Na můj seznam navštívených zemí přibyla devátá. Švédsko. O víkendu jsem se konečně vypravila do hlavního města sousedů. Plánovala jsem to snad půl roku, těšila se tři měsíce... a očekávání se naplnilo. Navzdory šerednému počasí (ta sobota byla snad nejodpornější den, který jsem tady na severu vůbec zažila!).
Fotky si můžete prohlídnout tady:
Plus starší, dosud neodkazované:
Na Stockholm se tady ve Finsku pějou hotový ódy. Ono když měsíce chodíte po městech ze dřeva, kde nejstarší budovy mají maximálně tak 200 let, není divu. Ne, že by se mi finská architektura nelíbila. Líbí. Ale je to něco jinýho, než na co jsme zvyklí (já z Prahy tuplem). Nenajdete tu ty nádherně půvabný stísněný kamenný uličky s kočičíma hlavama, kde lucerny hází podivný stíny. A to člověku začne chybět.
Takže to postupem času všecky začalo táhnout do švédské metropole - jejíž historie sahá do nepředstavitelného 13. století, kde je spousta kostelů, historických budov a náměstí, mostů... a královský palác. Prostě severský zázrak.
Všichni se vraceli nadšení a přesvědčovali mě, že nemám váhat. Nakonec jsem byla jedna z posledních, kdo tam ještě nebyl. Definitivně jsem se rozhodla jet ve chvíli, kdy jsem si spočítala, že mi tady na severu zbývá jeden jediný měsíc (ano, 4 týdny). Což je příšerně, příšerně málo na to, co ještě musím a chci stihnout. Nebylo na co čekat.
V pátek po škole jsem se odhodlala definitivně a nezvratně a vyrazila jsem do kanceláře lodní společnosti Viking Line. Z Turku do Stockholmu jezdí dvě společnosti, skandinávská Viking Line a estonská Silja Line, ovšem většina z nás jezdí Vikingem, neb je prý obvykle levnější. Dala jsem na hlas většiny.
Po krátké konzultaci jsem se odhodlala risknout noční cestu bez kabiny. Zdejší trajekty jezdí přes noc a můžete si zaplatit lůžko v kabině, leč čtyřmístné. Když jedete v partě, je to super, ale když jste sami a nevíte, s kým skončíte (jestli si nepůjčí něco vašeho nebo nedejbože nebude chrápat!!!)... je to horší. Takže jsem usoudila, že když nadivoko, tak nadivoko, a že se nějaká lavička k přespání někde určitě najde. Spacák se uveze a bude zase o zážitek víc. Spát jen na letištích je přece nuda.
S lístkem v peněžence jsem ještě oběhla pár nákupů (jídlo, abych ve Stockholmu nepošla hlady a kamínek pro štěstí, aby se s náma ten trajekt nepotopil) a rychle domů. Bylo pět, trajekt odjíždí v devět, v osm musím být v přístavu, takže v sedm jít z domu - dvě hodiny, na sbalení tak akorát. Nebylo toho potřeba moc. Termosku čaje, flašku kafe, jídlo, spacák, náhradní tričko, kalhoty a ponožky, baterky do GPS a foťáku, mapu a seznam stockholmských keší, učebnici švédštiny se slovníkem - a může se vyrazit.
V sedm jsem vyrazila na cestu. Nepřekvapilo mě, že se přístavní terminál otevírá hodinu před odjezdem trajektu (po zdejším letišti mě už nepřekvapí nic :o) Všecko bez problému. V devět nás pustili na trajekt (nikdy mě nepřestane fascinovat, jak příšerné krávy to jsou... jsem divná, když víc důvěřuju letadlům?). Okamžitě po nástupu se na mě usmálo štěstí - hned za freeshopy jsem objevila kout s kobercem a lavičkama bez opěradel, pro mě jako stvořenej. Jedinou vadou byly hrací automaty, které se později ukázaly být docela frekventované... ale nemůžu mít všecko, žejo.
