Ze čtenářského deníku: Literární zázrak Jozef Karika - fantastická Trhlina a zdivočelej Strach

Objevila jsem autora, kterej fakt umí. A když mě, otrlýho čtenáře hororů, mysteriózních věcí a thrillerů něco dokáže napnout až k prasknutí, strunu to nepřetrhne a nechá ji to dlouhý dny rezonovat v jakýmsi podivným a přitom kouzelným dojmu, stojí to za to, abych se o ty dojmy podělila i s opuštěným blogem.  

TRHLINA (2017) *****

Thriller. Příběh mladého muže, který se dal nalákat tajemným nálezem podivných dokumentů v psychiatrické léčebně, a s pár dalšími lidmi se vydal po stopách lidí, zmizelých v nenápadném slovenském pohoříčku Tríbeč.

Tohle mě dostalo do kolen. Pro mě, která jsem vždycky milovala věci typu H. P. Lovecrafta, Stephena Kinga, Twin Peaks, Lost a kdysi i Akta X a dodnes mě fascinují ponuré příběhy typu Djatlovovy výpravy na Ural (výprava několika ruských vysokoškoláků v roce 1959 - zadejte si kdyžtak do googlu Djatlovova výprava iDnes, já ten link nechci hledat, neb by se mi v náhledu zase zobrazily ty hnusné fotky, co je pak nemůžu dostat z hlavy :)), představuje Trhlina naprosto dokonalej, vyváženej a opíjející koktejl tajuplnýho příběhu o normálních lidech tváří v tvář něčemu, co těžce přesahuje naše chápání, ale přitom to nelze označit za zlo. Je to jen... jiný. Natolik jiný, že dvě a dvě se najednou nerovnají čtyři, a  hrdinům z toho pomalu začne hrabat. Ale hrozně dlouho jim to ani nepřijde divný a oni netuší, že jim hrabe až tak moc. A když to zjistí, je už pozdě.

V příběhu nerozdílně splývá skutečnost, mystifikace a autorova fantazie. Neskutečně dobře vykreslená atmosféra, místa, perfektně vylíčený a uvěřitelný postavy. Po báječně rozjetým a šlapajícím úvodu a zápletce s výpravou jsem se trošku bála, jak autor zvládne finále, protože ten příběh svádí k velkému ulítnutí do fantazie až fantasmagorie... ale autor to zvládl fantasticky. Nelíčí velké hrůzné podívané, neohání se spiknutími a ufouny, jen popisuje náznaky a důsledky něčeho děsně divného. Je naprostým balzámem číst o čemsi nepochopitelném a proto děsivém, co ale do našeho světa prostě možná patří, není to nic zlého a krutého samo o sobě... ale umí to zabít nebo vám ukrást rozum, podobně, jako vás umí zabít propast, která taky není zlá a děsivá, ale stane se pro vás tou nejpříšernější věcí na světě, pokud do ní spadnete. 

Nejprve jsem slyšela rozhlasovou adaptaci (taky skvělá práce) a když se mi u ní tajil dech až do konce, okamžitě jsem padala do knihkupectví pro knížku. A to se fakt nestává často. Knížku jsem zhltala neméně napjatá jako u rozhlasové adaptace (a to jsem už věděla, jak to skončí) a od dočtení ve mně stále čímsi rezonuje. Zvláštní je, že ten závěr u mě jaksi podivně zahladil ten strach a úzkost z průběhu knihy, a zůstal spíš podivnej pocit posmutnělosti pro případ, že by na tý knížce mohla být špetka pravdy. To mě udivilo hodně - pocit smutku z možné existence a prolínání paralelních světů jsem opravdu neočekávala. :-)

Nadšená a okouzlená z Trhliny jsem se rozeběhla pro STRACH (2014) ****

Zprvu se tváří jako thriller, ale je to čistej horror. Příběh chlapíka, tak trochu životního ztroskotance, co se po letech vrací do města a míst, kde strávil dětství. A kde se tehdy děly divný věci - a teď se dějí zas. Když přijdou mrazy, začnou v lese mizet děti... a později nejen mizet a nejen děti.

Největším nedostatkem téhle knížky bylo, že jsem ji četla po Trhlině, která prostě nemá obdoby. Strach byl zprvu podobnej, dokonce i tísnivější; také atmosféra je vystavěná skvěle, že by se dala krájet (nebo trhat a dloubat). O to nic. Problém jsem měla s délkou a spádem - knížka je na můj vkus moc krátká, rozbíhá se moc rychle a mně se v tom shonu nepovedlo najít cestu k postavám, vžít se do nich, oblíbit si je. Nakonec mi skoro byl nejsympatičtější otec hlavního hrdiny...protože jeho chování nakonec dalo smysl, a nakonec pomohl, jak mohl, i když to byla poslední věc, kterou udělal - ale takový sympatie asi nebyly záměrem. Samotný hlavní hrdina se mi v závěru doslova znechutil... i když to je asi to, co ta věc s přeživšími dělá. Někomu to vezme nehtíky, někomu zoubky... a někomu duši a lidskost.

Knížka se četla skvěle, padla během jednoho dne. Ale že bych cítila vyloženě strach... to ne. Napětí, zneklidnění, občas i hnus... to ano, ale takovej ten skutečnej strach to nevyvolalo, na to byl děj a události příliš neskutečný. Celý to začíná a rozvíjí se skvěle, ale brzy se to vymyká z takové té vlezlé a děsivé "trhlinové" skorouvěřitelnosti do jasného mystery horroru. Povedená je střední "pátrací a vysvětlovací" část - Karika celkem logicky a smysluplně vysvětluje nevysvětlitelné, dost se mu to daří a vše do sebe celkem zapadá (otcovy nahrávky a zápisky, deník amatérského archeologa, podobnosti s Djatlovovou výpravou).

Ale ke konci děj jakoby zdivočí, všecko se děje děsně rychle, klouže to po povchu, v cuku letu, najednou je konec a já zíram, jako jestli fakt. Při druhém přečtení mi to už dalo trochu víc smyslu, ale stejně: oproti střední, vysvětlovací části je závěr prostě slabší. A ano, ve Strachu jsou opravdu jasné inspirace jinými autory - většinu knihy je to Kingovo TO, pak je cítit Černý dům (plahočící se děti, Temný král a jeho naháneči)... ale na posledních stránkách se to vyvrtne a náhle z toho je čistokrevnej Suzuki Kodži, minimálně jeho první díl. Možná mě od poslední hvězdy odradil i ten odklon od kingovské tradice "vítězství dobra" v poslední chvíli - já až k jámě spolu s hlavními hrdiny doufala.

Kdybych ve mně ještě nerezonovala fantastická a do-hlavy-se-zažírající Trhlina, byla bych asi ze Strachu nadšenější, ale takhle to nejde. Kde Trhlina vtahuje náznaky, pozvolnýma proměnama a reálností, tam Strach děsí otevřeným hnusem a zlem, rychlostí a skokovostí a jasnou fantastičností. Záleží, co komu víc sedí. 

(Recenze jsem původně napsala pro DatabazeKnih.cz.)
A výpisky do čtenářského deníku sem časem přidám, až se ke knížkám vrátím znovu. A to nebude trvat dlouho.