Ze čtenářského deníku 16

Terry Pratchett - Mort (Úžasná Zeměplocha 4): 

• Pak tady byla ta hádanka, proč slunce vychází ve dne, kdy je světlo, když by bylo lepší, aby svítilo v noci, když je tma.
• Když dával Stvořitel svět dohromady, měl spoustu skvělých nápadů, ale rozhodně k nim nepatřil záměr, aby byl svět srozumitelný. 
• Lebka se usmála. Samozřejmě, pomyslel si Mort, vždyť ani neměla příliš na výběr. 
• "Já a zabíjet?" řekl Smrť a bylo vidět, že se cítí opravdu dotčen. "To tedy ne. Lidé se zabíjejí sami, ale to je jejich věc. Já to prostě jen od toho okamžiku přebírám. Koneckonců, nebyl by to trochu šílený svět, kdyby se lidé zabíjeli a přitom neumírali?"
• "Když vznikla první živá buňka, byl jsem u toho. Kde se objeví člověk, tam se objevím i já. A až se bude poslední živý tvor plazit pod chladnoucím sluncem, budu u toho." 
• "Asi bych měl cítit smutek. Jak to, že necítím nic?"
  "Emoce zůstaly ve vašem těle. Je to jen otázka nervů."
• "Nemáš právo plést se do cesty Osudu. Kdo myslíš, že jsi, abys rozhodoval, kdo má žít a kdo zemřít?" Smrť pozoroval se zájmem Mortův výraz.
  "To smějí jen bohové," dodal. "I jeden jediný člověk, který by si zahrával s Osudem, by mohl zničit celý svět. Rozumíš?"
  Mort provinile přikývl. "Pošlete mě domů?" zeptal se slabým hlasem.
  Smrť se k němu nahnul a zvedl ho k sobě za sedlo. "Za to, že jsi projevil účast? Ne. Byl bych tě pravděpodobně poslal domů, kdyby tě po pobavilo." 
• "Jak se jmenuje ten pocit roztoužené lítosti, který má člověk v hlavě, když se mu nelíbí, že se věci dějí právě tak, jak se dějí?"
  "Smutek, mistře." 
• "Nemůžu tomu uvěřit," ozval se nakonec Mort. "Zdá se mi, že mluvíte, jako byste umřít chtěla."
  "Víš, jsou tady pořád ještě některé věci, které mi budou chybět," přikývla. "Ale je jich stále míň a míň. Je čím dál řidší. Život, myslím. Už se nemůžeš spolehnout na vlastní tělo a je čas s tím něco udělat. Myslím, že je právě tak čas zkusit něco jiného." 
• Kněží lidem vykládají, o kolik se budou mít líp, až umřou. My se jim snažíme vysvětlit, že by se mohli mít dobře už tady, jen kdyby se trochu snažili. 
• Skutečnost je taková, že se Naslouchači pokoušejí zjistit, co Stvořitel přesně řekl, když stvořil vesmír.
  Jejich teorie je velmi jednoduchá.
  Tvrdí prostě, že nic z toho, co Stvořitel udělal, se nedá zničit, což znamená, že ozvěna Prvních slov musí stále ještě být na světě, odráží se znovu a znovu od vesmírné hmoty, ale dobrý posluchač by ji i dnes mohl zachytit. 
• "Něco jsem o tom četl. Reinkarnace, že? (...) Musí to být hrozně zajímavé," otočil hlavu k opatovi.
  "No jo, ale není," odpověděl opat. "To se vám zdá, protože si myslíte, že si pamatuju všechny předchozí životy, ale ono to tak není. (...) Představte si, že mě už padesátkrát, pokaždé znovu, učili základní hygienické návyky." (...)
  Mort ho vysadil několik stop nad sněhem v místě, kde byly chatrče nejhustší. "Doufám, že váš příští život bude lepší," kývl na něj. Opat pokrčil rameny.
  "Naděje umírá poslední," odpověděl. "No, v každém případě si teď můžu devět měsíců oddáchnout.Výhled a okolí nejsou nic moc, ale je tam aspoň teplo." 