Zatímco jsem večeřela rybí prsty a zabírala si celou lavičku, aby si náhodou někdo nepřisedl, usadili se na vedlejší lavičce chlapík s paní. Nešikovnou angličtinou zapředli hovor, chvíli jsme povídali a pak mi bylo nabídnuto, že prý mají půlku kabiny volnou a jestli nechci jít spát k nim. Hu? Překvapení na mé straně. Chvilku jsem taktizovala, leč pak jsem usoudila, že tady mi vlastně zle nebude a že to sice určitě myslej dobře a chtěj prostě pomoct (pořád si na nabídku pomoci od úplně cizích lidí nemůžu zvyknout... ať je to v Irsku, ať je to tady) a určitě by mi nic neprovedli... ale pán vypadal, že by moh chrápat. Takže jsem poděkovala a vymyslela skvělou výmluvu, že si nejsem jistá, jestli budu celou noc spát a že bych nerada rušila. Představa nespící hrabající osoby v kabině je evidentně vyděsila a naznali, že tedy jak myslím.
Před půlnocí jsem vybalila spacák a zalehla. Sice jsem se pravidelně budila (lavičky byly polstrované jen nahoře a dole, uprostřed byly kovové, což není nejpohodlnější), ale spalo se mi dobře, dokonce si ani nepamatuju zastávku na Ålandách. V půl šesté jsem usoudila, že je čas vstávat, vzhledem k tomu, že za dvě hodiny budeme ve Stockholmu.
Klasické ráno na trajektu: šup si vyčistit zuby a opláchnout gesicht, ranní procházka po palubě (zamávat švédským břehům, pořídit povinnou trajektovou fotku, nasnídat se a zjistit, že padá sníh) a oficiální snídaně v kavárně - koneckonců ušetřila jsem za kajutu, tak co bych si nekoupila teplý kafe.
Trajekt se probouzel a z palubního rozhlasu se začala linout hlášení o tom, že dobré ráno a že budeme brzo ve Stockholmu a že si můžete dát snídani. Znovu jsem se utvrdila v přesvědčení, že bylo správné dát přednost švédštině před finštinou. Švédština je hrozně hezká řeč a má strašně příjemnou intonaci. Líbí se mi.
A co hlavně, já tomu nahrubo rozuměla! Po dvou a půl měsících učení! To bylo nadšení. Jestli někdo pozoroval můj blaženě usměvavej ksicht, muselo mu hodně vrtat hlavou, proč se tak culím u informace, abychom trajekt opouštěli východy na palubách pět a sedm.
A pak už jsme byli ve Stockholmu.
Půl sedmé ráno, tma, zima, sníh. A kolem kopce a skály. Co teď?
Vytáhnout gpsku, mapu keší a vyrazit. Ráno je k lovu nejvhodnější, nikde se nemotá moc lidí. Hned druhá keš mě zavedla na úžasné místo hned na kopečku nad přístavem: staré dřevěné domky, šplhající se do kopce, a mezi nimi dlouhé předlouhé schody. V zasněženém ránu to vypadalo jako někde v pohádce. A když jsem objevila i keš (obrovskou dřevěnou krabici, položenou volně pod můstkem bez jakéhokoli maskování!!!), neměl můj úžas konce.
Pak jsem pomalu začala nabírat směr do centra. Stockholm se rozkládá na spoustě ostrůvků a historické centrum zvané Gamla Stan čili Staré město leží na ostrůvku sousedícím s ostrovem přístavním. Takže jsem šmaťhala studeným švédským ránem od jedné pobřežní keše ke druhé, snažila se obdivovat zamlžený výhled na historické centrum a snažila jsem se nic si nedělat z toho, že se sněžení pomalu mění v mrholení.
Místo toho jsem si užívala procházku uličkama mezi kamennýma barákama (vyššíma než dvě patra!), dřevěná schodiště, výhledy na spoustu věží a kostelů a další půvaby civilizovaných měst, na které už jsem ve Finsku skoro zapomněla.
