20 března 2015, 10:25:03
Tak prý na to tady prozatímně kašlem, T. nemá čas se mi o to starat a k počítači mě nepustí, jinak bych to dozajista zvládla. Takže prý vypnout myši, když je nedokážem posílat zpět. Co už. Prsk. Jsem v pubertě a všecko je mi jedno. Prsk, vřísk.
3 ledna 2015, 23:32:11
Tak jsme zase zpátky doma. Já (T.) i Amélie jsme cestu přežily celkem zdárně, mimo jiné díky shovívavému průvodčímu, co směrem k mňoukající přepravce mávl rukou "klidně si ji vyndejte". Takže Amel putovala na vodítko, vodítko mně kolem pasu a kočka na klín. Doma bylo shledání veliké. Amélie ze samé radosti, že je doma, opustila své dočasné dámovské móresy a začala lítat po bytě jako tajfun, pardon, nefalšovaný čtyřměsíční kotě. Asi bych ji zase měla vzít ven na utahání. Jenže kočka na procházce v aleji, kam se chodí venčit psi... Tohle ještě budem muset promyslet.
3 ledna 2015, 22:27:25
Tak takovejch lidí, jako bylo včera u nás na bytě, jsem ještě neviděla. Ale ne že by mě to moc zajímalo. Padla na mě únava a skoro celý večer jsem prospala na svetru kamarádíčka LichotníKa. Zase ho to utvrdilo v tom, že se po něm my kočky (čtyřnohé... a T. říká, že vlastně i ty dvounohé) můžeme utlouct. Prý nám voní. Asi teda jo. Každopádně se na jeho svetru spalo dobře. Za večer se mi povedla ještě jedna skvělá věc - zbavila jsem se obojku! A tentokrát tak dobře, že ho T. jen tak nenajde. Kiš, kiš.
1 ledna 2015, 15:31:04
Vřísk! Důležitá mise splněna. Omotala jsem si kolem tlapky jednu z T. lidí. Přijela její Starší a dovezla mi, považte, hračky! Opravdový kočičí, ne jenom někde najítý, co lidem kde upadlo. Ale jinak jsem prý potvora. Že by se mě i bála. Pch - a to jsem si jen naježila hřbet, sklopila uši a zatvářila se výhružně, aby mi lidi neblokovali cestu, když lítám po bytě jako vždycky. Ještě budu muset zapracovat na lepším obrazu své osoby.
1 ledna 2015, 15:16:21
Tak jsem si omotala kolem packy dalšího z T. lidí. Její táta. Sice mě tahá jako kotě (mrtvý nebo plyšový!) a dost se mi to nelíbí, ale má mě rád. T. říká, že to je úspěch - prý když řekla, že si mě pořídila, vůbec se mu to nelíbilo. A teď mě dokonce pozval, abych přijela s ní domů. Prej že mu budu hřát tlapy. Má je nějaký nešikovný a na jedné nosí takovou divnou věc. Ale drbat umí dobře. Jen pořád neumí odhadnout tu chvíli, kdy se zrovna chci drbat a mazlit i já. Ale však to se poddá. Já si ty lidi ochočím! Vřísk!
1 ledna 2015, 15:13:41
Vřííísk! Jak jsem vám před čtrnácti dny hlásila, že jsem tak dobře ztratila obojek, že ho T. už nikdy nenajde... tak mě ta potvora převezla. Obojek sice fakt nenašla, a to se snažila pořádně. Vlastně ani nevím, jestli jsem ho schovala někam nebo k někomu z návštěv. Je možný, že si ho někdo odnes. No ale T. mě vypekla! Dneska mi přivezla NOVEJ. A zákeřnější. S pevnějším zapínáním, takže si ho už nemůžu tak snadno sundat. A fialovomodrej. Zatímco ten červenej s rybičkama mi slušel, černá k červené ladí a vypadala jsem jako mladá dáma... tak teď vypadám jako kluk! Jako kocour! Vříííísk. Asi, až se vrátíme domů, ten červenej obojek nějak nenápadně najdu a podstrčím T., aby ho mohla slavnostně najít.
