Zpěvy novoroční 2020/2021: Billy Joel - Piano Man & The Mamas and the Papas - California Dreamin'

Opožděně, ale přece.

Billy Joel - Piano Man

Piano Man

Klavírista

It's nine o'clock on a saturday Regular crowd shuffles in There's an old man sittin' next to me Makin' love to his tonic and gin He says: "Son can you play me a memory?" I'm not really sure how it goes But it's sad and it's sweet and I knew it complete When I wore a younger man's clothes La la la la... Sing us a song you're the piano man Sing us a song tonight Well we're all in the mood for a melody And you've got us feelin' alright Now John at the bar is a friend of mine He gets me my drinks for free And he's quick with a joke or to light up your smoke But there's someplace that he'd rather be He says Bill I believe this is killing me As a smile ran away from his face Well I'm sure that I could be a movie star If I could get out of this place La la la... Now Paul is a real estate novelist Who never had time for a wife And he's talkin' with Davy who's still in the navy And probably will be for life And the waitress is practicing politics As the businessmen slowly get stoned Yes they're sharing a drink they call loneliness But it's better than drinkin' alone Sing us the song you're the piano man Sing us a song tonight Well we're all in the mood for a melody And you've got us feelin' alright And you've got us feelin' alright It's a pretty good crowd for a saturday And the manager gives me a smile 'Cause he knows that it's me they've been comin' to see To forget about life for a while And the piano it sounds like a carnival And the microphone smells like a beer And they sit at the bar and put bread in my jar And say man what are you doin' here? La la la... Sing us the song you're the piano man Sing us a song tonight Well we're all in the mood for a melody And you've got us feelin' alright

Je sobota, devět večer Dovnitř se hrne obvyklý dav Vedle mě sedí starý chlapík Miluje se se svým ginem s tonikem Říká: "Chlapče, zahraj mi jednu vzpomínku Fakt si nejsem jistý, jak to je Ale je smutná a je roztomilá a znal jsem ji celou Když jsem nosíval šaty pro mladší lidi La la la la... Zazpívej nám, vždyť jsi klavírista Zazpívej nám dneska večer Všichni máme náladu na písničku A díky tobě se budem cítit fajn Teď je z Johna z baru můj kamarád Nosí mi zadarmo pití A vždycky má po ruce vtip nebo ti rychle připálí Ale raději by byl někde jinde Říká: Bille, já vím, že tohle mě ničí Když mu úsměv mizí z tváře Jo, jsem si jistý, že bych mohl být filmová hvězda Kdybych se odsud dokázal dostat La la la... Paul, ten píše pohádky o nemovitostech na prodej A nikdy nemá čas na manželku Povídá si s Davym, co je pořád u námořnictva A nejspíš tam bude až do konce života Servírka si procvičuje politické schopnosti A obchodník pomalu zkameněl Jo, sdílejí spolu pití, kterýmu se říká osamělost Ale je to lepší, než pít sám Zazpívej nám, vždyť jsi klavírista Zazpívej nám dneska večer Všichni máme náladu na písničku A díky tobě se budem cítit fajn A díky tobě se budem cítit fajn Je tu slušný dav, na to, že je sobota Manažer se na mě usmívá Ví, že sem přišli kvůli mně Aby na chvíli zapomněli na život Klavír zní jako někde na karnevalu Mikrofon smrdí pivem Lidi sedí u baru a hází mi chleba do sklenice A ptají se Chlape, co tady děláš? La la la... Zazpívej nám, vždyť jsi klavírista Zazpívej nám dneska večer Všichni máme náladu na písničku A díky tobě se budem cítit fajn

Letošek byl z písňového hlediska celkem úrodný. Mohla za to jeho celková podivnost - většina z nás se od jara dostala do situace, kdy jsme se najednou nemohli věnovat tomu, čemu se věnujeme obvykle. Otevřelo to prostor pro nové činnosti... nebo pro připomenutí starých. Bylo to ostatně vidět i na mém blogu. Míň jsem cestovala, míň jsem chodila ven a fotila; víc jsem četla, psala a skládala obrázky. 

