Kdo umí, ten umí

A já, řekněme si to narovinu, umím fakt hodně. Zrasovat si obyčejnou chůzí nohu tak, že nad tím užasne doktorka i sestřička na chirurgii, to je docela solidní výkon.

Za svých mladých let jsem se naučila chodit jako všechny ostatní děti. Chodila a padala jsem způsobem přiměřeným věku i kondici, tedy tak, abych si nikdy nic zásadního neudělala. Problém přišel v období dospívání. Možná jsem moc rychle vyrostla /a přibrala/ a moje nohy si na to nikdy nezvykly - a nenaučily se dostatečné stabilitě.

Prostě neumím chodit. Týden před maturitou jsem se stala školní legendou, když jsem si po posledním zvonění zvrtla bosou nohu doma na koberci takovým způsobem, že jsem skončila na chirurgii s hrůzou, že tam mám něco zlomeného, budou mi to muset operovat a já nebudu moct k maturitě, anžto legendy říkaly, že týden po narkóze člověk nesmí dělat velké zkoušky. Samozřejmě to nebyla pravda - ani to se zkouškama, ani to se zlomeninou. Prostě jsem si jen podvrtla nějakou kůstku v chodidle, dostala jsem obvaz a k maturitě jsem šla dokonce bez něj.

S příchodem na vysokou jsem začala brát na milost boty na vyšším podpatku. Ty sice pěkně vypadají a postavě prospívají, nicméně na stabilitě nepřidávají. Zvykla jsem si tedy na to, že čas od času se mi zemská gravitace připomene. Většinou to končilo sprškou nadávek, v nejhorším případě bandáží chodidla na pár dní.

Až do minulého čtvrtka. Bylo ráno a já ospalá a s myšlenkami zběsile vířícími mezi katastrálním úřadem, kupní smlouvou a imaginárními pastmi na neinformované zákazníky mířila do advokátní kanceláře vyřešit nastalý problém s bytem. Slušně jsem se na to oblíkla. I ty boty na podpatku jsem si vzala. Schválně ty nejlepší, představující ideální kompromis mezi pohodlností, stabilitou a efektem.

Nebyly tak ideální, jak jsem si myslela. Ale to škobrtnutí na dlažbě jsem ustála. Skoro to ani nebolelo. Doma si to stáhnu, pomyslela jsem si. Absolvovala jsem posezení v advokátce a šla domů dospat to, co mi ráno bylo odepřeno. Probudila jsem se s nohou jako bačkora. Jako fialová bačkora, abych byla přesnější. Jako fialová a nepohyblivá bačkora.

Ono to totiž tentokrát neodneslo jen chodidlo, ale i kotník. A já konečně pochopila, co to je výron.

Nicméně, čím hůř noha vypadala, tím míň bolela.

Druhého dne jsem podnikla cestu domů, odvrátila spravedlivý hněv rodičů /který rodič by nezuřil, vida, že jeho těžko vypiplané dítko má permanentní autodestruktivní tendence/ a nakoupila patřičná mazání.

Mazala jsem poctivě. To noha ocenila - po dvou dnech splaskl otok. Nemáte tušení, jak mě potěšilo, když jsem opět nahmatala tu tvrdou, vystupující kost kotníku. Zase to začínalo vypadat jako moje tělo.

Když už jsem se ale o končetinu tak starala, předpokládala jsem, že se mi odmění a bude fungovat. Fungovala, ale moc se jí do toho nechtělo. Nelibost dala najevo rozšiřováním výronu. Že mi zpod kotníku stekl i dolů k chodidlu, to bych ještě pochopila. Ale když mi začaly fialovět prsty u nohou, poněkud jsem znervózněla.

V neděli jsem ležela. Prsty u nohou začaly žloutnout.

V úterý jsem jela do Prahy. Prsty opět zfialověly.

Naštvala jsem se a dneska ráno jsem se odhodlala k zásadnímu kroku - vyrazila jsem na nebezpečnou misi. K doktorům. Je známo, že doktory nemusím a jediný, z něhož nemám nepříjemné mrazení, je oční, který se mnou najisto nebude vyvádět žádné nepřístojnosti... ale když to jinak nejde, tak to jinak nejde.

Udělala jsem patřičný dojem.

Sestra a doktorka na chirurgii moje vybarvení ocenily, ještě než jsem vůbec rozmotala obvaz. Prsty jim jako ukázka stačily. "No vám ten výron slezl, kam až mu gravitace dovolila. A jak to máte nateklý!" Tsss! A to jste to neviděla ve čtvrtek, když to bylo třikrát tak velký.

Jsouc zbavena obvazu, odhopkala jsem na rentgen a zase zpět. Dobrá zpráva - kosti jsou vcelku a na svém místě. "Takže je to jen podvrtnutý?" "No, to JEN ve vašem případě není tak úplně přesné, ale jinak máte pravdu."

Odcházela jsem spokojeně se škrobákem. Mise splnila svůj cíl - byla jsem uklidněna a noha byla zpacifikována. Teď už na většinu toho hnusu fialovýho prostě neuvidím.

A aby dneska tý akce nebylo málo, z polikliniky jsem odpajdala rovnou na neoficiální pracovní předpohovor. První vážné námluvy se sympatickým polovičním úvazkem na filozofické fakultě začaly cca před čtrnácti dny nenápadným komplimentem "zdáte se mi taková šikovná". Jsem si naprosto jistá, že dneska jsem svou šikovnost definitivně potvrdila.

Za čtrnáct dní se uvidí, zda dojde na happyend /to už snad bude bez škrobáku/.

Držte mi pěst - budu to potřebovat.