1 ledna 2015, 14:14:41
Prsk, mňau, vřísk, tak vás vítám v novém roce! Ten můj je zatím moc fajn. Včera jsem byla venku, na vodítku jsem si šplhala po stromech a po rázech dřeva... povím vám, že ty venkovní kočky se taky v něčem mají dobře. Ale zase jim musí být hrozná zima, brrrrr. Mně teda byla. Takže zase pěkně do tepla. Jenže T. pokoj je menší než náš byt a už mi to tu začíná být těsný. Naštěstí se tu našly pěkný překážkový dráhy, takže lítám tam a zpět a T. ze mě začíná šílet. Prý dobře, že zítra jedeme domů. Souhlasím. Mám tam jezdicí krabici! Abyste totiž věděli, když jsem byla sama doma v bytě, naučila jsem se jezdit po dlažbě v papírové bedně. Prostě ji nastrkáte doprostřed obýváku, rozběhnete se, skočíte do ní a jedete. Jupííí! T. vám prý přeje, ať je váš nový rok taky taková pěkná kočičí jízda. Mně to je fuk. My kočky to nějak neřešíme. Včera, pravda, to sice v noci na obloze pěkně svítilo, ale taky byl rachot. Nestojí to za to. A ten dlouhej večer jsem taky prospala (bodejť by ne, když jsem celej den lítala jako vzteklá... být vznešenou kočičí slečnou se taky nedá být pořád, žejo. :o) . T. mě chválila. Prý jsem ideální silvestrovská parťačka - neslavím a nic neřeším. Tak jo! Mějte se!
1 ledna 2015, 13:04:05
Lidi, tak jsem prý slečna! T. přijela po osmi dnech, co se jí o mě starali kamarádíčci a kamarádky (a taky jsem pár dní vydržela sama, jsem přece velká holka), a skoro mě nemohla poznat. Prý jsem se vytáhla a když stojím na okně, vypadám jako kuna. Tak se podle toho chovám (teda ne jako kuna, ale jako velká slečna). Podnikla jsem velkou cestu, T. mě vzala do auta. Nejprv mě zavřela do té pitomé klece, co si mě v ní jako mimino dovezla (prý to je hrozný, tehdy mě tam musela hledat a teď jsem jako černá díra v celé kleci), ale pak mi nacvakla postroj a vodítko a vezla jsem se pěkně na klíně. Celou cestu prospat, to je fajn. A venku napadlo nějaký studený bílý svinstvo. Studěj z toho packy. Na návštěvě mě ubytovali do T. pokoje. Konečně s ní můžu spát v jedné posteli, kyš kyš! Já ti říkala, že to jednou přijde. (Ale prý doma v Praze ať na to zapomenu, že tohle prý je výjimka. No, to si ještě povíme.) A když jsem teda ta slečna, tak jsem si řekla, že se budu chovat ukázněně a slušně. Sedím na okně jako egyptská socha a hledím na silnici. Ne že by tam bylo něco zajímavýho, ale T. a jejím lidem se to hrozně líbí. Prý "hodná kočička" a tyčinka za odměnu. Není špatný být kočičí slečna. :o)
11 prosince 2014, 00:19:20
Z T. deníku. (Omluvte, že vám dnes nepíše Amélie, je zničená z honění laserového ukazovátka a spí.) Další nečekané rozměry života s kočkou: 1) Amélie možná jednou provždy pochopila, že plech s vánočním cukrovím, jakož i jiným pečivem, není kamarád. Než jsem se otočila od trouby, uslyšela jsem zařinčení plechu, vřísk a mohutnej úprk do předsíně. Obtiskla packu do jednoho lineckýho a posunula horkej plech o pár centimetrů. Pak už se k tomu nepřiblížila. 2) Laserovým ukazovátkem se dá tak báječně utahat, že pak člověku celej večer znaveně leží na břiše, místo toho, aby tu lítala jako splašená. 3) Oblíbila si mou vlněnou středověkou kápi jakožto pelech. Skóre dne: Já vs. Amélie 2:1. Parádní výsledek! Myslím, že odteď vám budu psát já.
