První finské hlášení - myslím, že to tu budu mít ráda

Tak jsem tady - a jsem okouzlená. Turku je nádherný a fascinující město. A zdá se, že podobně na tom bude i zbytek Finska. Zeleň je naprosto všude včetně měst, moře a obloha jsou jasně modrý. Stavby jsou buď pomenší, nenápadný a hezky zapadající do zeleně, nebo naopak obrovský, moderní - ale vkusný a ladící s věčně modrou oblohou. A je horko. Jsem tu druhý den a blahořečím si, že jsem si pro všecky případy zabalila ty kraťasy a tříčtvrťáky. No... a teď už to vezmu popořadě, co se dělo od předvčerejška, kdy jsem vyrazila na cestu... 

PS: Pokud se vám nechce číst celé povídání, doporučuju aspoň podívat se na fotky (a dvě videa z letadla) s komentáři:
Finsko 1 - Příjezd a první dojmy z Turku :o)

Středa 18. 8.

Po jedenácté dopoledne jsme vyrazili na cestu - celá rodina i moje dva neuvěřitelně těžké (z toho jeden neuvěřitelně velký) bágly. Srdceryvně jsem se rozloučila s barákem, Mícou, Kocourem a máminou bylinkovou zahrádkou (obávám se, že bez přísunu čerstvé máty a bylinek na vaření bídně zhynu) - a jelo se. Finišování příprav, loučící sentiment a letištní fobie v posledních dvou dnech se na mně podepsaly, takže jsem velkou část cesty prospala - kupříkladu ze Slovenska si pořádně pamatuju jenom hledání benzínky v úseku maďarská hranice - Bratislava, ne, nepíšu to obráceně, dojeli jsme až do Maďarska a pak jsme zase jeli zpátky hledat pumpu, neb na Slovensku je levnější nafta :o) Nakonec jsme ji našli v Bratislavě a naši nechápali - u nás se hustota benzínek směrem k hranicím zvyšuje, u bratiů naopak spadla na nulu. Hm, hm.

Maďarsko bylo zajímavější. Už jen kvůli maďarským cedulím u cesty. To je vám tak zábavná řeč... (a já si dobře zvolila cestu, protože maďarština mě připravila na to, co mě čekalo tady - taková menší exkurze po ugrofinských jazycích. Naštěstí bytí tady v Turku má tu výhodu, že je všude všecko kromě finštiny minimálně taky švédsky, což je fajn, protože psaná švédština je pro mě srozumitelná už teď.) Zajímalo by mě, jestli se cizinci v Čechách taky tak řežou smíchy, když se snaží vyslovit místní názvy. Ale jelo se dobře, nikam se nespěchalo, pohoda. Zastávku na kafe jsme vybrali naprosto náhodně - prostě jsme sledovali nápisy u dálnice a vybírali jsme, který název se nám nejvíc líbí. Vyhrála Bábolna (neustále mám tendenci říkat Blábolna, což s přihlédnutím k maďarštině vůbec není od věci), malá vesnička asi 80 kiláků naším směrem od Budapeště, kde se nám dostalo dobrého a bohatého oběda, procházky po pěkně upravené vesničce a ubytování pro naše. Díky ochotnému Slovákovi jsme bydlení nejen našli, ale také zařídili, takže naši měli kde přespat poté, co mě odvrhli na letiště.

Jak jsme se blížili k Budapešti, začínalo to být veselejší a veselejší. Stmívalo se, byli jsme utahaní a cesta na letiště byla prachmizerně značená. Miluju značení cest, které je podrobné tam, kde je všecko jasné a začne vynechávat v úsecích, kde si člověk není jistý. Tady to bylo podobně. Malej rámeček s letadýlkem se dal v záplavě ostatních značek snadno přehlídnout a exity nebyly značené jako u nás velkou šipkou v předstihu, ale řazením do pruhů. Spásný a nepřehlédnutelný nápis FERIHÉGY (Letiště) se objevil až za tou nejkomplikovanější částí obchvatu. Pozdě, ale přece; aspoň jsme věděli, že jedeme dobře.

Komplikace pokračovaly i na letišti. Boj s parkovacím automatem nakonec skončil vítězstvím automatu  - a to i přesto, že se nám dostalo instrukcí od anglicky mluvícího instruktora pro parkovací automaty. Možná byl ve skutečnosti na straně parkovacího automatu. Každopádně jsme nakonec auto zaparkovali, jen to stálo dvojnásobnou částku. A pak už jsme odtáhli věci na letiště, já, štvána svou fobií, naposled a najisto vyzjistila, kolik můžu mít v kufrech kilo, převážili jsme je, vybrala jsem si místo k přenocování... a došlo na loučení. Tak za ty dva měsíce.