A víc jsem poslouchala písně. Samozřejmě, že nejvíc ty staré, ověšené vzpomínkama a pocitama. Ale semtam se objevilo i něco nového. Zvyk mi velí, že na přelomu roku se s vámi dělím o písně, které mi ten rok často zněly a které na blogu nezněly nikdy předtím. Letos mě to trápilo - Joelův Piano Man byl jasný, ale co k němu? Kdybych to brala jen podle důležitosti a významu pro daný rok, byl by jedničkou Vyčítalův Battledress. Jenže ten jsem si vystřílela už na jaře, když Honza zemřel. Symbolicky v den, kdy se u nás potvrdily první případy koronavirové nákazy, která celý letošní rok změnila. Pak u mě přišlo intenzivní období zájmu o odbojové období za druhé války, historii naší rodiny a příběhy s ní spojené (které jsem neposlala k ledu, ale archivní bádání poslala k ledu druhá koronténa)... a ta písnička by se hodila. Ale ne, opakovačky se nedělaj. Tak jsem musela dumat dál. Váhala jsem i nad některou z písní od české kapely Epydemye - jejich album věnované českému 20. století s názvem Kotlina mi letos taky znělo hodně často. A dost písní se mi vrylo hodně hluboko. Jenže v těch nejsilnějších nebylo moc optimismu... a tenhle divnej rok potřeboval něco optimistickýho jako sviňa drbání.

A tak jsem se utvrzovala v tom, že jedničkou bude Piano Man, což je můj je nejkrásnější úlovek roku. Písnička o tom, co je letos značně omezeno. O setkávání s lidma, s přáteli, kamarády, nebo jen známými. A já vždycky, když ji poslouchám (a že to je často) a slyším verše "Yes they're sharing a drink they call loneliness, but it's better than drinkin' alone", si vzpomenu na ty večery, kdy jsme se najednou nescházívali u stolních her u nás na severu, ale v daný čas jsme se scházeli u monitorů počítačů a byli připojeni na videokonferenci, kde kamarád rozhodil karty ke hře před kamerkou mobilu, přenášel herní desku online a my hlásili své tahy. A věřte nebo ne, bylo to fajn. Sdíleli jsme samotu a každá parta to svoje víno... protože to bylo lepší, než být úplně sám a popíjet ve dvou. A když jsem tohle připustila i já coby totální introvert, jehož ideálem týdne je jeden den s kamarády, další den se spolubydlícím u vína a zbývajících pět s knížkou nebo deníkem, tak to už je co říct. 

A tak ji poslouchám pořád znova, čerpám z ní tu radost z okamžiku lidí, kteří jinak ten život nemají úplně růžovej, ale právě teď je jim dobře, a tak jsou za to rádi a užívají si to. Tak nějak myslím vypadá cesta ke štěstí v nelehkejch časech.

The Mamas and the Papas - California Dreamin'

California Dreamin

Kalifornský snění

All the leaves are brown And the sky is gray I've been for a walk  On a winter's day I'd be safe and warm If I was in L.A. California dreamin' On such a winter's day Stopped into a church I passed along the way Well, I got down on my knees And I pretend to pray You know the preacher like the cold He knows I'm gonna stay California dreamin' On such a winter's day All the leaves are brown And the sky is gray I've been for a walk  On a winter's day If I didn't tell her I could leave today California dreamin' On such a winter's day On such a winter's day On such a winter's day

Listí zhnědlo A obloha je šedivá Šel jsem se projít Jednoho zimního dne Jo, byl bych v bezpečí a v teple Kdybych byl v Los Angeles Kalifornský snění V takovým zimním dni Zastavil jsem se v kostele Který jsem cestou míjel Jo, poklekl jsem A předstíral, že se modlím Však víš, zdejší farář má rád zimu A ví, že zůstanu Kalifornský snění V takovým zimním dni Listí zhnědlo A obloha je šedivá Šel jsem se projít Jednoho zimního dne Kdybych jí nic neřekl Mohl jsem dneska odejít... Kalifornský snění V takovým zimním dni V takovým zimním dni V takovým zimním dni

Druhá písnička roku si o mou pozornost řekla až v jeho samém závěru. Coby odchovanec muziky 60. let ji znám už dávný roky, ale zamilování přišlo až teď. V listopadu a prosinci. Když listí zhnědlo a obloha byla šedivá. A všecko bylo unavený z korona-roku, zlepšení v nedohlednu... 