9 prosince 2014, 12:38:11
T., ta mrcha proradná! Nejdřív mi věnovala košík, ve kterým se fakt dobře spí, a přindala mi ho nahoru na škrabadlo. Jako dobrý. Nechala mě v něm usnout, pak mě probudila a když jsem na ni rozespale mžourala, začala se nade mnou hrozit, že se tvářím jako její školitel doktorského studia! Že to prý vysvětluje i tu počínající pleš nad očima. No to už si snad dělá tamto!
8 prosince 2014, 19:42:28
T. našla mou tajnou skrýš na věci! Posvítila si do díry za záchodem a objevila můj dlouho pohřešovanej obojek. Tak už ho mám zpátky. Příště ho budu muset líp zahrabat. Zahrabat... zahrabat... třeba do... Vřísk!
4 prosince 2014, 00:38:58
Včera večer u nás zase bylo plno lidů. Náležitě mě obdivovali, prý jsem za těch čtrnáct dní vyrostla na dvojnásobek. (Kdyby řekli o polovinu, tak by skoro i měli pravdu.) A prý jsem báječný a překrásný kotě (pravil Lichotník). Tak proti tomu žádná, že ano. A že prý mám T. ráda. (Dejme tomu.) Ale potom ty řeči! Další kamarádíček prohlásil, že vypadám jako Garfield, že nikdy takovou kočku neviděl. T. mě hájila, že se usmívám (a fakt jsem se usmívala, koutkama tlamy nahoru, to já umím, když chci). No prý právě proto - že prý nikdo nikdy neviděl kočku usmívat se, krom Garfielda. Kamaráde, tys koček očividně moc neviděl. A z Kamarádíčka Lichotníka nakonec vypadlo, že mi prý málem pořídil adoptivního sourozence. Že prý na výpravě potkal kotě vystrašený, opuštěný, zrzavý, z auta vyhozený, a už prý chtěl T. volat, jestli neudělá dobrej čin a nepořídí mi společnost. Nakonec to vyřešil jinak. Já a zrzavou společnost! Vřísk! Co se zrzavosti týče, T. mi stačí až až.
4 prosince 2014, 00:32:37
Vřísk! Ona mi ty kšíry fakt koupila. Řvavě růžový. Prý abych se neztratila. Navlíkla mě do nich, abych si prý jako zvykala, a pak... pak udělala příšernou věc. Totiž, včera s hrůzou zjistila, že už měsíc pořádně nevyvětrala pokoj, pač jak to neveme průvanem, není to prý ono. Jenže nemůže větrat průvanem, když neotevře dveře, a dveře otevřít nemůže, protože jinak jí okamžitě vletím pod postel a dostat mě ven, to je prý horší než lovit myš z díry. Navlíkla mě do kšírů, připla na vodítko... a PŘIVÁZALA v předsíni do mýho kouta. A drze si rozvalila dveře do pokoje. Aaaa! Na to se dala udělat jen jedna věc. Šla jsem spát.
30 listopadu 2014, 16:16:18
Vřísk! Poprvé jsem byla venku! Jelikož jsem zvládla půl hodiny v obojku, aniž bych si ho servala nebo se na něm přiškrtila, odhodlala se T. k osudovému kroku a přivázajíc na obojek šňůru, vzala mě ven. Byla jsem vzorná - většinu času jsem seděla na zemi a zírala kolem. Zima, plno zvuků a věcí, no zmatek. Byla jsem z toho tak vyjevená, že jsem se ani nebránila a nesnažila jsem se T. utéct z náručí. Když mě ale vzala ke křoví (samozřejmě, že nešla ven kvůli mně, ale kvůli zelenýmu na adventní věnec), začalo to být zajímavější. Dokonce jsem i popoběhla, což zase vyděsilo T., že bych se mohla vysmeknout z obojku a bejt fuč, tak mě zas rychle odchytila a šlo se domů. Ale jako testovací akce to prý byla úspěšná. Prej dostanu kšíry a budem chodit ven. Tak třeba jo.
