The Byrds - Turn Turn Turn

Neopakovatelná písnička pro neopakovatelný chvíle. A přitom pro každou chvíli v životě – ať potřebujete cokoli. Neznám moc písní, který by vám pohladily duši, když je vám do pláče, když nenávidíte, když se radujete i když je vám prostě normálně. Tahle k nim patří. Protože... to everything there is a season, všecho má svůj čas.

The ByrdsTurn! Turn! Turn

To everything /turn, turn, turn
/There is a season /turn, turn, turn/

And a time for every purpose under heaven 

A time to be born, a time to die

A time to plant, a time to reap

A time to kill, a time to heal

A time to laugh, a time to weep

A time to build up, a time to break down

A time to dance, a time to mourn

A time to cast away stones

A time to gather stones together

A time of love, a time of hate

A time of war, a time of peace

A time you may embrace

A time to refrain from embracing

A time to gain, a time to lose

A time to rend, a time to sew

A time of love, a time of hate 

A time of peace

I swear it’s not too late 

Všechno má /obraťte se!/

Určenou chvíli /obraťte se!/

A veškeré dění pod nebem svůj čas 

Je čas rození a čas umírání

Čas sázet i čas trhat

Čas zabíjet i čas léčit 

Čas smát se i čas plakat 

Čas budovat i čas bořit

Čas tančit i čas truchlit

Je čas kameny rozhazovat 

I čas kameny sbírat 

Je čas milovat i čas nenávidět

Čas boje i čas pokoje

Čas objímat 

I čas objímání zanechat 

Čas získávat i čas ztrácet

Čas sešívat i čas roztrhávat

Čas milovat i čas nenávidět 

Čas pokoje... 

Přísahám, že ještě není pozdě 

S překladem jsem tentokrát neměla nejmenší práci. Z jednoho prostého důvodu – opsala jsem ho z Bible. Ano, jedna z nejlegendárnějších kapel 60. let takhle nádherně zhudebnila hrozně známý úryvek ze starozákonní knihy Kazatel – kapitola třetí, verše 1-8, akorát trošku zpřeházené.

Osvědčená kvalita, moudrej text ověřenej staletíma.

Nevěděla jsem to, když jsem si tu písničku zamilovala snad před deseti lety při poslechu cédéčka s největšími hity 60. let. Když jsem se to dozvěděla, koukala jsem jako éro z gauče. A tehdy asi poprvé jsem pochopila, že by nejspíš fakt stálo zato si tu knížku přečíst. Ať člověk věřící je nebo není.

Definitivně jsem tomuhle úryvku i písni přišla na chuť paradoxně ve zlé době. V době před dvěma roky, kdy jsem byla na dně, kdy jsem se styděla sama před sebou za svoje myšlenky a pocity, kdy mi bylo asi nejhůř v životě. Poslouchala jsem... a došla mi spousta věcí.

Nejen to, že doopravdy všecko má svůj čas... a když nějakej čas přijde, musíme ho přežít, protože zase přijde jinej.

Že i věci jako nenávist mají v životě místo... a nemá smysl se je násilím snažit smazat, protože to stejně nejde. Pokud přijdou, nechme je, ať tu jsou. To snad samo o sobě není zlé, nebo to je aspoň pochopitelné... i před nějakou Absolutní mocí, pokud tam někde je. Zlé je až to, když tu ty špatné věci držíme, i když už by mohly odejít a odeznít.

Že všecko má svůj protipól a ty nejspíš v životě musejí být v rovnováze.

Z byrdího hitu se pro mě stala hymna smířenosti a odevzdanosti.

Je to zvláštní, jak se člověku myšlenky vrací. Utekly dva roky, já jsem úplně někde jinde, jsem zase svým jednoduchým způsobem šťastná... ale pořád mi něco hrozně podstatného chybělo. Nějakej pevnej bod. Od toho blbýho jara jsem se neměla o co opřít.

Dostudovala jsem. Vrhla jsem se do nového studia a vzápětí jsem zjistila, že to už není taková sranda. Nevěděla jsem, kde budu bydlet a s kým. Přišla jsem o iluzi, že přede mnou hypotetičtí zaměstavatelé kecnou na perkel, jakmile řeknu Praxe z iDnesu. A tak.

