýšlí a bere ji jako hotovou věc. Samotná víra je příliš odosobněná, zabalená do církevních pravidel, zdá se mi někdy. Je správným věřícím ten, kdo chodí každý týden do kostela a ke svatému přijímání, každý měsíc ke zpovědi a denně se modlí růženec - ale přitom se nad svou vírou vlastně nezamyslí? Nebo je lepší víra přemýšlející a hledající? Myšlenky přece vedou k pochybnostem a pochybnosti víru podrážejí. Kdo pochybuje o dogmatech a nařízeních, je rouhač - a nebo snad ne?
Nevím. Nechci a neodvážím si soudit, co je a není správné, to nepřísluší mně. Myslím, že to nepřísluší ani církvi. Tuhle otázku ať si jednou rozhodne Ten tam někde nahoře... ano, Bůh. Věřím v něj a když se ohlédnu ve svém životě zpět, myslím, že jsem v něj nikdy věřit nepřestala. Tenhle svět a život na něm nevznikl sám... "ono se to neudělá samo", pravil klasik. A neplatí to jen pro fotbal. Kdyby měl svět vzniknout chemickými procesy, jak nás učili ve škole, PROČ se nám, pánům tvorstva, dosud nepodařilo stvořit nový život od prvopočátků? Nedokážeme neživým sloučeninám dát ten impuls, "vdechnout" jim život, to je kámen úrazu. Ale někomu se to už povedlo. Nevěřím, že to udělal v sedmi dnech, kdy nakonec stvořil Adama a Evu, to ne. Ale v klíčových okamžicích nějak "popostrčil" vývoj tím správným směrem... a to stačilo. A je vlastně jedno, jestli to byl Bůh, Manitou, Alláh nebo cokoli jiného, nazývejme to jakkoli. Možná je tam někde nahoře jen jedna síla a jen my jsme si ji různě pojmenovali a představili?
V Boha tedy věřím určitě. S Ježíšem to je o trošku složitější. Nepochybuji o tom, že žil; to je historicky podložený fakt. Dodnes si někdy nejsem jistá, zda věřím tomu, že byl skutečně Božím synem. Čemu ale věřím stoprocentně a upřímně je to, že to byl člověk, který se snažil ostatní vést k dobrému a snažil se také dobře žít. Pravděpodobně byl nadán zvláštními silami, které mu Někdo propůjčil... a snad se stal nakonec sám "obětí" zázraku, když byl vzkříšen po ukřižování a pak vzat na nebe. Možná to byl Boží syn, možná jen Bůh na něm ukázal a potvrdil ostatním, že toto je správná cesta? Kdo ví. Princip mi však přijde stejný: Ježíš byl člověk, který se snažil dobře žít a vedl k tomu i ostatní, a za toto přesvědčení položil život. Nevidím tedy důvod, proč bychom jej neměli uctívat. Koho jiného bychom měli ctít, než dobré lidi?
K tomuto poznání mě přivedl život, pozorování světa a jeho malých zázraků. Kdo čeká na zázrak v pravém slova smyslu, aby získal potvrzení své víry, ten se jej asi nedočká. Bůh k němu nesestoupí v ohnivém sloupu a neřekne "Já jsem, věř ve mě"... Kdyby měl utvrzovat takové lidi v jejich slabé víře, nedělal by Ten tam nahoře nic jiného. Já osobně vidím projev Boží přítomnosti jinde... každý den a všude kolem sebe, jen to chce se dobře podívat. Nefascinují mě však chrámy a kostely a jiná díla lidských rukou. Zůstávám stát v úžasu, když se podívám na hvězdnou oblohu, na sluncem prozářený les, na sebemenší kytičku... jen mít tu pravou náladu. Nic z toho jsme nestvořili my... vzniklo to z vůle Někoho, nebo Něčeho mnohem, mnohem většího. Samo se to neudělalo, to mi netvrďte.
Nedávno jsem si také uvědomila, že věřím tomu, že Bůh k lidem dokáže promlouvat. Není to ale "hlas z nebes"... jsou to hlasy ostatních lidí, umělců, spisovatelů a myslitelů. Snad vyjímečně nadaní lidé dokáží zachycovat a předávat nám kousky z nesmírné moudrosti, kterou se nám snaží Někdo jiný předat... a nemusejí vědět o tom, že skrze ně mluví nějaká vyšší síla. Nebo také mohou... Nedávno se mi dostala do ruky knížka rozhovorů s Bonem, zpěvákem skupiny U2, člověkem, kterého velice uznávám. Vzpomíná tam na slova svého otce, který mu prý kdysi řekl: "Vypadá to, že máš opravdu vztah s Bohem. (...) Ty vypadáš, že z toho ticha slyšíš odpovědi." Plně souhlasím. Jsou lidé, kteří ty odpovědi slyší. A někteří je dovedou předávat ostatním.
K tomuto přesvědčení jsem došla nedávno. V jednom ne právě příjemném životním období jsem si uvědomila, že zatím vždycky, když mi nebylo dobře, jsem našla něco, co mě ze špatné nálady nebo beznaděje vytáhlo. Někdy to trvalo kratší dobu, jindy dlouho, nakonec jsem se ale vždycky ven dostala. Někdy mi pomohla píseň, jindy kniha. Nevěřím, že to jsou náhody. Je to pomoc, díky níž jsem se ve své víře ujistila. A možná díky tomu, že se snažím věřit alespoň svým zvláštním způsobem, mi ta pomoc byla dána?
Co víc ode mě chcete slyšet? Svou víru jsem si vybojovala sama a proto jsem přesvědčena, že mi ji jen tak někdo nevezme. Věřím v Boha, věřím v dobro a myslím, že víra je dar, který nám má pomáhat projít životem. Ne jej komplikovat. A doufám, že jednou nás Ten tam nahoře nebude soudit podle toho, zda nám dar víry byl či nebyl dán - o tom jsme my nerozhodli. Snad bude soudit podle toho, jak jsme se snažili žít s tím, co nám bylo dáno...
I tohle by mohl být sám o sobě pěkný závěr. Já si však neodpustím ukončit tuto úvahu slovy člověka, kterého jsem zde již zmínila. U2 mají jednu nádhernou píseň, napsal ji Bono a jmenuje se I Still Haven´t Found What I´m Looking For (Stále jsem nenašel, co hledám). Poslední dobou mě provází životem, stala se z ní jakási moje hymna. Posuďte:
| I believe in the Kingdom come | Věřím, že Království jednou přijde |
| then all the colours will bleed into one | všecky barvy se pak slijí v jednu |
| bleed into one | slijí v jednu |
| but yes, I´m still running | jo, ale já pořád běžím dál |
| You brought the bonds and loosened the chains | Zlomil jsi pouta a zpřetrhal řetězy |
| carried the cross of my shame | nesl jsi kříž mojí hanby |
| Of my shame | mojí hanby |
| You know I believe it | Ty víš, že tomu věřím |
| But I still haven´t found what I´m looking for | Ale stále jsem nenašel, co hledám |
| I still haven´t found what I´m looking for | Stále jsem nenašel, co hledám |
Žádné komentáře:
Okomentovat