Osaměla jsem na letišti. Ještě jednou jsem si převážila kufry (opodál jsem objevila velkou váhu, na kterou se, narozdíl od odbavovacích pásů, vešel i krávakufr s kytarou), na chvíli jsem zapnula noťas a ulovila tu slibovanou wifi - fakt fungovala! - a k půlnoci, když mi naši nahlásili, že zdárně dojeli do Bábolny a jdou spát, jsem obložena bagáží zalehla i já.

Na rozdíl od Londýna nebo Dublinu je budapešťské letiště nesrovnatelně klidnější a v noci vás každé čtvrt hodiny nebudí hlášení o nebezpečnosti zapomenutých zavazadel a o tom, že případná taková will be (neslyšitelné de)stroyed , což vás pak to nutí celou noc přemýšlet, co to sakra znamená stroyed. Takže jsem na pohodlné sedačce naspala nádherných šest hodin. Ve dvě v noci mě vzbudila velká skupina Slováků, usadivší se vedle mě, takže jsem naposled využila mateřštinu a požádala Slováky, aby mi pohlídali kufry, než si odskočím. Když jsem míjela tabuli odletů, zjistila jsem, že už úplně dole naskočilo Turku. Blížilo se to.

Čtvrtek 19. 8. ...

...úspěšný budapešťský boj s letištní fobií

V šest jsem se vzbudila, Slováci byli pryč a kolem bylo živo, už se dávno odbavovalo. V rámci zbavování se nadbytečných kil (v zavazadlech, nikoli na těle) jsem si k snídani dala bábovku, k tomu koupila kafe... a pustila jsem se do posledního přebalování kufrů. Příruční měl, i přes likvidaci bábovky, pořád dvanáct kilo. Okej. Foťák na krk, baterky do kapsy bundy, kamínky do druhé kapsy bundy, slovník do kapsy, složka s dokumentama do ruky, malá kabelka schovat pod bundu. Okej. Snad to bude v klidu, snad to bude v klidu, uklidňovala jsem se a v koutku duše plánovala, co z příručáku vyhodím, až někoho zákeřného u kontroly napadne zvážit mi kabelku, foťák a obsah kapes. A pak už na odletové tabuli u Turku naběhlo CHECK-IN.

Těšila jsem se, jak se v klidu odbavím, za kontrolama zapnu noťas a hodím na blog písničku, kterou jsem si už čtrnáct dní plánovala jako rozlučkovou. Jak já jsem měla krásně vymyšleno, že v Denverově Leaving on a Jet Plane přehodím slovo a místo "All my bags are packed, I'm ready to go" (Všechny kufry sbalené, můžu vyrazit) tam dám "All my bags are CHECKED, I'm ready to go (netřeba překladu :o). Jenže všecko bylo jinak, na něco jako zapínání počítače absolutně nezbyl čas.

Odbavení báglů se totiž protáhlo kvůli poruše pásu, což na mou stěží ovládanou letištní fobii působilo jako přilévání oleje do ohně. Hodina ve frontě s přemýšlením o tom, co když všecky dosavadní informace o váze zavazadel byly scestné, mi na vnitřním klidu nepřidala. Ale nakonec všecko proběhlo hladce (až na to, že se krávakufr s kytarou musel odvážet k oné velké váze, protože pás do rána nevyrostl a kufr se nesmrštil, což bylo vzhledem k brutálním frontám docela maso - ale nikdo mi neřekl ani slovo, jen jsem na oba kufry dostala hrozivě růžovou výstražnou ceduli HEAVY :o), příručák prošel bez povšimnutí a já se, hnána letištní fobií, rychle vydala odbavit taky sebe, neb letištní fobie nespočívá jen v hrůze z váhy a rozměrů zavazadel, ale taky mírnější doprovodnou obavou z prošvihnutí letu - což se, vzhledem ke skoro hodinovému zdržení ve frontě, stalo náhle ne tak úplně nereálným.

Dobře dopadla i bezpečnostní kontrola. Sice mi byl kompletně vybalen celý příruční bágl a byla jsem nucena vysvětlovat, co je to objektiv a co je to krabička s okurkama (a stejně se radši podívali, že to ty okurky fakt jsou :o) , aby se pak zjistilo, že se rentgenu nebo jeho obsluze nevímproč nelíbil kapodastr na kytaru, ale pak už to bylo za mnou. Všecko a bez újmy! Zato rodina už v té době solidně trnula, neb mě během odbavení kufrů začali bombardovat smskama, jak to jde. Na odpovídání jsem zrovna přirozeně neměla čas, natožpak na zvedání hovorů ve chvíli, kdy bezpečáci zrovna vážně zkoumali krabičku s okurkama... Sama jsa náhle hluboce uklidněna, uklidnila jsem i zmatkující rodinu a s pocitem dobře odvedeného všeho jsem se odebrala do letadla.

...have a nice flight!