...a tak se dalo jen poslouchat. Písničku, která prý vznikla poté, co se kapela přestěhovala z teplé Kalifornie na druhý konec Ameriky, do studenýho New Yorku. A ten stesk po tom, co znáte a co vám je příjemný a milý, z ní je cítit, i když je krásná a líbivá. Je z ní cítit obrovská touha se vším seknout... a ze dne na den zmizet někam, kde vám bude dobře. 

V uplynulým roce se nikam moc zmizet nedalo. Loni touhle dobou jsem doufala, že v létě dojdu cestu do Santiaga, a pak se uvidí... z čehož nakonec nic nebylo. Lehce mi španělskou náladu připomněla modrá obloha, levandule a víno jižní Moravy, ale byl to jen letmej odlesk. Velký vyčištění hlavy se nekonalo. 

Celýho třičtvrtě roku jsem neměla pocit, že by mi ten cestovací absťák nějak zvlášť vadil. Ale jak když listí zhnědlo a obloha zešedivěla, přistihli jsme se i se spolubydlícím parťákem, že po večerech u vína najednou řešíme svý velký životní sny a přemítáme, kam bychom se chtěli podívat. 

Vytáhla jsem tedy i svůj sen. Mám dva cestovací sny. Jeden je celkem reálný, ten druhý bude náročnější, takže když o něčem uvažuju, bývá to ten první. Tak jsem se nějak tak zamyslela a pravila, že vlastně sny jsou od toho, aby se aspoň zdánlivě přibližovaly... a že by tedy nebylo špatný stanovit si, kdy to zrealizuju. Protože čas letí, věci se můžou zkomplikovat (jak ukázal letošek), svět se mění, mění se klima a dokonce i ta slunná Kalifornie je poslední dobou prý slunná tak moc, že i těm nádhernejm a prastarejm skoro-nesmrtelnejm sekvojím, co tam stojí stovky let, se jaksi přestává dařit. A kdoví, jak jim bude v budoucnu. (Tak, a je to venku.) A tak povídám, že bych si to mohla nadělit třeba ke čtyřicítce... to stihnu našetřit, obývákovou stěnu nechat udělat, finančně se zhojit a tak vůbec. Spolubydlící se zamyslel a pravil, že jestli to není až moc pozdě. Že třeba taková sedmatřicítka taky není špatná. 

Cosi to ve mně spustilo. A na božíhodový vánoční večer, kdy naše rodina doma a každý je tradičně ve svém koutě, odpočívá ze zápřahu a společnosti Štědrého dne a dobíjí baterky... jsem si na tu zmínku o cestě vzpomněla. A jen tak mě napadlo se podívat na možnosti, na kolik by tak taková životní  výprava mohla přijít. Prostě jen tak, kde to je, jak se tam dá dostat, jak se v okolí dá bydlet, a tak. Prostě úplně orientační, prvotní průzkum. 

Výsledky byly značně povzbudivý - ono to je proveditelný, a náklady nejsou zcela astronomické. Takže to nebude vyžadovat pět roků odříkání, ale ty dva by měly stačit. :) Je to proveditelný - i když Amerika je obrovská a trochu diskriminuje neřidiče, navíc neřidiče samotáře. Být neřidičem ve Státech je drobet komplikace, ale zdolatelná. 

Takže... jo. Ono to půjde. V tom roce, co teď začal, to nebude. V tomhle roce bude úspěch, když dojdu do toho Santiaga. 

Ale při tom už mi bude znít i kalifornský snění. 

Tak sněme a věřme, že ten divnej rok 2020 (i když já si absolutně nemám nač stěžovat; byl sice divnej a přinesl změny, do kterejch se mi nechtělo, ale díky nimž se všecko jaksi vyčistilo a já najednou mám život přehlednější, čistší a je v něm víc radosti a klidu) si to nejdivnější vzal s sebou a rok 2021 bude normálnější. A zase bude možné se potkávat, poznávat, putovat. 

Věřme.