Záhuba odvrácena aneb Dobře se mi bude žít, jíst a pít

Nejčernější obavy ohledně mé další existence ve Finsku se rozplynuly. Po čtyřdenní nejistotě a doufání se mi podařilo zorientovat se ve vlastních platebních kartách a příslušných PINech. To se holt stává, když člověk po pěti letech vlastnictví jedné karty a pamatování jednoho čísla najednou má karty a čísla hned tři. Nezačali byste si ty dvě nové plést? Určitě jo, jako já. 

PS: Odkaz na nové fotky:
FINSKO 3 - Jak jsem šla do města
FINSKO 2 - Räntämäki, okolí mého bydliště

Začalo to nenápadně - v obchodě se mi nepovedlo zaplatit kartou. Stane se. Dalšího dne se mi nepovedlo ani vybrat hotovost z bankomatu - incorrect pin - a já s nepříjemným překvapením zjistila, že mi banka nejspíš kartu dočasně zablokovala (naštěstí jen do pondělí následujícícho týdne, což se v pátek dalo skousnout), abych jakožto vlastník měla možnost ji zablokovat definitivně, kdyby ten, kdo nezná pin, byl náhodou zloděj a ne idiot majitel. Víkend jsem strávila přemítáním o tom, jakej jsem idiot, kolik mám ještě pokusů přiřadit správnou kartu ke správnému účtu a správnému pinu a co budu dělat, když se mi ani jeden z těch pokusů nevyvede. 

Dneska dopoledne moje první kroky logicky vedly k bankomatu. Díkybohu jsem už aspoň měla jasno v tom, která karta je která, tzn. na které jsou peníze a kterou tedy můžu platit. První pokus - incorrect pin. Jako posledně. Teď už jsem si ale aspoň byla jistá, že jsem se bohapustě nepřecvakla. Následovala logická úvaha - když nefunguje jeden pin, musí fungovat druhý. I kdyby podle papírů a mého nejlepšího úsudku měl patřit právě k té druhé, prázdné kartě. No, jak jste asi sami vytušili - povedlo se. Stále mi ale není jasné, kde se stala chyba. Skoro by si až člověk mohl myslet, že v těch dvou obálkách s piny jednoduše přehodili názvy karet... Ale co, hlavně, že to dobře dopadlo.

Odcházela jsem s euforickým pocitem, že už nejsem odsouzena k pomalému vyhladovění ani k nedůstojnému odkládání splácení dluhů u Christiana. A pak že peníze nepřináší štěstí!

Peníze se transformovaly ve štěstí nejprve v menze a poté i na hlavním turkském náměstí - Kauppatori čili Tržním náměsti, což je něco jako brněnskej Zelňák. Procházeje kolem stánků, padly mi do oka pěkně vybarvené kytičky ve stánku květinářském. Kvítko mi připadlo povědomé, pro jistotu jsem ale požádala Christiana, ať se paní optá, zda kytička přežije poněkud nevyrovnanou péči-nepéči a zda snese občasné sucho. Odpověď zněla kladně. Takže jsem si z Kauppatori odnesla novou spolubydlící. Uvidíme, jak se jí bude dařit. Zatím vypadá na okně spokojeně.

Kromě radosti z kvítka začínám mít radost taky ze zdejších možnosti stravování. Jsa člověk povrchní a živočišný, nejsem schopná mít radost se života, když se na to dobře, dostatečně (a pokud možno nepříliš draze) nenajím. Dneska jsem došla k závěru, že tento základní předpoklad spokojenosti tady porušován nebude.

Teri dobře najedená = Teri možná spokojená
...aneb Jídlo dobré, předpoklad první 

Základním kamenem úspěchu je kuchyňka. Tu na bytě máme a já hned první večer ve skříni objevila varnou konev a topinkovač, což je absolutní základ všeho. Finové mají moc dobrej celozrnnej chleba, a ten, když se opeče... :o) Taky mají relativně dobrý kafe a naprosto delikátní smetanu. Další předpoklad spokojenosti splněn.