Bylo nádherný. Krásný. Zblízka ještě víc než zdálky. Átřistadvacítka v tom nejnádhernějším barevným provedení (a to růžovou fakt nemusím), v němž jsem kdy měla tu čest cestovat. Design letadel se prostě Wizzákům povedl, to mi nikdo neupře. Rozněžnění nad nádherou letadla poněkud ustoupilo, když jsem při nástupu pohleděla na čumák a zjistila jsem, že PILOT má STAŽENÉ OKÝNKO. Ne, nekoukala jsem se blbě. Měl venku loket a vypisoval papíry. Ó pane Bože, napadlo mě, tak ony se i okna v kokpitu dají otevírat! Co když má pilot sklerózu? Zavírají se okna před letem automaticky? Nebo to sledujou přístroje? A dá se to okýnko nedovřít? No... a pak se člověk diví, že ty letadla padají jako mouchy.

Ať je odpověď na výše uvedené znepokojivé otázky jakákoli, náš kapitán okýnko patrně zavřel - a zavřel ho dobře. Let byl... okouzlující. Jo, to je to správný slovo. Neznám jinou činnost, při které by se mi naprosto vygumovala celá hlava a zůstal jenom nekonečnej klid a napjatý těšení na (stoprocentně hezkou) budoucnost, který vyvolává stejně přijemný chvění, jako když se malý dítě vrhá na hromadu vánočních dárků a ví, že tam bude to, co si nejvíc přálo. Zabrala jsem si místo u okýnka vzadu za křídlem (můžete pozorovat, kterou částí zrovna pilot pleská a co to s letadlem dělá... a vzadu je prý největší šance přežít případnou nehodu :))) a s asi dvacetiminutovým zpožděním proti letovému řádu jsme odstartovali.

Chvilku jsem koukala dolů a snažila se odhadovat, kudy letíme: Maďarsko bylo samá pastvina nebo pole, poměrně málo osídlené; nad Slovenskem nebo Polskem vesnic a měst přibylo... a pak jsme naletěli nad neproniknutelnou vrstvu mraků a bylo po výhledu. Nevadilo - dala jsem si kafe a minerálku (letím jednou za rok, tak se to nezblázní, naznala jsem... a konečná cena pěti eur za oboje mě příjemně překvapila, další bod pro Wizzy), zakoupila blikací letadýlko do sbírky... a koukala, zapisovala postřehy z letu, slintala a těšila se.

A pak se mraky roztrhaly a pod náma bylo najednou modro. Moře, uvědomila jsem si. Už tam budem. Uši mi to potvrdily - můj vnitřní výškoměr opět nezklamal a informoval mě o začátku klesání ještě předtím, než piloti rozsvítili Připoutejte se a letušové potvrdili, že to není připoutání kvůli možné turbulenci, ale kvůli přistání. Nos se mi ucpal a rozbolely mě nejen uši, ale i hlava, i odchytla jsem letuše a požádala ho o kelímky s horkou vodou. Věděl, o co jde a donesl. Takže jsem opět přistála bezbolestně a tentokrát ze mě ani nikdo neměl záchvaty smíchu. Jen mi to při sestupu značně komplikovalo focení - jednou rukou to fakt moc nejde. Ale ono se stejně během přistání nemá fotit, takže co.

Finsko mě fascinovalo už od prvních ostrůvků. Takové zeleně nebylo ani v tom pověstně zeleným Irsku. A jak jsme se snášeli dolů, fascinovalo mě čím dál víc - ostrůvky se zvětšovaly a bylo jich víc a víc... a najednou z nich byla pevnina a byli jsme nad Turku. Začaly bejt vidět auta, pak lidi (první člověk, kterého jsem jednoznačně rozpoznala, jel na kole - jak jinak :o) ... pak přišla ta optimistická chvíle, kdy si vždycky při přistání říkám "teď už by možná byla šance na přežití, kdyby to spadlo" ... a pak se pod náma objevila dráha, drclo to a byli jsme dole.

Welcome in Turku!

Letadlo nás dovezlo pár kroků k terminálu. Teda, terminálu... při pohledu na tu plechovou skorogaráž jsem si byla jistá, že to musí být jen nějaká provizorní příchozí chodba k terminálu. Jenže on to BYL terminál. Příletová a odbavovací hala v jednom. Nejmenší, jakou jsem kdy viděla. Pod plechovým stropem vedly roury, polovinu "haly" zabíral pás na zavazadla, čtvrtinu dva stolky s nápisem Check-in. Moc by mě zajímalo, jak v téhle boudě probíhají bezpečnostní prohlídky - představa rentgenu na zavazadla a detekčního kovového rámu na takovém místě mi přijde asi tak stejně normální, jako vana se zlatými kohoutky v chatrči chudé africké rodiny. Ale co, taky se to dozvím, všecko má svůj čas.