A tak jsem doufala. Pokud má všecko svůj čas, tak je i čas nejistoty a čas jistoty.

Doufala jsem a dělala jsem, co se dalo.

A ono to přišlo.

Posledních deset dní bylo deset dní velkejch událostí.

Po téměř půlroce peripetií a komplikací jsem získala nový útočiště. Útočiště nádherný a definitivní. Akce B došla do zdárného konce a já, po jedenácti letech po internátních a kolejních pokojích, po letech v podnájmu, po letech s nejrůznějšími spolubydlícími se budu stěhovat naposled. A teď už to konečně bude to definitivní DOMA.

Začala jsem si do toho novýho DOMA shánět lidi. Protože domov nedělaj jen věci a místa, ale i ti, s nimiž tam jste. A protože život je vtipálek, zařídil to nevídaně. Začátkem května mi přišla SMS od bývalé milované spolubydlící ze zlatých BiGy časů. "Považ, Terinko," stálo v ní, "dneska se mi o Tobě zdálo, že spolu budeme bydlet v Praze." No toto, vykulila jsem oči, já předchozího večera na exspolubydli myslela, že jí musím konečně po dlouhé době poslat mail. Ono na tom myšlenkovým spojení něco bude. Odepsala jsem jí, že to je trefné, neb se snad blížím do finiše právě s otázkou bydlení a že tam tedy bude kdykoli vítána, aby došlo k naplnění snu. Nemyslela jsem to samozřejmě vážně – exspolubydli je šťastně a spokojeně zaspolubydlená a zapracovaná na druhém konci republiky.

Dneska ráno mi od ní přišla SMSka, jak jsem dopadla v otázce bydlení... a že pokud dobře, zdali bych pro ni neměla místo.

Tentokrát mi ty oči málem vypadly.

Je čas objímat znovu nalezené přátele.

Popřemýšlela jsem a usoudila, že bych místo měla. Protože exspolubydli je tvor úžasný, nechrápe, vždycky jsme si rozuměly, bydlely jsme spolu spokojeně tři roky a není důvod, proč by to mělo být jinak. A pak je tu ještě další výhoda spolubydlení – ekonomický přínos. Mít někoho, kdo vám pomůže táhnout nájem a energie, je vždycky fajn.

Zejména, když nemáte práci a nevíte, jestli ji mít budete.

Hledání práce byla druhá zásadní mise tohoto jara. V lednu jsem dostudovala, dala jsem si čtrnáct dní oraz a pak jsem začala zběsile rozesílat životopisy a motivační dopisy. Od tiskové mluvčí pražského letiště až po asistentku v grafickém studiu. Tři měsíce. Asi 40 životopisů a pečlivě sepsanejch motivačních dopisů, na míru pro každou pozici. Snad jen ve čtvrtině měli tolik slušnosti, aby aspoň odepsali, že dali přednost jinému uchazeči.

Frustrace, tak se tomu pocitu říká. Pocitu, že i když se snažíte a i když fakt nejste úplně blbí, tak to prostě nejde.

Ze zoufalství jsem začala rozesílat životopisy na čím dál ulítlejší pozice. Dispečer osobní lodní dopravy v Praze. Korektor ve firmě vyrábějící obaly na zboží. Jen ten největší úlet jsem neprovedla. /Ten jsem si schovala na příště – tam kdyby člověk přilítl nepřipraveně, mohl by si tím zabít i tu hypotetickou, promilovou možnost, že by Ten Sen někdy mohl vyjít. Však ono se to časem otevře znova. A až to bude, budu umět líp anglicky. A pak to zkusím. A pak vám možná řeknu, o co šlo./

Poslala jsem životopis mimo jiné i do mediální knihovny Filozofické fakulty, z níž jsem před pár měsíci vylezla jako absolvent oboru, o jehož existenci ani lidé z fakulty pořádně nevědí. Chtěli někoho, kdo má knihovnické vzdělání a nebojí se techniky a počítačů.

Poslala jsem to s tím, že mě vyřadí na první pohled, pač nemám to knihovnické vzdělání.

