Tahle charakteristika, na které si kvůli mnoha věcem mimořádně zakládala, vznikla díky mým nejlepším kamarádům z gymplu. Hodně dobře jsme se znali, měli jsme hodně velkej smysl pro recesi, rádi jsme věci logicky překrucovali... a pak vznikaly geniální, naprosto scestný hlody, na kterých přitom něco bylo. Jako tenhle. Jenže svět se mění a my s ním... a já můžu dneska hrdě oznámit nejen Koudymu a Sedlimu (autorům tohoto kecu): Už to není pravda! Už nejsem zelenooká blondýna bez názoru! Zelenookost sice platí stále (s kontaktníma čočkama jsme si moc nesedly), ale blonďatost už je pár let passé. A ode dneška už neplatí ani ta beznázorovost. Komentář na hlavním místě Mladé fronty DNES dozajista nemůže psát někdo bez názoru!
Jo, mám za sebou další (docela podstatný) krůček ve své dechberoucí kariéře uznávané novinářky, specializované na oblast letectví, zejména pak jeho (ne)bezpečnost.
Mám z toho celkem přirozenou a pochopitelnou radost. Radost z toho, že se vaše jméno pomalu v určitých kruzích začíná propojovat s určitými tématy.
Radost nemám z události, kvůli níž jsem tenhle krůček mohla udělat. Telefonát kamaráda, editora názorové rubriky v MFD, mi zazvonil den po tragické havárii letadla s hokejisty Jaroslavle. A že prý si na mě vzpomněl, protože jak leteckýma nehodama, tak hokejem jsem se už kdysi zaobírala. A tak že prý pro mě má exkluzivní nabídku – jestli bych jim nezkusila napsat komentář.
No, zkusím to, naznala jsem. Jenže jen jsem napsala prvních pár řádků, zazvonil mi telefon znovu. A že prý hrozná omluva, ale získali pro zítřejší číslo získali ještě exkluzivnější komentář pana Óbamy k 11. září. Ale že tedy mi to vyjde aspoň na netu. A tak proč ne, lepší než nic, souhlasila jsem.
Během dne jsem dopsala. Text byl po odeslání sice náležitě zkrácen (mně když řeknete, že ten původní rozsah není tak neúprosný a závazný, ujedu vám rázem o polovinu zamýšleného rozsahu :o) , ale jinak přijat. Že prý pěkný.
Jen k vyjítí se nějak neměl.
Rodiče doma filozofovali nad tím, jaktože želím nevydání v papírové verzi MFD ("Vždyť noviny mají přece malej náklad, na netu si to přečte víc lidí!") a já trávila zamýšlený studijní víkend pracovně – nabídku na článek přijal zároveň i Technet.
V sobotu mi zazvonil mobil znova. V naší branži se věci mění z minuty na minutu – a stalo se tak i teď. A že prý jestli se mi do toho už schváleného textu povede nějak šikovně zahrnout nový vývoj událostí, tak to tím tiskem v pondělí vyjde.
To si pište, že se povede!
V neděli ráno byla uzávěrka, i poslala jsem to večer. V neděli po poledni mi zvonil mobil znovu.
Že prý to je super, ale v těch ilustračních číslech celkem logicky schází to nejpodstatnější. A jestli bych ho nemohla někde vyhrabat.
No, zkusím to, naznala jsem a zuřivě jsem se vrhla do víru internetových zdrojů. Anžto původní čísla byla z příručky ke konferenci o bezpečnosti letectví a potřebné číslo tam zrovna samozřejmě natruc nebylo.
Ve víru internetu jsem objevila fantastické věci. Třeba to, že bezpečnost létání se dá primitivně snadno spočítat ze dvou parametrů, které i já, matematický antitalent, dokážu nejen získat, ale i spočítat... a dokonce to přitom i pochopit.
Dalo to sice trošku práce, ale po nějaké době bylo hotovo.
S nepopsatelným uspokojením jsem zjistila, že moje čísla překvapivě odpovídají těm, která jsem měla vysosaná z příručky o letecké bezpečnosti. Juchů! Bylo mi jasné, že TAHLE znouzenabytá dovednost se bude ještě zatraceně hodit.
Zapracovala jsem čísla a poslední drobné úpravy...
...a na ráno jsem instruovala rodinu a známé, že si mají povinně koupit Mladou frontu.
Koupila jsem si ji ostatně taky. A připadala jsem si zase, jako bych držela v ruce svůj první výtvor.
Už mi pár článků tiskem vyšlo. Už mi jich pár vyšlo v relativně prestižním médiu. Už jsem párkrát viděla svůj gesicht na novinovým papíře. Ale když se to teď zkombinovalo, měla jsem podobně euforickej pocit, jako tenkrát v prváku na gymplu, kdy mi vyšla první zprávička o florbalové přípravě, kterou jsem tenkrát ještě nesla do redakce napsanou perem na papíře. Jo, začátky nebývají lehký... :o)
Odpoledne mi přišla zpráva od sestřenky, se kterou jsme nebyly v kontaktu už několik let. Že prý si tak jede autobusem, čte Mladou frontu, dočte článek, koukne na autora – a tam se na ni tlemím já.
Svět je malej a o náhody v něm není nouze.
Večer mi přišel mail z redakce, že můj výtvor byl kladně zhodnocen i na redakční poradě. A že prý, kdyby se zase něco stalo, tak se mi určitě ozvou. Ale že prý vzhledem k mé specializaci doufají, že to nebude hned tak potřeba.
Naprosto souhlasím.
Už těch náhod a shod okolností bylo na nějakou dobu dost.
Žádné komentáře:
Okomentovat