...a já šílím, protože bych někam šla a nemůžu, a tak sedím doma s nohou ve škrobáku a koukám na hokej, na kterej se vlastně moc koukat nedá. Zatím bylo až na pár světlejch chvil přínosnější to jen poslouchat. Bejt pesimista, dávno bych už odlakovala po trablích v naší severský skupině vlajky z nehtů a usoudila bych, že letos nemá smysl s tím ztrácet čas. Jenže já jsem v některejch věcech nenapravitelnej optimista. Týká se to právě a zejména sportu.
Takže i letos s útrpností sleduju, jak se tam naši nešťastně pinoží, nahrávají si do zblbnutí a nikomu se nechce vystřelit, jak udělají pár blbých faulů a po sérii vyloučení se do konce zápasu soupeře radši nedotknou, jen aby zase probona nešli do oslabení... a pořád doufám, že se to něčím nějak zlomí a zase se začne dařit.
Letošní mistrovství mi nehorázně připomíná předloňskej turnaj. Ani tehdy to našim zpočátku nijak zvlášť nešlo, na výhry se celkem nadřeli a dvakrát prohráli s "outsiderem" - podlehli jak Norům, tak Švýcarům. Že porazili Švédy ve skupině, to se bralo spíš jako jakási haluz v haluzáckém turnaji.
Ono to mistrovství bylo fakt divný, to si přiznejme. Haluzácky jsme prohráli se slabšími soupeři, haluzácky jsme poráželi ty silnější a nakonec jsme nejhaluzáčtěji ve finále porazili Rusy. Ruští fanoušci prý po skončení turnaje mistrovství komentovali slovy "Naši byli tak zoufalí, že dokonce i na MS zoufalců obsadili jen druhé místo".
No, pro nás jakožto mistry nepříliš lichotivé, ale přiznejme si, že vcelku výstižné.
Na druhou stranu ale ten turnaj přinesl několik zápasů, na který se jen tak nezapomene. Nejvíc se mi vryl do paměti semifinálový gól Karla Rachůnka osm vteřin před koncem zápasu se Švédy, kdy Švédové vedli 2:1 a naši dali snad první gól v power-play, který jsem kdy viděla. Tímhle gólem vyrovnali a pak v nájezdech vyhráli. A ve finále pak vyhráli taky.
Rachna, kachna, to to letělo, řval po vyrovnávacím gólu komentátor.
Utekly necelé dva roky a ta památná trefa nabyla mrazivou příchuť - když ji teď vídám v přestávkách zápasů při přehledu nejlegendárnějších gólů naší hokejové historie, běhá mi mráz po zádech, protože Rachna, kachna, to to letělo nabralo po loňské jaroslavlské letecké tragédii naprosto jinej význam, protože Rachnovi už nikdy nic nikam nepoletí a on sám taky ne. Mimochodem, není nezajímavé, že v hlasování na stránkách ČT právě tenhle gól bezkonkurenčně vede v hlasování o ten NEJ. Daleko za sebou nechává i finálový gól Petra Svobody z Nagana.
Ale abych se vrátila k letošnímu šampionátu... ten předloňskej mi ho něčím strašlivě připomíná. I tehdy všichni naše zatracovali, v lepším případě ti vlídnější chápavě přikyvovali, že se prostě nemůže dařit pořád. Jenže pak se to zlomilo. A zapadal do toho vlastně i ten Rachůnkův gól, kterej se nejen pro mě stal symbolem celýho toho divnýho mistrovství. Jako by byl potvrzením toho, že když se to nevzdá a bojuje se až do konce, tak se může stát zázrak a věci můžou dopadnout tak, jak by to nikdo nečekal.
Majíc tohle na paměti, nezatracuju ten rozpačitej tým ani letos.
Třeba jim to tam zase začne lítat, až to bude potřeba.
A kdyby ne... tak co.
Dokud nejde o život, tak o ho*no jde, jak pravil klasik.
Je to tak. Zvlášť v porovnání s tím, co se nedávno stalo, se ukazuje, jak v podstatě nedůležité jsou podobné věci. Ale ty emoce v Rachůnkově gólu jsou dodneška, to je fakt. Díky za připomenutí \"kachny\" :-).
OdpovědětVymazat[1] Čerf: Jo, jenže abychom si uvědomili, jak jsou některý věci nepodstatný, musí se napřed něco stát... ale lidi to asi jinak neuměj. A mimochodem, koukal ses letos na čtvrtfinále se Švédama? Ten vítěznej gól půl minuty před koncem byl taky dost \"kachnovatej\". Jestli ti kluci jsou někde nahoře, tak jim tam v tu chvíli ten puk pomohli dostrkat vyšší mocí... :o]
OdpovědětVymazat