29 listopadu 2014, 19:20:24
T. začala řešit otázku, kde spím, když nespím ani v jednom z pelechů. Pořád nedokáže pochopit, že místo metr nad zemí na horním patře škrabadla je naprosto skvělé místo pro denní, noční či jakýkoli jiný spánek (a navíc tam mám skvělej přehled o tom, co se děje v Zapovězenejch pokojích). Od toho se dostala k otázce, kdy spím... a jestli vůbec někdy spím. Prý že kdykoli mě vidí, mám oči otevřený. Prý že jsem jak to ďábelský dítě z jakýhosi hororu, co taky nikdy nespalo. Kecy, lži a pomluvy! Ovšem, že spím. Vždycky, když zrovna nikdo není doma nebo když si zrovna nevyvřískávám pozornost. Tolik radosti, že bych spala v jejich přítomnosti, jim přece neudělám.
28 listopadu 2014, 01:28:29
Vřísk! Dnes jsem u T. přesně měsíc. Oslavila jsem to v náležitém stylu. T. si půl večera lámala hlavu, jestli jsem přes den, kdy jsem tu byla sama, někde našla alkohol (což by na tomhle bytě fakt nebyl div). Usoudila, že jsem se mohla tak leda načichat výparů ze starejch pivních flašek a to že nic není... ale co ona ví? Byla ona někdy rozjívený kotě? Prsk. Neví. No, přestala to být sranda, když jsem s hrůzou zjistila, že zvracím po nábytku. T. mě naštěstí hned popadla a strčila mě nad odpadkovej koš, takže jsem toho moc neznečistila, ale stejně to pěkný nebylo. Sice nevím, kdo za to mohl (ta hromada zhltanejch kotěcích masíček v kapsičce určitě ne), ale pro jistotu jsem se pomstila všem. Lítala jsem po bytě kolem dokola po nábytku a pohovkách a ježila jsem se tak zuřivě, že T. i ten kamarádíček radši vyklidili pole a zavřeli se do Zapovězenejch pokojů. Teď už toho samozřejmě mám dost a chrápu za T. dveřma, když otevře a pohladí mě, začnu vrnět. Tak, hodná kočička. Tady snad někdo někdy dělal něco jinýho?
27 listopadu 2014, 00:40:29
T. se začíná vybarvovat. Rozjela s jakýmsi kamarádíčkem na lidskejch micinách diskusi o tom, jak my kočky jsme božské bytosti (OK, proti tomu nemám výhrady) a zároveň nekonečnej zdroj energie. A že prej to zjistili Egypťani, kteří nás uctívali jako zdroj energie pro stavbu pyramid. To ještě dobrý. A že prej vždycky dopadnem na všecky čtyři a chleba vždycky namazanou stranou dolů, a že když se přiváže kočce namazanej chleba na hřbet, tak celek nikdy nedopadne a bude pořád rotovat. Prej perpetuum mobile, tohle. Kamarádíček k tomu ohromně vtipně dodal, že se část kočičí energie uvolňuje při intenzivním tření. T. na to, jestli EBONITOVOU TYČÍ... TYČÍ? Čiči? A prej že jsme lepší energetickej zdroj než jádro. Že z nás prej není tolik odpadu. Začínám se trošku plašit, kam jsem se to dostala. T. se s gustem plácá v obskurních končinách absolutní pravdy mezi náboženstvím, esoterikou a moderní fyzikou. A včera u nás byl další kamarádíček, co si dělá zuby na kariéru v jaderný elektrárně. Měla bych si pořídit tyč. Ebonitovou. Nebo udělají ze mě palivovou tyč do Temelína. Vříííííííííííísk!
