Na motivy Anthropoidu... a ze čtenářského deníku 18

Čas od času mě v životě přepadne nějaké téma, do kterého se zahrabu a pak se v něm intenzivně vrtám třeba měsíce. Hledám informace, čtu, chodím po místech, nasávám pocity. Od té doby, co letos na jaře odešel Honza Vyčítal, mám období válečné, odbojové a anthropoidí. Ono není divu. Příběh likvidace zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha je tak silnej, že si neumím představit člověka, kterého by nechytil za srdce z hlediska lidského (v tom příběhu je všecko - odvaha a hrdinství versus strach a zbabělost, pomsta versus obětavost, nezištnost a pomoc, přátelství a láska versus smrt), tak historického (my si to možná tak moc neuvědomujeme, ale on to byl nejvýraznější odbojový čin v okupovaných zemích za druhé války; Heydrich byl jeden z nejmocnějších mužů říše a nikdo náckům nesejmul nikoho vyššího).

A tak se od jara koukám na filmy, dokumenty, čtu knížky, chodím po Praze a myslím na všecky ty lidi, nejen na ty nejočividnější hrdiny, ale i na ty, kteří jim pomáhali a pak to většinou draze zaplatili. 

Co se týče filmů, shlédla jsem snad všecky, co jsem našla. A s hrůzou jsem zjistila, že co se věrnosti týče... a že tady bych tu věrnost fakt prosila, ať už z úcty ke všem těm lidem, tak i proto, že ten příběh fakt má všecko, co dobrý příběh potřebuje, a není snad nutné tam přidávat okázalé nesmysly... 

... tak nejlíp z toho stále vychází Sequensův Atentát ze šedesátých let. Což je poněkud smutný. Film je starej skoro šedesát let, vznikal za totality, kdy se na Heydrichovu likvidaci dívalo stále skrz prsty, protože to udělali chlapi ze západního odboje a ne komunističtí gerojové... a stále z toho vychází nejlíp. Je to skvěle zahraný a až na pár drobností (sten-guny obránců při závěrečném boji v chrámu v Resslovce) tam nejsou žádné do očí bijící blbosti. 

Špatný neni ani celkem nový Anthropoid. Je to pěkně natočeno, hlavně u záběrů Prahy jsem se rozplývala, odehráno je to dobře. Ale štvou mě odchylky od skutečnosti, někdy až takové, že mi to přijde urážlivé. Gabčík s Kubišem po seskoku u Nehvizd zavítají do domu místních, kteří je neprodleně mažou telefonicky nabonzovat... pročež parašutisté musejí vraždit a utíkat. Přitom ve skutečnosti lidé v Nehvizdech parašutistům pomohli, pomohli ukrýt věci, nosili jim jídlo a rozhodně je nenapráskali. Přijde mi to vůči nim značně nefér.  No a pak tam je plno dalších podivnosti - že by vybraný, elitně vycvičený voják měl před nástupem do akce záchvaty panické ataky? A proč, probůh, museli zpatlat a přejmenovat postavy dívek a přítelkyň parašutistů? Proč těm děvčatům nenechat jejich jména jako určitou poctu? Nu... špatné to není, ale je to vytknout. 

A pak už to je jiný kafe. Teda spíš břečka.

Smrtihlav. Taky celkem nová věc. Příběh je podán s větším důrazem na osobu Heydricha. Proč ne, je to zase něco jiného.  Ale jinak... Praha roku 1942 zde vypadá jako ve středověku (to tržiště, ach!). Vedlejší postavy a rodiny opět zmatlané dohromady tak, že jeden nechápe. Z Ati, syna rodiny Moravcových, kteří parašutisty ukrývali a který vydržel šílené výslechy a mučení docela dlouho na to, že to byl dvacetiletý kluk s uměleckými sklony, udělali malé dítě, které přihlíží mučení otce. A závěrečný boj v kostele... no. Mrtvých nácků, že by se jimi dal dláždit chodník až na Karlovo náměstí (přitom během toho sedmihodinového boje měli Němci jen zraněné, ne mrtvé). A Gabčík s Kubišem umírají spolu v kryptě. Ve skutečnosti Kubiš zemřel nahoře v kostele během obrany, nestihl spáchat sebevraždu, ale byl těžce zraněn výbuchy granátu a vykrvácel. Gabčík byl dole v kryptě a spáchal sebevraždu. 

