Z Volání Cesty se stalo plánování Cesty

Praštila jsem do toho a kopla jsem do vrtule. Volání Cesty, Camina čili poutě do Santiaga de Compostela sílilo a sílilo, až jsem se rozhodla a nakonec to i zpečetila nákupem letenek. Takže letos vyrazím na svoje skutečný Camino. To před šesti roky, to byla jen taková demoverze, i když mi neskutečně moc dala. Letos a snad i napřesrok to bude už naostro.

Do Compostely se dá dojít mnoha cestami - obrazně i doslova. Asi nejklasičtější je tzv. francouzská cesta, Camino Frances, vedoucí z francouzského pohraničí a měřící něco kolem 800 kilometrů. Je to asi nejtradičnější cesta, která s poutníky počítá a lze využít výborné zázemí - prakticky co pár kilometrů potkáte vesnici, ubytovnu nebo obchod. Těch 800 km není nejmíň, ale ujít se to dá... ale musíte mít čas. A to zaměstnanec na plný úvazek nemá. Takže mi brzy začalo být jasné, že to budu muset rozdělit na etapy. Není to nic neobvyklého, člověk si jen musí vyřešit dopravu do nástupních a konečných míst.

Minule, při putování ze Sarrii, se mi na cestování po severu Španělska výrazně osvědčila kombinace letadlo + vlak. Báječně se dá dostat z Prahy do Barcelony, lety jsou časté a ani nejsou kdovíjak drahé. Nu a v Barceloně člověk přestoupí na rychlovlak, který cestou několikrát protíná francouzskou poutní cestu. 

Před těmi roky jsem jela až do Sarrii, městečka cca 120 km před Santiagem. Cesta vlakem trvala asi 12 hodin, což už ke konci bylo poněkud otravné, zabila jsem tím celý den a navíc rychlovlak není úplně nejlevnější. Došla jsem tedy k závěru, že pro mě bude nejvýhodnější začít své putování co nejdříve a co nejvíce na východě Španělska. 

Nejprve jsem uvažovala o dvou až třech etapách po cca 200 kilometrech, ovšem to bych měla nástupní město až někde v polovině Španělska... a to by znamenalo dlouhou cestu vlakem. Po prozkoumání mapy a zhodnocení svých možností délky dovolené a svých fyzických schopností jsem se rozhodla jít drobet do rizika. 

Vyrazím už z Pamplony, což je celkem velké a dobře dostupné město asi 100 km za startem celé francouzské cesty, a od Santiaga ho dělí nějakých 700 km. Dá se tam dojet za pár hodin z Barcelony, což je super - místo jednoho dne ve vlaku tam strávím půlden, a zkraje odpoledne si pořídím poutnický průkaz, doplním zásoby a můžu vyrazít a jít. 

Adekvátně si protáhnu dovolenou a pokusím se o nějakých 330 kilometrů v letošní etapě. Ideálem je skončit ve městě Sahagun, které též leží na vlakové trati a dá se tedy opět vrátit do Barcelony. A pokud to nepůjde, cestu zkrátím - lze skončit i po cca 200 kilometrech v Burgosu. A to sorry jako, ale když jsem minule ušla 120 km cesty v 5 dnech (plus šestého dne asi 20 km procházka po keších jen tak, aby nohy nestály)... tak to bych fakt dát měla. 

Takže kosti jsou vrženy... a teď už zbývá jen nabrat síly, dobře rozvážit, co s sebou, a pak už jen vyrazit a jít.

Jo, a zbít boty. Posledním rokem zjišťuju, že je neuvěřitelný problém sehnat pohodlné lehké trekové nebo terénní běžecké boty na mou nohu: snad všichni výrobci začali patrně kvůli odolnosti do patních částí dávat pevné plastové výztuhy. A ty jsou nekompatibilní s mýma nohama, zařezávají se mi do achilovek a fakt to není příjemné. Jenže to nezjistíte při vyzkoušení v obchodě, ale až po prvních kilometrech v terénu... a v té chvíli se už boty stanou nošenými a tudíž těžko vrátitelnými. Jedny boty s touto vadou jsem tedy po dlouhém otravování rozřezala a vykostila jim paty (stály 800, tak jsem to riskla), druhé jsem reklamovala jako nenositelné a třetí, co mám teď a co jsem vybírala už s důrazem na poddajnost patní části... ty zatím nejsou zcela dokonalé, ale vypadají, že by mohly buď povolit (právě tím zbitím - rozklepání kladivem či paličkou na maso dělá zázraky), anebo je dám ševci, ať mi tam všije silnou měkkou výstelku. 

A pak už se jen sebrat a jít. A jít. A jít. 

A přemýšlet, psát, číst (beru si s s sebou tuhle knihu - náhodou jsem se s ní seznámila na jednom z dřívějších vandrů s Májkou, a okouzlila mě natolik, že jsem si ji pořídila, ale v každodenním ruchu a lákadlech na ni není dost času a klidu)... a být. A zase jít. 

Těším se.