Jak jsem překročila most na Gamla Stan, klidný půvab kamenných uliček zmizel a nahradily ho nejprve houfy Švédů, spěchajících na devátou do práce, a ještě později proudící davy tůristů. Městem se valily průvody cizinců s kufry, hledající ubytování, i skupinky s foťáky, obdivující památky a sochy... a já prskala vzteky, protože ideální podmínky na hledání keší byly v tahu.
Ale co. Stejně se gpska v uzounkých uličkách začala ztrácet. Místo toho jsem zapadla do obchůdku se suvenýrama - i z těch jsem najednou byla paf, na každým rohu souvenir shop! Ne jako v Helsinkách, kde najdete jedinej obchod u skalního kostela, nebo v Turku, kde nic takovýho nenajdete ani omylem. Vybrala jsem pár pohlednic (moje oblíbená památka z cest, na zadní stranu si napíšu shrnutí výletu a je to praktický a skladný) a odhodlaně se švédsky otázala, zda mají známku.
Dát najevo, že umíte říct něco v jazyce země, kam jste přijeli, je pro začátečníka konec konverzace.
Prodavač na mě spustil švédsky, což mě tak zaskočilo, že jsem pochopila jenom název obchodu, kde známkou disponují. Chytře jsem se otázala "and where is it," což prodavač správně vyhodnotil jako konec švédské konverzace. Vysvětlil mi cestu anglicky a konverzačně se zeptal, odkud jsem, jestli z Německa.
Chvilku mi trvalo, než jsem to Německo pochopila.
Až se vás někdo zeptá, jestli jste z jermeny, pravděpodobně to bude Švéd. Zblblý švédskou výslovností, kde se GE vyslovuje jako JE.
Fascinace dosáhla vrcholu a já si uvědomila, že mi švédština zní tak hezky nejen kvůli příjemné melodii a pravidelnému střídání přizvuků, ale i kvůli určité měkkosti. A že je prostě roztomilá. JERMENY je prototyp roztomilosti.
A potom...
...co bylo potom, to vám dopovídám příště.
Musím si udělat úkoly a jít konečně spát. Stockholmskej deficit je stále mírně patrnej i po dvou nocích normálního spánku. Hejdå!
POKRAČOVÁNÍ: Stockholm nadivoko, díl II.
Tak milé slovo jako jermeny si dost Němců možná ani nezaslouží :-)
OdpovědětVymazatčlověče, a já ti zatím mám úplně opačnou zkušenost. Nezávisle na čemkoli se tu nejvíc kamarádím právě s Němci, jsou naprosto v pohodě a příjemní. Ze začátku mě vždycky udivilo, když jsem se s někým začala bavit, rozuměli jsme si, super, a až pak jsem zjistila, že je z Německa :) U asi třetího takovýho člověka jsem usoudila, že to už asi nebude náhoda. Prostě chtě nechtě si jsme podobní, a asi dost...
OdpovědětVymazatAle možná se tohle týká hlavně těch mladších, nevím. Starší generace možná ještě uvažuje jinak a má Čechy zařazené jako ty zlodějíčky z pohraničí... nevím.
Ale každopádně mě těší, že Jermeny neokouzlilo jenom mě :o)
Jermeny zní podivně, ale Němci na Erasmu v litvě patří k tomu nejlepšímu, co zde máme. Všichni jsou hodně chytří, sečtělí, mají fakt přehled, samotřejmě výbornou angličtinu, je na ně spoleh, jsou podnikaví, skvěle se s nimi pokecá...
OdpovědětVymazatTerka:
OdpovědětVymazatVýborně, to mě těší, že jsem ke stejnýmu názoru nedošla jenom já. Zpočátku mě to trochu až překvapilo. Přijde mi, že si většina Čechů myslí, že Němci jsou puntičkářští, sucharští a upjatí nacionalisti - ach, ty stereotypy. Ten Erasmus je fakt úžasně přínosná věc!