No a to nejlepší na konec, dílo nejzdivočelejší, koprodukční Operace Daybreak ze 70. let. Gabčík britskému velení říká, že pochází z Plzně, pokud jsem dobře slyšela. Gabčík, Slovák! Čurda je součástí výsadku Anthropoid (Anthropoid, jehož cílem byla likvidace Heydricha, představovali jen ti dva, Gabčík s Kubišem). Gabčík s Kubišem u Nehvizd vraždí německé příslušníky. V Praze slaví Vánoce. Jasně, když ve skutečnosti seskočili 28. prosince. A v závěru boje v kostele... chjo.  Zase hromady mrtvých nacistů. A zase závěrečná smrt Gabčíka s Kubišem v zatopené kryptě. Tady je to ještě vyšperkovaný o umírání ve vzájemném objetí a s kulkou do hlavy navzájem pro toho druhého. Ou. 

Šla jsem si spravit chuť k dokumentárnímu cyklu z produkce ČT.  Celkem dlouhý, dvaačtyřicetidílný cyklus s názvem Heydrich - konečné řešení, se na rozdíl od většiny filmů značně povedl. Seznamuje se samotnou akcí a přípravami, s aktéry, ale také líčí život v protektorátu a spoustu dalších věcí, které je dobré připomínat. Fakt velice doporučuju. 

Co mi ale nakonec z celého "anthropoidího" období vyšlo jako absolutně nejlepší umělecké ztvárnění Anthropoidu, je knížka Dva proti Říši od Jiřího Šulce. To by fakt měla být povinná četba na středních školách. Je to čtivý, je to nabitý spoustou historických faktů a souvislostí... a hlavně to je nesmírně silný. Skvěle to pracuje s napětím, drsností protektorátní reality, občas to odlehčí, nechá vás to pousmát nebo se zasnít... a pak zase spadnete zpět do reality. Psychologie postav se Šulcovi povedla naprosto geniálně. 

Takže závěrem poznámky ze čtenářského deníku. 

Jiří Šulc - Dva proti Říši:

• "Nemůžeš jim to mít za zlé. Jen Bůh smí soudit."
  Vroucně ho pohladila po ruce. "Mají své důvody. Většinou mají strach. Němci nám říkají, že každý, kdo si všimne něčeho nelegálního nebo podezřelého a neoznámí to, bude potrestán sám. On i jeho rodina."
  "Ale to by ještě nemělo z lidí dělat zrádce."
  "To víš, že dělá. Takový tlak můžeš vydržet měsíc, dva, třeba i půl roku. Můžeš to vydržet i déle. Ale jen výjimečně odhodlaní lidé to vydrží trvale. A Němci sem přišli už před třemi roky."
  (...) "Jaké další důvody mají? Peníze, slávu?"
  "Závist." Vrátila se ke sporáku. "Jak jsem říkala, důvodů je mnoho. Závist je jeden z hlavních. Oznámení na gestapu, ať už skutečných nebo vymyšlených přečinů, urovnalo spoustu i dlouhodobých sporů, které vesnicemi cloumaly. Když je oponent ve vězení nebo popravený, je po sporu."
  "Tetěnko! Takže jsou to Češi proti Čechům?"
  "Adolfe. Jsou to zoufalí, slabí lidé, kteří musí žít uprostřed hrůzy a strachu."
  (rozhovor parašutisty Adolfa Opálky a jeho "tetěnky" Opálkové)
• "Jen Bůh by měl brát lidský život," odvětil kněz pomalu a přisedl si.
  "Měl by," přikývl Valčík, aniž by vzhlédl, "ale není to tak. Kdyby mohl jen on, proč potom v poslední době muselo umřít tolik dobrých lidí?"
  "Mluvíš o popravách?"
  "Ano."
  "To jsou skutky zla. Bůh nehodlá nějakým zázrakem najednou obrátit všechny lidi v dobré. On nám dal svobodu, svobodu jednat. Činit skutky. To je znamení toho, jak moc nás miluje. On lidem věří, nedělá nás jednoduše dobré či zlé. Nechává nám lidem volnost rozhodnout se - pro dobro či zlo."
  Valčík zdvihl hlavu. "Je tedy nezbytné, aby tolik lidí umřelo pro lásku boží?" zeptal se. "Je to pořád láska?" 
• "Lidi dnes trápí spousta bolesti," pokračoval. "Nikdo to neví lépe než kněží. Každý, kdo vstupuje do tohoto domu Páně, je plný bolesti a utrpení, kterého se chce zbavit. Mým úkolem je těmto lidem pomáhat - i když je často obtížné nacházet ta správná slova. Ty jsi jiný."
  "Já? S čím jiným jsem přišel než s bolestí a utrpením?"
  "S nadějí," řekl kněz prostě.
  "S nadějí? Otče, možná jste mi nerozuměl. Řekl jsem, že..."
  "Slyšel jsem, cos říkal," přerušil jej Borák. "Měl bys věnovat větší pozornost tomu, co cítíš."
  "Otče..."
  "Jsi velmi odhodlaný. Ani nevíš, jak vzácné pro mě je potkat člověka jako ty. Hodně lidí už se vzdalo naděje, už takhle žijí příliš dlouho. Ale ty ne."
  "Třeba ano."
  Kněz zavrtěl hlavou. "Kdyby ses vzdal naděje, tak bys tu teď neseděl. Byl bys mrtvý nebo by ses jim vydal, nebo něco takového. Co ti brání udělat to je naděje, kterou v sobě nosíš."
  "Naděje," zašeptal Valčík pochybovačně.
  "Něco ti řeknu. Nejen, že jsi jí plný, ty jsi schopen se o ni podělit."
  "Jak?"
  "Právě tou tvou odhodlaností," řekl kněz. "Ani nevíš, jak šťastným jsi učinil tohoto starého muže, když jsem díky tobě pochopil, že máme ještě vojáky, a že už se někteří vrací domů bojovat." Položil mu svou kostnatou ruku na zápěstí.
  Valčík mlčel.

