Život s Amélií 2 - Druhých čtrnáct dní

Amélie pozítří oslaví tři měsíce života a ve čtvrtek to bude pět týdnů, co se mi dostala do spárů. I když poslední dobou to spíš vypadá, že jsem se dostala do spárů já jí. Naučila se za tu dobu dost věcí, co jsou napřestlamu, ale taky spoustu věcí, co stojí zato... 

• Velmi dobře chápe význam slov NESMÍŠ a FUJKOČKA. To ovšem neznamená, že se podle toho vždycky zařídí.
• Pochopila, k čemu jsou zadní tlapy. Že když je zapojí do škrábací hry, stane se ze hry boj. Au.
• Instinktivně vycítila, že myš je myš, a že myš je nepřítel. S plyšovou krysou z Ikeji se rve tak zuřivě jako s ničím jiným. A nosí ji v tlamě tam a zpátky a párkrát už mi ji položila za dveře pokoje.
• Naučila se zatahovat drápy, když si hraje. Když chce. 
• Snese na krku obojek.

Čtvrtek. Dostat kočce mast do očí je fakt bojovka - fakt, že mast skončila nejdál na uchu, lze asi považovat za úspěch. Pozitivní je, že se bránila jenom nešťastným vřískotem, nevytáhla drápy ani zuby (a že mohla). Teď je největší problém, jak ji udržet na klíně, aby si tu mast z očí nevymatlala, a přitom psát článek...

Pondělí. Mám nejvíc nejúžasnější spolubydlící! Za ty čtyři dny, co tu byla sama, bylo jejím největším úletem stažení rolet na dveřích a roztahání hadrů na podlahu v koupelně. Ta kočka je neuvěřitelná! 

No... a teď se ješte vypořádat s tím hlodáním svědomí. Ten jekot při návratu a při každým minutovým zavření se do pokoje... a to držení se u nohy, abych zase náhodou někam nezmizela. To mrně se tu snad fakt bálo a soužilo steskem.

Pátek. Už druhej den chodím po bytě a hledám, kam Amélie zašila jedno ze svejch letadýlek na klíček (nerada bych ho objevila potmě bosou nohou). Až teď mě osvítilo a došlo mi, že to zvíře dělá čest svýmu jménu; kolem Amélie se prostě letadla nemůžou neztrácet. Vlastně je úspěch, že se neztratila i s tím letadlem.

Středa. Améliino zmizelé letadlo se po týdnu objevilo! Fakt by mě zajímalo, kde to bylo... a kterej ze spolubydlících ho našel. Amel se asi nepřizná, ale Bořek by moh...

Čtvrtek. Přemýšlím, jestli se kočka mohla dostat k alkoholu, zatímco byla sama doma. Dneska je to fakt psycho. Pendluje mezi záchvatama vzteku, dožadováním se pozornosti a zvracením na nábytek. My lidi jsme regulérně vyklidili obývák a zavřeli se do pokojů.

Sobota. Z Amélie roste inteligent. Vydržela se se mnou koukat na tříčtvrtěhodinovej dokument, přičemž velké části z toho fakt seděla a soustředěně hleděla na obrazovku. Skoro tak soustředěně, jako dokáže hledět do automatické pračky.

Neděle. Vzhledem k tomu, že Amélie odpoledne vydržela půl hodiny s obojkem, aniž by si ho strhla, uškrtila se, udávila se jím nebo si do něj zamotala tlapu, rozhodla jsem se udělat experiment a vzít ji poprvé ven na vodítku. Experiment se celkem vyvedl. Zprvu se tvářila vyjukaně a seděla na zemi jako pecka, ale pak se docela dala do pohybu. Dokonce za mnou i celkem ochotně chodila. Že by se mi letos splnil další velkej životní sen? :o)

Pondělí. Amélie je Stínolovkyně! Záhada pravidelného večerního šílení odhalena. Večer se rozsvítí světla a to zvíře nešťastný z těch tisíců potenciálních kořistí, co kolem něj všude tančí, prostě chytne záchvat zběsilosti. A když nemůže ulovit přeludy, začne lovit to, co se lovit dá.

Úterý. Poprvé jsem si po měsíci soužití uvědomila, že mi život s kočkou něco vzal. Svěží vzduch v pokoji. Amélie si nedá říct, že do pokoje nesmí, takže je pokoj furt zavřenej a báječná vzdušnost našeho bytu se tím značně omezila. Poprvé mi blesklo hlavou, jestli táta nemá pravdu v tom, že kočka do bytu nebyl dobrej nápad.

A pak tu potvoru člověk vezme ven a ona se v zimě a v nejistotě z hluku kolem zahrabe pod bundu a hřeje líp než šála a ani neškrábne, jak je za to vděčná. A když večer naladí kytaru a jde hrát osamocený songy, najednou se něco mihne a má na klíně kočku.

A pak už nepochybuje.