Nevyřadili. Naopak jsem se jim líbila, protože ostatní sice měli knihovnictví, ale nerozuměli si s počítači.

I pozvali si mě na neoficiální námluvy. Líbili se mi. A asi i já jim. Měla jsem pocit, že by to konečně mohlo vyjít.

Čtvrtek. Hokejisti na MS dokázali nemožný a ve čtvrtfinále postoupili přes naše prokletý soupeře – Švédy. Hráli perfektně a když Michálek rozhodl půl minuty před koncem, připomnělo mi to Rachůnkův zázrak ze švédskýho semifinále před dvěma rokama. Nejenže se zázraky dějou, ony se někdy i opakujou!

Je čas poskakovat.

Pátek. Z knihovny FF si mě pozvali na oficiální pohovor. Měla jsem dobrej pocit, ale na jeho konci mi řekli, že jsme zbyli čtyři vážní kandidáti.

ČTYŘI???

Naděje byla opět v čoudu. Je čas ztrácet.

Rozjela jsem se do nového útočiště, lehla na pohovku v poloprázdném obýváku a čuměla lodžiovými dveřmi na ubíhající mraky. Z čeho já ten byt budu krucinál živit.

Nedobrou náladu dorazil telefonát z domova. Rodina mě žádala o formální souhlas. Naše kočka, vlastně MOJE kočka, moje stará slintavá náladová kamarádka, která mě provázela od dětství až do dospělosti, je nemocná. Protivnou a věčně utíkající kočku, která před rokem a něco definitivně opustila domov, nelze účinně léčit. A tahle kočka okupuje zádveří staré a hodné paní sousedky, která po ní uklízí krev z nemocných uší a je tedy nebezpečí, že by od nemocné kočky mohla něco chytit. A to prostě nejde.

Stokrát jsem si mohla říkat, že to je JEN kočka... ale stejně jsem ji ořvala. A ne jen tak, fakt to bolelo. To se ve vás mísí pocit ztráty toho, co jste měli moc rádi; s pocitem, že zrazujete toho, kdo vám věřil; s pocitem, že stejně nemáte právo rozhodovat o něčím životě a smrti, i když to je jen zvíře. A i když sakra dobře víte, že to jinak prostě nejde.

Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře. Připomněla se mi jiná písnička, která se už nikdy nezbaví šeredné pachuti smrti, i když za to vůbec nemůže.

Sáhla jsem radši znova po odevzdanosti z Kazatele 3:1-8.

Je čas objímání zanechat...

...a je čas umírání.

I když bolí se s tím smířit.

Sobota. Hokejisti prohráli v semifinále se Slovákama. Nečekaně, přiznejme si to. Ne že by Slováci byli špatní, ale až do letoška proti nám prostě hrát neuměli. No, tak se to naučili. Je to jen hra. Ale stejně to bylo další mrňavý uzemnění velkejch nadějí.

Asi je i čas prohrávat, i když zrovna o tom Kazatel nemluvil.

Období "nahoru – dolů" vyvrcholilo dneškem.

Pondělí. Den strávenej pracovní korespondencí /musím se zase dokopat napsat něco na Technet, nebo budu fakt švorc/ a louskáním Starého zákona, protože zásadní trojzkouška na teologii se blíží. A ta rozhodne o mém dalším bytí a nebytí na ETF. Snažila jsem se nemyslet na to, že by mi během dneška nebo zítřka měli dát vědět z práce, koho z těch čtyř si vybrali.

Nedělat si iluze. Nedělat si iluze. 25% je málo.

Už to vypadalo, že rozhodne zítřek.

V deset večer mi zazvonil telefon.

"Dobrý večer, Terezo. Tak... my jsme se nakonec rozhodli, že Vás bereme.

Musíme začít rychle se zaškolením, není moc času. Zítra ráno v devět ať tu jste."

Je čas tančit a čas smát se.

A tak rychle doklofávám tenhle sflikovanej rekapitulační příspěvek, euforickej a přitom odevzdanej... ...a jdu spát, ať tam ráno nezívám.

Všechno má svůj čas.