26 listopadu 2014, 15:49:57
Sláva! Moje bílý letadlo na klíček se přes noc záhadně objevilo v síni. Jak záhadně zmizelo, tak záhadně se našlo. T. chodi kolem a láme si hlavu, jestli jsem ho našla já nebo náš novej spolubydlící, co ho T. nastěhovala do Druhýho zapovězenýho pokoje. Ani jedno. Letadlo proletělo časoprostorovou dírou ve stoupačkách za záchodem. Já vím moc dobře, proč tam nelezu.
24 listopadu 2014, 18:56:57
T. zjistila, jak na mě. Když začnu vyvádět moc velký zběsilosti (obvykle si začnu plést cupovací krysu z ikeji s někým z mých lidí), prskat a vyhrožovat, zabalí mě do ručníku a totálně tím znehybní. A když to nepomůže, šoupne mě na záchod do tmy. Je vám tam nuda, nedá se s ničím hrát a není po čem šplhat. Díra ve stoupačkách nikam nevede. To ani neuběhnou ty její "dvě minuty za nesportovní chování" a začnu odprošovat. Většinou vyměkne a pustí mě. Já ostatně vyměknu taky. Nastartuju motor a sekám kočičí latinu. Aspoň chvilku. Ono to v těch stoupačkách vůbec není zajímavý. Dokonce ani to zmizelý letadlo, co ho T. už několik dní hledá, jsem tam neschovala. Tam to fakt nestojí zato.
24 listopadu 2014, 18:45:01
Naučila jsem se dvě nové dovednosti, zásadní pro život. Tou první je šelmí boj - ukázalo se, že zadní pracky nemám jen proto, abych netahala zadek po zemi. Jsou silnější než přední a moc dobře se jimi cupuje kořist. Na druhé straně ale je potřeba umět zjemnit, když na to dojde. Zejména já ve své kariéře bytové kočky to budu potřebovat. Naučila jsem se zatahovat drápy dle libosti! Takže T. konečně začíná být ochotná se se mnou kočkovat, aniž by po dvou zásazích začala nadávat do fujkoček a zbaběle zdrhla. Jo, jeden musí vědět, kdy drápy vytáhnout a kdy je schovat.
22 listopadu 2014, 00:33:08
T. už den chodí po bytě a hrozně se diví, kam zmizelo jedno z mých letadel na klíček. Dneska jí konečně došlo, že se nemůže divit. Když mě pojmenovala Amélie, tak se nemůže divit, že se kolem mě ztrácejí letadla. Má být ráda, že jsem se neztratila i s tím letadlem. I když, po včerejšku a po dnešku by možná byla ráda, kdybych se ztratila. Začínám se prý zvrhávat. Prý jsem jak na atomovej pohon, Amelína z Temelína. Tsss, jen počkej.
21 listopadu 2014, 18:00:54
Tak mám za sebou setkání se zvláštním druhem lidí. Je to malý, neodbytný a i když se to snažilo být hodný, nakonec mě to pěkně vylekalo. Nakonec jsem já vylekala T., když mě našla na škrabadle naježenou do dvojnásobné velikosti a vztekle syčící a prskající. Dokonce i ona se chvíli bála na mě sáhnout. Nakonec nevím, kdo se koho bál víc. Nemáme to my malý zvířátka lehký.
19 listopadu 2014, 21:22:56
T. tvrdí, že se vybarvuju. Že se mi začínaj dělat fleky tam, kde nebyly. Jakože mi třeba nad očima přirůstaj světlejší chlupy v místech, kde předtím byly černý. Lidi a kočky, je to možný? :)
19 listopadu 2014, 00:38:03
Lidi a miciny, dneska jsem poznala fantastickou zábavu. To vám T. zapne takovou věc, ta začne vydávat zvuky a něco se v ní začne hýbat. Moc pěkně se na to kouká. Sednete před to a prostě musíte zírat, i když jste malý kotě. Asi jsem vypadala hodně dojemně, když mi T. nakonec přinesla stoličku, abych nemusela civět nahoru. Jenže při třetím puštění mě to trošku přestalo bavit, ono v tom pořád běhá to samý. Prý je to super. Až mě T. zase bude chtít zabavit, prý mi tu pračku pustí znova s něčím pořádně barevným.
