Čtrnáct let ve čtyřech dílech

Dnešní večer je neobyčejnej - došlo na to, o čem jsem si myslela, že na to už nikdy nedojde. Dopsala jsem čtvrtej díl svýho ručně psanýho kytarovýho zpěvníčku. Ten zelenej, poslední, mi trval šest let. A hodněkrát jsem si myslela, že ho nedopíšu už nikdy. 

První díl jsem rozepsala v roce 1999, což znamená, že si tyhle svérázný písničkový deníky píšu už  čtrnáct let, rovnou polovinu svýho dosavadního života. Ani bych neřekla, jak v některejch věcech dovedu bejt vytrvalá... :o)

Ten modrej, nejstarší a nejolezlejší, jsem si začala psát v roce 1999, rok předtím, než jsem dostala k Vánocům svou první kytaru. Kytara najednou dala zpěvníku smysl: začala jsem si k písničkám připisovat akordy. Předtím to byly jen texty - a takovej pokus by byl, mojí vrozené grafománii navzdory, odsouzenej k záhubě. S kytarou to ale získalo úplně jinej, vyšší smysl. 

První zpěvník mi vydržel jen dva roky. Písničky přibývaly až zběsile, jedna za druhou, převážně odrhovačky k ohni. V roce 2001 jsem přišla na gympl, začala jsem se učit anglicky a objevila jsem Beatles. V červeným, druhým díle, představujou jejich písničky snad polovinu celého seznamu. Psala jsem ho tři roky. Třetí díl, šedivej, jsem začala tvořit v roce 2004, ve třeťáku na gymplu. V době, kdy mě spolužáci nakazili láskou k Pink Floydům. Takže i tam byl hlavní motiv jasnej. Taky mi trval tři roky.

Díl čtvrtej, zelenej, jsem rozepsala v roce 2007, ne náhodou po prvním návratu z Irska. Rok předtím, než jsme se sestěhovaly na koleje s Paajou a než jsem zapadla do děsně pohodlný letargie. Přišly pak roky, kdy ve zpěvníku přibylo třeba pět písniček. Prostě se mi najednou nechtělo - neměla jsem potřebu. Neměla jsem potřebu hrát na kytaru, neměla jsem potřebu zpívat, neměla jsem potřebu psát. Vlastně jsem ani neměla potřebu poslouchat muziku. Neměla jsem potřebu objevovat nic nového. 

Trošku mě to děsilo, ale zároveň mi v tom bylo dobře. A někdy jsem se ptala, jestli se ještě někdy rozhýbu dál... Stalo se. Život mě z toho zasmrádlýho teplíčka nakonec vykopl a já se pomalu zase začala někam posouvat. Začala jsem znova objevovat, poznávat, zpívat, hrát, psát. Pak se to zrychlovalo a zpomalovalo - podle toho, co se dělo při studiu, při práci.

Poslední várku jsem rozepsala letos na jaře, po zabydlení v Čimicích, v novým domově s novejma lidma. A ne náhodou tahle várka vrcholí teď, pár dní po návratu ze Santiaga...Zjišťuju, že jsem tam nabrala hrozně moc energie, i když se to v některých chvílích nezdálo. Splnilo to účel - hrozně jsem si tam odpočinula; ani ne tak na těle, jako po duši. Skoro jsem přestala nadávat. Začalo se mi znova chtít i do doktorandskejch povinností. V práci se na lidi víc usmívám. Začala jsem psát a zpívat ještě víc než předtím. 

Nedávno se ke mně dostala zajímavá otázka - představ si, že by v tvém bytě vypukl požár a ty bys stihla popadnout jen deset věcí. Co by to bylo? Naházela jsem na hromadu deset věcí. Čtyři z nich byly právě ty kytarový zpěvníky. Až když jsem je tam uviděla, došlo mi, jak důležitý ty popsaný stránky jsou. Ony to jsou vlastně deníky, došlo mi.

Asi i proto je při večerech u ohně tak nerada dávám  z ruky - když mi v nich někdo listuje a čte ty dávné melodie, jako by se mi hrabal ve vzpomínkách. Skoro ke každé písničce se totiž něco váže a každá měla důvod, proč jsem si ji zapsala. Lidi jsou ale zvědaví a u některých titulů mívám pocit, jako by se mě udiveně ptali - PROČ tam zrovna TY máš zrovna TOHLE? No a to už vás moc vrací k těm vzpomínkám. Na který zrovna při večerech u ohně obvykle vzpomínat nechci. 

Jsou tam naprostý úlety, připitomělý odrhovačky, připomínky nádherně bezstarostnejch chvil. Jsou tam písňový pásma plný vzteku - snad nejvýstižnější jsou Radůziny žalozpěvy nad láskou a samotou, korunované trucovitejma Botama proti lásce od Yvonne Přenosilové... :o)

Všema čtyřma dílama se jako nekonečná nit proplítají Karel Kryl a Jaromír Nohavica. Krylova Lásko! je vůbec první písnička v prvním zpěvníku, "modrá 1". Zatím poslední, "zelená 99", je Nohavicova Ahoj, slunko. Tečka za zeleným "irským" zpěvníkem, tečka za dlouhejma zvláštníma rokama plnejma změn a zvratů, za kolejema, za několikerejma prázdninama v Irsku, za jedním ztraceným přátelstvím.

Ale zároveň v tom místě začíná přátelství nové: Ahoj, slunko jsme s K. zpívávali každý ráno na Cestě vycházejícímu slunci. A jaká to náhoda: další, už pátej díl, je žlutej se slunečnicema. Moc pěkně to na sebe navazuje. Jaká náhoda.

Jaká náhoda, že jsem dneska v papírnictví sehnala ZROVNA žlutou knížečku se slunečnicí. Knížečku s poměrně svérázným řádkováním (takový ty linky o šířce drobnejch čtverečků )... a která měla v regálu ještě dvě sestry. Hnědou a bílostrakatou. Jaká náhoda, že ani jeden z mejch dosavadních čtyř zpěvníků se těmhle barvám vůbec nepodobal - takže se jednou nebudou plést. A až večer u ohně zavelím "podej mi ten žlutej zpěvník", nebude nikdo váhat, kterej mám na mysli.

Tak myslím, že budu mít dalších čtrnáct let co dělat... :o)