Původně jsem si myslela, že co si nepřinesu, to mít nebudu. Nádobí jsem si sice tahat nemusela - v informacích stálo, že si můžu vypůjčit balíček se základními životními potřebami, jako jsou peřiny nebo právě základní nádobí. Věc se ale má tak, že jsem zatím nepotřebovala ani ten balíček. Ve skříňkách naší kuchyně se totiž skrývají pravé poklady, zanechané tu nejspíš našimi předchůdci. Hrníčky, talíře, příbory, hrnce, česká polívkovo-salátová miska s receptem na jakýsi salát (tu jsem právem českého občana v zahraničí neprodleně zkonfiskovala :o) ... a badokonce i škrabka na sýr a lis na česnek! Okamžitě jsem jej využila a víkend jsem přežila na česnečce. Podle mého skromného názoru mimochodem docela kvalitní. Kostka bujónu masového, kostka zeleninového, pár stroužků česneku, pár brambor a jako takovou tu třešničku na dortu jsem tam nakonec rozmíchala vajíčko. Dokonalost sama - a navíc relativně finančně nenáročná (což se v situaci, kdy jsem nevěděla, kdy se znovu dostanu k penězům, zatraceně hodilo).

A dneska jsem se utvrdila v tom, že nebudu trpět ani v důsledku svého poněkud omezeného kuchařského umění (respektive nedostatku motivace naučit se něco jiného než česnečku, bramborák nebo dalších cca deset jídel, což není až tak mnoho). Po univerzitním kampusu jsou totiž roztroušené takové jako menzy, honosně se nazývající studentskými restauracemi. Můžou si ale takové označení dovolit - prostředí je s našimi menzami nesrovnatelné. Srovnatelné jsou jedině ceny.

Za 2,60 E (cena na poměry adekvátní a odpovídající cenám u nás - oběd tak vyjde přibližně třikrát levněji než v běžné restauraci) se tu dá pořídit velké jídlo (můžete si nabrat, kolik chcete, pokud to nebude do očí bijící příšerně neadekvátní hromada) včetně salátu. Neskutečné se stalo skutečným a zdá se, že mi zdejší saláty bohatě vynahradí absenci polívek. Na rozdíl od Česka zde polívka není grunt a dát si ji sice můžete, ale jako samostatné, byť o něco levnější, jídlo. Takže žádná polívka, kdyžtak si doma udělám pytlíkovou čínskou nebo česnečku. Zato salát je v ceně oběda a můžete si ho namíchat dle vlastní chuti. Výběr je poměrně pestrý (za předpokladu, že nepřijdete ke konci otevírací doby) a co je nejdůležitější - pro Finy salát nerovná se rajčata! Z pohledu na samotnou strouhanou mrkev, samotné zelí, samotný salát, samotnou řepu nebo samotnou jakousi asičočkovou směs mi srdce plesalo. A posléze i chuťové buňky. Zdá se, že se tady ze mě stane salátožrout. Světe, žasni.

Předpoklad druhý -
nový rozměr sladkozávislosti

Ve Finsku se bude bezesporu líbit i mé mlsné, která mě honí snad celý život a která sem se mnou samozřejmě přiletěla. Zdejší pochutiny jsou cenově dostupné, ale co především - jsou kvalitní. Člověk, poslední dobou uvyklý na pochutiny typu náhražkovité sušenky made in Poland, si tady připadá jako v ráji. Tady si koupíte pytlík brambůrků - a kousnete fakt do kusu brambory, ne do poloprůhledného přemaštěného plátku čehosi, čeho do sebe musíte narvat celý pytel, abyste v tom našli nějakou chuť. Sáček zdejších chipsů mi vydržel čtyři dny - dáte si hrst a té chuti je v ní tolik, že vám ta hrst bohatě stačí.

Čokoláda je čokoládová a máslové sušenky jsou máslové. Ke kafi zvládnu maximálně dvě.

Finové mají rádi pendrek a to je dobře. Já taky. Pendrekových bonbónů je i v tom nejlevnějším Lidlu obrovský výběr, nejsou drahé a jsou dobré. A pořád je lepší dát si občas kousek pendreku, který snad kdysi slyšel o lékořici a podobných věcech, než si oblbovat chuťové buňky syntetickou směsí cukru, barviv a další chemie...