Postava Smrtě je jedna z nejzajímavějších v celé zeměplošské sérii a v téhle knize se rozhodl přijmout učedníka, Morta. Ten se tedy učí přebírat řemeslo svého mistra. Není to tak kruté řemeslo, jak by jeden mohl čekat - Zeměplošský smrťák jménem Smrť má víc lidskosti a vlídnosti než většina lidí a knihy, které o něm vyprávějí, patří k těm lepším a zajímavějším. Bývá v nich spousta neobvyklých pohledů a úvah o posledních věcech člověka... které jsou podány jaksi laskavě, svěže a občas i s humorem - vkusným. 

Hodnocení: ****

Terry Pratchett - Magický prazdroj (Úžasná Zeměplocha 5):

• "Myslím tím," prohlásil Faktradic trpce, "co na světě je takové, aby stálo za to žít?"
  Smrť se na chvíli zamyslel.
  "Kočky," odpověděl nakonec. "Kočky jsou moc milá stvoření."
  "Proklínám tě!"
  "Takových už bylo," odpověděl mu Smrť nevzrušeně.
• "Děti jsou naše naděje do budoucnosti." 
  "Žádná naděje pro budoucnost neexistuje," odpověděl mu Smrť. 
  "A co nás tedy v budoucnosti čeká?" 
  "Já." 
  "Kromě tebe, myslím." 
  "Smrť se na něj udiveně podíval. "Promiň, ale nerozuměl jsem ti." 
• Kožešina je vzácná a velmi ceněná - cení si jí především skvrnostaj sám; ten malý sobecký bastard udělá téměř cokoliv, jen aby se s ní nemusel rozloučit. 

Slabší díl. Začíná dobře, když na magickou univerzitu vtrhne malý, nevídaně nadaný a geniální chlapec, který se (veden a manipulován svým otcem mizerou tak jaksi "ze záhrobí") rozhodne provést revoluci v magii. Jenže pak se to jaksi všecko zaplétá, motá, ztrácí... a výsledek pro mě nebyl nic moc.
Hodnocení: ***

Terry Pratchett - Soudné sestry (Úžasná Zeměplocha 6):

• Lidé nechodí jen tak, aby našli magii, naopak, to magie si hledá je. 
• "Řekni, blázne, to tady pořád takhle prší?"
  "Někdy tady přestane, pane. To když začne sněžit." 
• Nějaká pořádná vzpoura, to by bylo tak nějak případnější. Normálně by si člověk vyrazil, pár lidí by dal pověsit a pár jich dal hodit do hladomorny, aby vzniklo takové to tvůrčí napětí, které napomáhá rozvoji státu. Dole na pláních to bylo něco jiného. Tam, když jste do lidí kopli, snažili se oni kopnout vás. Jenže tady? Když jste kopli do lidí tady, tiše vám ustoupili z cesty a trpělivě čekali, až vám noha sama upadne. Jak se měl král dostat do historie, když vládl takovým lidem? Ty jste mohli utiskovat se stejným výsledkem jako matraci. 
• V horách Beraní hlavy bylo pěkných rovných míst až až, ale potíž byla v tom, že většina z nich byla položena svisle.
• Bábi Zlopočasná se zlobila často. Považovala to za jednu ze svých silných stránek. Upřímná zlost je jednou z největších tvůrčích sil světa. Jenže člověk se musel naučit, jak ji používat. To znamená nenechat ji jen tak odkapat. Je třeba ji zachytit za hrází, opatrně, nechat ji, aby zmohutněla, nasbírala sílu, naplnila několik údolí vaší mysli a pak ve chvíli, kdy celá ta konstrukce už už hrozí zborcením, otevřít malou trubku až dole, u základny hráze, a nechat vytrysknout nepředstavitelně silný paprsek spravedlivého hněvu, který roztočí nezadržitelné turbíny pomsty.
• "Podle mě, být zavražděn je pro krále přirozená smrt," řekla Bábi. "Nevím, proč se s tím tolik nadělá." 

Další díl věnovaný skupině čarodějek z malého zeměplošského království. Svérázná Bábi Zlopočasná, dobromyslná a rozverná Stařenka Oggová a mladá, zasněná a poddajná Magráta tvoří perfektní trojici, která v tomto příběhu tahá za nitky, nitě a někdy až lana, vedoucí k střídajícím se postavám na královském trůnu. Jeden z lepších příběhů.