Třeba mi konečně začíná čas klidu, pokoje a relativní jistoty.

Komentáře z Bloguje.cz:

[1] tedamama ( plácnuto do větru 22.05.2012, 13:32:27)

Gratuluju!!! 

A jen tak mimochodem: z gauče netrčí éro ale péro! Samozřejmě péro pérovací drátový :o)

---

[2] TeriS ( www - plácnuto do větru 22.05.2012, 22:24:53)

[1] tedamama: Děkuju! Já taky gratuluju - konečně se mě snad zbavíte /aspoň ekonomicky/! :oD 
No jo. Ale uznej, že éro z gauče je originálnější a ta představa je zajímavější! A navíc to nevyvolává dvojsmysly :o)

---

[3] Kojot (mail - www - plácnuto do větru 24.05.2012, 01:09:21)

Gratuluji k práci, děkuji za pěkný článek. Pasivní interpretace Kazatele ve smyslu "smířenosti a odevzdanosti" je ovšem relativně snadná. Mráz po zádech z toho začíná běhat ve chvíli, kdy z úvahy typu "to, co se mi děje" se stane úvaha typu "co činím a mám činit". Ostatně myslím, že by se ty verše mohly líbit šivaistovi ;-) 
--- 
Praktická: Bloguje bude končit a já bych nerad, kdyby tento blog zmizel jen proto, že to ve víru důležitějších věcí nepostřehneš, tak raději upozorňuji na tuto nabídku Martina Malého: 
http://www.misantrop.info...gersky/

---

[4] TeriS ( www - plácnuto do větru 24.05.2012, 19:23:47)

[3] Kojot Kojote, 
z celé duše Vám děkuju za varování! V tom šrumci jsem naprosto ignorovala veškerá upozornění na hompepagi Bloguje. Takže ještě měsíc a něco na zálohu. Inu, tak konečně využiju rezervní blog na Blogspotu, tam je aspoň variabilnější šablona :o] Jen budu muset vykoumat, zda funguje automatickej import, případně se budu den dva mořit s kopírováním ručně. Ale co by člověk pro zachování své grafomanské historie neudělal. 
Ještě jednou díky. A to samozřejmě i za komentář k písničce...

---

[5] Kojot (mail - www - plácnuto do větru 24.05.2012, 21:40:13)

[4] Mně se tento blog vizuálně hrozně líbí. Asi neumím přesně vysvětlit proč, ale je prostě dobře sladěný. Pokud chceš pokračovat na Blogspotu, co takhle tento blog se vším všudy pasivně zaarchivovat v tom Dentově systému? Sice by to stálo nějaké peníze, ale stálo by to rozhodně do 100Kč/rok. Ale převedení pod jiný systém zase umožní čtenářům psát reakce i pod staré články, všechno má svá pro a proti. Sám váhám, jak se rozhodnu.

---

[6] TeriS ( www - plácnuto do větru 24.05.2012, 22:34:51)

[5] Kojot Přesouvám se na http://avoris.blogspot.com . Ještě musím upravit to pozadí, to letadlové okno je jen provizorní - měňavé pozadí mi přijde dost rušivé. Hodlám se co nejvíc držet původního barevného ladění, tak snad bude "koukatelná" i nová verze... 
O převedení na starý jsem přemýšlela, ale chtěla bych mít všecky příspěvky pohromadě - staré i nové. A samozřejmě ty komentáře. Nicméně proč neudělat oboje a nezaarchivovat si i tenhleten... stovka ročně mě nezabije.

[7] Kojot (mail - www - plácnuto do větru 25.05.2012, 01:28:46)
[6] Ano, to pozadí rozptyluje, jinak ale dobrý. :-)


 [8] TeriS ( www - plácnuto do větru 28.05.2012, 14:33:50)
[7] Kojot: Pozadí vyřešeno. Takhle se mi to hodně líbí, považovala bych to možná i za hotové... Oproti zdejšímu vzhledu to vypadá mnohem decentněji a dospěleji, sakra! :o) Možná se ještě pokusím udělat nějakou hodící se obrazovou hlavičku, ale pokud bude problém ji zapracovat, dlabu na to.