17 listopadu 2014, 19:55:45
T. zjistila, že čím víc záznamů v deníku, tím víc bodů na nakupování virtuálních blbostí, které nepotřebujeme a shánění virtuálních kamarádů, které nikdy neuvidíme. To se přece vyplatí, vřísk! T. bude psát a psát a psát a já budu škrábat a škrábat a škrábat a budeme děsně bohatý a oblíbený. To se přece vyplatí! Vřísk!
17 listopadu 2014, 19:29:51
Tak jsem prý nejvíc nejúžasnější nejchytřejší a nejvzornější kočka. Byla jsem poprvé sama doma - a hned rovnou čtyři dny. Z toho, jak T. vletěla do bytu, bylo vidět, že očekává živelní pohromu. Místo toho ji čekala jedna stažená žaluzie (ne, tím se ty dveře na balkon fakt neotevírají, teď už to vím) a roztahané hadry na podlahu v koupelně. Hodná Amélka, hodná kočička! A ještě víc se vyplácí hrát na city. Příchod T. jsem náležitě ovřískala, přilepila jsem se jí k noze a nenechávám ji jít ani na krok. Jakmile zaleze do pokoje, spustím alarm a tentokrát to funguje, začne se mi omlouvat a za moment je zpět v obýváku. Povedlo se mi vyvolat dojem, že jsem se tu bála a že se mi stejskalo. Funguje to, T. si připadá jako kočičí Herodes hadr. Hladí a hladí. A kapsička k večeři, hraní, mazlení, vrrrrm, to se mi líbí. Jen teď nevím, jestli se víc vyplácí sekat kočičí latinu, nebo si hrát na nešťastný ubrečený kotě...
13 listopadu 2014, 12:53:29
Amélie: Dneska slavím 14 dní v novým domově. T. se zatím neualergizovala k smrti, což je fajn, jinak bych mazala do Bohnic do útulku.To vám není žádná sranda, mít takovou instituci za humny, to vám pořád hrozí potenciální nebezpečí. Jeden musí bejt obezřetnej. Dostala jsem se z fáze objevování (to byste nevěřili, co takovej pražskej byt skýtá zákoutí - co se toho dá objevit za pohovkou, za skříní... a co teprve ty vůně za sporákem!) do fáze učení. Než se Velká T. vrátila z třídenních hor, naučila jsem se vyskočit na pohovku a na křeslo. Otevírá to spoustu netušených možností. Dá se lézt na želví stůl, dá se žužlat kytka, dá se dělat spousta věcí. Velká T. jen zírala. Ani nezačala s tím "nesmíš", asi pochopila, že některý věci nezmění. Na stůl ale pořád NESMÍM. Kaktusy žrát taky NESMÍM. (Ale mezi náma, není moc o co stát. Ty bodliny z čumáku se pak hrozně blbě vytahujou, když máte jen tlapky.) A hlavně nesmím do pokojů. Nevíte, co to je za ukrutnost, když se T. zavře v pokoji a vůbec si nevšímá toho, že má na prahu zoufalý dvouměšíční kočičí mimino, co by si děsně chtělo hrát/spát/žrát/*rát a ideálně za to ještě pochválit. Většinou mě to přestane bavit. Ale pak jsou případy absolutní nouze... T.: To se mi snad zdá. Amélie sedí za zavřenejma dveřma pokoje a zoufale vříská. Ignoruju ji, to dělá vždycky, když ví, že jsem u sebe, a chce si hrát; jenže žádný rozmazlování nebude. Kočka ječí tak vytrvale a naléhavě, že se po chvíli radši jdu podívat, jestli náhodou něco neprovedla. Kočka CHTĚLA SPRAVIT HRAČKU. Urvala si cucek na niti, co visí ze škrabadla, takže si nemá s čím hrát. Chtěla ho přivázat. Jakmile jsem tak učinila, nahodila motor a bylo po vřískotu. Šmarjá, co z ní bude?
Žádné komentáře:
Okomentovat