Bezesporu nejlegendárnější finskou pochutinou jsou ale SALMIAKY. Finové se po nich můžou utlouct, cizinci je až na výjimky nenávidí. Na milost je obvykle vezmou až v případě, že je nakoupí jako suvenýr z Finska a pak je škodolibě nabízejí doma známým, ať si dají dobrej finskej bonbónek... =o)

Salmiaky jsou v podstatě slané pendreky. A nebyla bych to já se svýma zvrhlýma chutěma, kdybych se do nich na první ochutnání nezamilovala. Stalo se to kdysi na gymplu klasickým způsobem - spolužačka přijela z výměnného pobytu ve Finsku a dovezla celé třídě na ochutnání bonbóny. Všichni si mohli nad tou nezvyklou chutí pusu ukroutit, jen mně to děsně zachutnalo. Jak jinak - všichni jsou blázni, jenom já... O zbytek Lucčiny krabičky, kterou už nikdo nechtěl ani vidět, bylo dobře postaráno. Takže když jsem se dozvěděla, že pojedu do Finska, začala jsem se na ten úchylnej slanej pendrek nehorázně těšit. Jede mi pořád stejně, možná ještě víc. Musím si dneska koupit další pytlík.      

... a předpoklad třetí -
chlast, slast, na hubu mast

Posledním pilířem mé stravovací spokojenosti je přístup k alkoholu. Nemusím popíjet každý den, někdy ani týden, ale rozčiluje mě pocit, že bych si to v případě nálady nemohla dovolit. Je celkem známo, že ve Skandinávii je přístup k alkoholu poměrně omezený - a tady ve Finsku zvlášť, protože Finové chlastat neuměj a pokud se k chlastu dostanou, zlískají se jako ta zvěř. (Asi začínám chápat, jak možná vzniklo heslo Finlandie "Když potká sob soba" :o) Dneska asi ve dvě odpoledne jsme na hlavním náměstí potkali dva maníky, jeden ležel na zemi, druhej na lavičce, oba spali jako zabití. Jsa zvyknuta na všudypřítomné pražské bezdomovce, nedivila jsem se ničemu. Až cestou zpátky mi Christian povídá, ať se takových lidí kdyžtak nebojím, že jsou neškodní. Povídám, že my z Prahy se bezdomovců nebojíme. "Ale to nejsou bezdomovci, oni jsou jen opilí!" No potěš koště, zlískat se tak, že i v parným a slunečným odpoledni dokážete spát jako mrtvola na nejhlučnějším náměstí, to neumí jen tak někdo.)

Chlast je tu tedy poměrně drahý (hlavně tvrdý, který zde ale představuje zejména vodka, kterou já ale odedávna piju obvykle se značnou nevolí a jen za předpokladu, že mi ji někdo platí :) a jeho dostupnost je extrémně omezená. Na to, že přijdete do obchodu a koupíte si, co chcete (maximálně vás někdo požádá o občanku), tady můžete zapomenout. Při svém prvním nákupu jsem v celém Lidlu nepotkala ani jednu flašku (nepočítám zlevněný cider, u něhož jsem se v obchodě nehorázně zaradovala a z něhož se doma vyklubal ALKOHOLFRI). Druhý den jsem se tedy ptala Christiana, jak to tedy funguje...

Funguje to následovně. Tvrdý chlast (tvrdší než pivo, víno nebo kvašené mošty čili mnou zbožňované cidery (čti sajdry) se dá koupit pouze ve specializovaných obchodech, pojmenovaných příznačně Alko. A je drahý jako kráva, půllitrovka vodky se prý pohybuje kolem deseti eur. Pche. Zato výše jmenované měkčí druhy alkoholu koupíte i v normálních obchodech... za předpokladu, že si pro ně přijdete mezi devátou a desátou hodinou ranní či večerní. A protože já na nákupu byla kolem šesté nebo sedmé večerní, přirozeně jsem nic neviděla :)

Dneska jsem tedy nákup odložila na pozdější hodinu a vyrážím na devátou. Což je vlastně za chvilku. Takže se tu mějte, já vyrážím pro cider... Snad bude dnešní všeobecně úspěšný den završen úspěchem posledním.