Hodnocení: *****

PS: O něco později jsem dočetla i další dobrou knihu věnovanou Anthropoidu, tentokrát čistě faktografickou. I zde se jedná o skvěle odvedenou práci, kniha jako celek má bohužel jen tu drobnou vadu, že je na ní patrné, kdy vznikala - hluboko v období totality. Až přespříliš tedy "otravuje" se zmínkami, že ten či onen byl komunista a jak se k tomu či onomu stavěl ten a ten pozdější pohlavár. Vnímám to jako daň za to, že kniha věnovaná obrovskému činu západního odboje vůbec tehdy mohla vyjít. Ale velikost odvedené práce - vyzpovídání mnoha pamětníků a citlivě zpracování jejich vzpomínek - to neumenšuje.

Miroslav Ivanov - Atentát na Reinharda Heydricha:

• Co je to vlastně strach? Někdy něco děláte, je to nebezpečné, a přesto se nebojíte. Prostě si ten strach nepřipouštíte. Nemyslíte na něj. Jindy to zase všechno obracíte naruby a čím víc o tom špekulujete, tím se to zdá nebezpečnější. 
• Buď život, nebo smrt. Pokud to bude možné, tedy život. Ale smrt není zlá, když je k něčemu užitečná. 
• "Snad jen krycí jméno: jmenujeme se Anthropoid." 
  V tu chvíli mi blesklo hlavou: anthropos je řecky přece člověk... Anthropoid - co to je? Skupina, která se takhle jmenuje, musí mít něco společného s člověkem. Nebo s někým, kdo přestal být člověkem.
• Pak se objevil náš velitel a určil jednoho hasiče, aby si vzal kladivo a opatrně se přiblížil podél chrámový zdi a šikovně vyrazil mříž. Chlap to zkusil. Jestli se mu chtělo, nevím, ale já si s hrůzou uvědomil, co bych dělal, kdyby mě k tomu určili. Vidíte, zase náhoda, že se tlačil do první řady, aby něco viděl. Kdyby nešel, hned by ho sebrali. A druhý den byste si přečetli jeho jméno na plakátu, že schvaloval atentát a že ho proto zastřelili. Tak se raději šoural k okýnku a plivnul si tím na jméno.
  Dvakrát nebo třikrát uhodil a mříž z okýnka vypadla. Frank ho pochválil a mně bylo na blití. Ne, nešel bych tam, uvědomil jsem si v tu chvíli. Přece je asi lepší být na červeným plakátě, než si celý život říkat: pomáhal jsem tem sviňákům... 

Hodnocení: ****