Hodnocení: ****

Terry Pratchett - Pyramidy (Úžasná Zeměplocha 7):

• Lidé totiž měli tu vlastnost, že v okamžiku, kdy narazili na složitější matematický problém typu trojdílných mnohočlenů nebo parametrických diferenciálů, začali instinktivně počítat prsty. Velbloudi začali počítat čísla.
• Jestli ode mne čekáš nějakou moudrou radu zkušeného předka, tak na to zapomeň. Tohle je sen! Nemohl bych ti říct nic víc, než co sám nosíš v hlavě.
• "Pronásledovali mě kvůli mé víře."
  "To je hrozné," přikyvoval Těpic.
  Khuft si odplivl. "To bych, u všech všudy, prosil. Věřil jsem totiž, že když lidem prodám staré velbloudy, které vylepším falešnými zuby, nepoznají to dřív, než budu pryč z města." 
• To, že nás osud svedl dohromady, ještě neznamená, že má osud pravdu.
• Každý, kdo je dost pitomý na to, aby věřil, že si ty jejich směšné dřevěné koně plné vojáků odtáhneme k nám do města, je určitě dost pitomý na to, aby si do svého města odtáhl naše koně. 
• Problém s bohy je ten, že když na ně začne věřit dostatečné množství lidí, začnou existovat. A to, co existovat začne, nebývá totéž, co bylo v úmyslu na začátku. 
• Lidé potřebují věřit v bohy, byť jen proto, že v lidi se skoro věřit nedá. Bohové jsou nezbytní.
• Věřící od přírody nikdy nic nedokázali a často si mnozí z nich začali myslet, že obřady nejsou důležité, protože oni mohou s bohy mluvit přímo.
• Bůh, který by byl proti obřadům, by byl jako ryba, která je proti vodě. 
• Vyšlo několik časných hvězd. Těpic k nim zvedl oči. Možná, pomyslel si, je tam někde opravdu život. Možná na těch hvězdách. Jestli je to pravda, že tam nahoře jsou namačkány biliony vesmírů, pak tam musí být určitě i lidé. Ale ať jsou kdekoliv, i kdyby se pokoušeli sebevíc, bez ohledu, jak vznešené jsou jejich cíle, nikdy nemohou být tak strašně hloupí a omezení jako my. My na tom opravdu pracujeme. Do začátku jsme dostali jen takovou malou jiskřičku, ale za těch pár tisíc let jsme se v tom neuvěřitelně zdokonalili.
• Platí mnoho věcí, které si zdánlivě odporují. Kdyby tomu tak nebylo, pak by rituály a víra byly pouhým nic, a kdyby víra a rituály nebyly ničím, neexistoval by svět. Výsledkem tohoto způsobu myšlení, uplatňovaného kněžími Mžilu, byl soubor myšlenek, které by i kvantového mechanika přinutily, aby se vzdal a vrátil svou basu s nářadím. 
• Člověku dodávalo jistotu vědomí, že bohové tam někde jsou. Hrozné na tom bylo, když člověk zjistil, že jsou tady.
• Málokterá věc dokáže otřást vírou jako to, když na vlastní oči, přesně a jasně, spatříte objekt své víry. To je totiž chvíle, kdy víra končí, protože jí už není zapotřebí.

Příběh ze zeměplošské pouštní země Mžilibaby, kde místní v písku staví pyramidy a kde se jeden stavitelský experiment tak trochu vymkne zpod kontroly. Naproti tomu stojí mladičký faraon Pteppicchamon, takřečený Těpic, který se všechny tyhle zastaralé zvyky snaží vymýtit. Nu... špatné to není, je v tom plno zajímavých myšlenek (zejména pro někoho, kdo rád uvažuje o víře v neviditelné). Ale celý příběh jako takový je slabší. Nevtáhl, nezaujal, nikoho jsem si moc neoblíbila a bylo mi celkem fuk, jak to dopadne. Zatím (po přečtení 15. dílu) jedna z nejslabších Zeměploch.
Hodnocení: ***