Z Ruska domů cesta dlouhá

...a chvílema se tvářila až nebezpečně. Přiznávám se bez mučení, že jsem nakonec byla zatraceně ráda, že jsem byla doma - a to nejen kvůli tomu slejváku s kroupama, co mě chytl na posledním cca kilometru. Ale abyste se zase nenechali zmást... výlet to byl super, jen jsem nebyla na pár věcí připravená.

Neodmyslitelná fotodokumentace je jako obvykle k vidění zde:
FINSKO 10 - Pěšky do Ruska :o)

Výlet začal tak, jak je u mě v Turku zvykem - ztratila jsem se. Respektive ne úplně ztratila, ale naběhla jsem na jinou silnici, než jsem měla. To je z toho, když si hrdinsky řeknete "pche, přece nebudu dvě ulice od bytu vytahovat mapu". Problém to samozřejmě nebyl, správnou cestu jsem našla - ale na gps najednou byly tři kilometry, i když to tou správnou cestou mělo být asi půl. No, co.

Šlapala jsem si po pěšocyklostezce - fantastická věc tady ve Finsku, vedle každé silnice, která je hodna toho označení, vede nádherná, široká a pohodlná cyklostezka, plnící zároveň roli chodníku - plna energie a optimismu, ba i počasí mě v tom utvrzovalo. Podle předpovědi měla být sobota pršavá, ale obloha slibovala počasí přijatelné. Místy dokonce sluníčko vykouklo! A těch pár přeháněk, co se přehnaly, v pohodě zvládala bunda, která pak zase oschla a tak pořád dokola. Prostě pohoda.

Takže jsem těch cca deset kilometrů z Turku do Ruska zvládla bez nejmenšího zádrhele, zdržována pouze focením cedulí a odbíháním ke keškám. Prohlídla jsem si "ruský" kostel, který tam asi jako jediná věc stojí za pozornost (rychle v obzvlášť silné přeháňce, které jsem se nakonec musela potupně schovat do hřbitovní brány... asi jsem to s tou chválou počasí zakřikla, došlo mi, neb přeháňky byly pořád silnější a silnější) , odlovila dvě ruské keše, nakoupila v ruském supermarketu a nahodila na GPS směr návrat. Směr letiště.

Těšila jsem se na turkské letiště. Moc. Už jen proto, že jsem doufala ve spatření a nafocení nějakého pěkného letadla, pokud možno právě ve chvíli, kdy se budu nacházet těsně za prahem dráhy a ono prosviští těsně nade mnou, skoro na dosah ruky... připadám si vždycky v těch chvílích obklopená a nabíjená neuvěřitelně obrovskou energií...

...jenže jsem neviděla nic. Teda kromě letištního vybavení a několika vojenských letadel v patřičné vzdálenosti. První část úkolu - dojít k letištnímu areálu po lesních stezkách - proběhla úspěšně. Dorazila jsem právě včas, abych podle letového řádu mohla vidět přistávat Helsinki. A dokonce i obtížnou čtyřhvězičkovou keš jsem bez problémů našla...

...jenže pak se všecko zkomplikovalo. Helsinky neletěly. A já, maje v paměti ruzyňské letiště na planině, které můžete obejít kolem dokola po poli, nabyla jsem naivního dojmu, že nějak podobně vypadají všechna letiště světa. Takže jsem bezelstně šla kolem plotu - a najednou přede mnou obrovská skála, v ní z letištní strany vlez do bunkru či čeho... a na skále podle šipky keš.

Škrábat se na ni by byla šílenost už od pohledu, už jen proto, že skála byla příkrá, mech rozbahněný a všechno od deště kluzké. Nehledě na to, že by si nějaká možná maskovaná ostraha letiště mohla myslet, že se snažím přelézt po skále někam, kde nemám co dělat. Když jsem tedy moudře zabočila do lesa po pěšince, že to zkusím trošku obejít a najít lepší cestu, ozvaly se kdesi v dálce výstřely.

Byly fakt v dálce. Ale podvědomě mi to na jistotě nepřidalo - mou jistotu ohledně dalšího postupu naboural už jen ten sprostý fakt, že se musím odchýlit od přívětivého letištního plotu, u něhož se nemáte kam ztratit. Škrábala jsem se zpustlým lesem po zpustlých skalách, keš jsem bez výčitek vzdala, ačkoli jsem od ní byla podle GPS asi 16 metrů... ale plazit se po mokré skále s nejistotou úspěchu, ale zato s reálným rizikem zvrtnutí kotníku se mi fakt nechtělo...

...a říkala jsem si, že být to kdekoli jinde / kdykoli jindy, budu se rozplývat, jak je tam nádherně... ale tam a tehdy prostě NE, něco se mi tam nelíbilo (a nebyly to jen kluzké skály, zamračená obloha a občasné vzdálené výstřely, ale i přítomnost neznámého letiště, kde se pohybuje i armáda a já s tím nepočítala, staré bunkry ještě z války a celá ta podivně zpustlá atmosféra toho místa) a hnalo mě to pryč. Dokonce jsem i přestala fotit, jen jednoho evidentně jedlého a krásně rostlého hříbka jsem urvala... a mazala jsem pryč.

Ulevilo se mi, když jsem se ze skal seškrábala na zem na stezku. Stezka mě dovedla do vykáceného pásu u letištního plotu. Jenže ani ten už mi nepřišel přátelsky ukazující směr, naopak jsem naznala, že bych v tom vykáceném pásu byla jako pěst na oko nebo terč pro případného šíleného vojáka-ostřelovače a radši jsem opět zaběhla do lesa.

Celou dobu jsem velebila zatím sebejistou šipku na GPS a prosila ji, ať se proboha zrovna teď nezblázní a nezačne blbnout. Nezačala. A nakonec mě dovedla na silnici, i když teda úplně někde jinde, než jsem čekala, že vylezu. A já se silnice už nepustila, i když jsem o 120 metrů míjela další keš... ale dneska se mi už do toho lesa prostě nechtělo. Pak se silnice napojila na větší silnici, kterou lemoval neklamný znak civilizace - cyklostezka, pak jsem na cyklostezce minula ukazatel Letiště 1,5 km a já si začala brousit zuby aspoň na poslední keš těsně u terminálu, kam jsem chtěla uložit jednoho chudáka cestujícího plyšáka, co chce navštívit psy husky někde na severu a já ho zdržuju už asi měsíc...

...a pak zprvu nenápadná přeháňka přerostla v takovej slejvák, že mi i perfektně naimpregnované fungl nové boty byly vcelku k ničemu, protože do nich zateklo vrchem kolem šněrování. Chlejstalo to proti mně, kapky deště byly jako jehličky, jak mi dopadaly do obličeje... a když se přidaly i kroupy, vzdala jsem poslední zbytky silné vůle, nevšímala si šipky 30 metrů ke keši, prohučela jsem snad deseticentimetrovou vrstvou vody na parkovišti a šťastně jsem vletěla do letištní haly.

Ještě nikdy jsem žádný letiště neviděla tak ráda.

Bylo tam teplo a sucho. Kavárna, na kterou jsem se poslední kilometr v dešti těšila jako na spásu, byla sice zavřená, ale v tu chvíli pro mě byl záchranou i záchod, kde jsem se v rámci možností mohla zahřát a usušit sebe i navhlé věci.

Zatímco jsem tedy sušila sebe i navlhlé věci, zesílil venku hukot tak, že už to nemohl být jenom hukot deště... pak najednou utichl a mně došlo, že ty opožděné Helsinki, na které jsem se těšila, že aspoň je uvidím přistávat...  právě dosedly.

Už jsem ani neměla sílu být kvůli tomu rozmrzelá. Nálada se mi naopak v rámci možností (únavou značně omezeném) zlepšila, když jsem pokusmo sešla na autobusové odjezdiště a tam právě stála jednička, za pět minut odjíždějící do města.

Za hodinu už jsem byla doma, divnej pocit zůstal v lese za letištěm, zima a déšť za dveřma a její zbytky se rozpustily pod půlhodinovou sprchou a v konvi čaje. Mokré věci putovaly na usušení a nesmrtelný hříbek do ledničky - bude se hodit do salátu k nedělnímu obědu.

Jak jsem se rozehřívala, vzklíčilo ve mně další předsevzetí. Já se tam do těch končin vrátím, až přijde nějaký nedeštivý den, s pořádnou ofocenou mapou. Přece tam ty keše nenechám! :o)

PS: Hříbek z ledničky putoval do koše. Rostlej byl sice krásně, ale zevnitř prožranej skrz naskrz. Není ten život sprostej???