Na pohoršování se nad provizorním terminálem nebyl čas, ve skupince čekajících lidí jsem totiž zahlídla mladého muže s cedulkou SIROVA. Můj Fin!!! Hi! I'm Tereza, I think you're waiting for me. Hello, I am Christian, did you have a good journey? atakdále. Moje tajné přání, aby na mě na letišti čekal chrabrý mladý muž s velkým autem se splnilo - Christian se nelekl mého varování, že mám dva obrovské a těžké kufry a s přehledem odpověděl, že má venku velké auto. Byla jsem zachráněna. Po chvíli čekání kufry přijely (oba a bez poškození, ó díky Ti, dobrý Bože), dovlekli jsme je k autu, naložili... a jelo se. Přímo na koleje - klíče už Christian měl. 

Cestou jsem se dozvěděla, že moje překvapení z prvního místa, které jsem v Turku měla tu čest uzřít, bylo naprosto oprávněné. Terminál býval donedávna armádním skladem, až s rozmachem nízkonákladových společností ho přestavěli na terminál. O kus dál je prý ještě jeden, kam lítají slušné společnosti. Dokonce i Christian, který se před deseti dny vrátil z ročních studií v Urugwayi, prý došel k závěru, že to je nejošklivější letiště, které kdy viděl. Usoudila jsem, že je moc dobře, že jsem zdejší nízkonákladový terminál uzřela při příletu. Octnout se na takovém místě poprvé při odletu, možná bych nabyla nepříjemný pocit, že na tomhle letišti jaksi není všecko v pořádku a že kdovíco se děje tam, kam cestující nikdy nedojdou...

A je to doma

A pak už jsem byla doma. Moje koleje - teda, koleje... přesnější asi bude říkat můj byt, protože tohle nejsou koleje, jak je známe od nás - žádné šeredné bloky vysokánských panelových krabic s vrátnicemi a kolejbábami, hlídajícími, aby tam náhodou neproklouzla nějaká nezapsaná návštěva... ale pěkné dvoupatrové domky s několika byty po třech pokojích, kam si můžete přijít kdykoli chcete a s kým chcete. Pěkný, prostorný, jednoduchý a čistý, ve vybavení převládá bílá - pochopila jsem, že to je nejspíš v rámci zachování zbytků světla za dlouhých finských zim :o) It's beautiful, naznala jsem, naházela bágly na zem, rozhrabala je, jak se sluší a patří... a vyrazili jsme do města.

Svůj byteček sdílím se dvěma holkama, taktéž cizinkama. Jako první mě přivítala Rakušanka Klaudia, večer se pak ukázala druhá spolubydlící... jméno si teď nevzpomenu, ale je to Španělka a... anglicky mluví poněkud zvláštně, měla jsem co dělat, abych jí rozuměla. Španělská angličtina je tak trošku katastrofa. Ale ono se to nějak poddá. 

A pak jsme vyrazili do města. Fajn dojem, který jsem z Turku měla instinktivně hned po příletu, se už jen prohloubil a nezkazilo to ani všemožné pobíhání, zařizování, vyplňování formulářů a podepisování... tam nájemní smlouva na koleje, tamhle karta na autobus, tuhle bankovní účet... a večer ještě na vlastní pěst první meganákup. Všecko zdárně přežito, až z večerního nákupu se dalšího dne vyklubala předzvěst poněkud komplikací, ale o tom zase až příště.

A abych nezapomněla ještě na jeden dojem. Cestou od kolejí ke škole jsme potkali něco, co mi totálně vyrazilo dech. Zůstala jsem zírat a nevěřícně jsem se po tom otáčela tak nechápavě, že si toho všiml i řídící Christian. "Co...to... bylo?" "Myslíš tu sochu? To je napůl prase, napůl kachna," vysvětlil mi, jako by to bylo naprosto normální. "Je tady pár let a je taková kontroverzní, lidi ji buď milujou nebo nenávidí." "Myslím, že ji budu milovat," naznala jsem.

Myslím, že to bude platit o celým městě a možná i celým Finsku. Tyhle popříjezdové šoky mi připomněly vznik dávné lásky k Irsku - jak jsme tenkrát přijely, vlekly se unavený hlavní dublinskou ulicí a najednou jsme ji uzřely - TYČ. Tehdy jsem vytušila, že si nedokážu nezamilovat zemi s obyvateli, kteří si uprostřed hlavní ulice postaví více než stometrovou jehlu. A tušení se stoprocentně splnilo.  

Myslím, že nedokážu si nezamilovat zemi, která vás přivítá letištní halou, která se tváří, že vám spadne na hlavu... a obrovskou prasokachnou.

:o)

PS: Po dvou dnech v anglickokomunikativním prostředí začínám úspěšně blbnout - asi půl hodiny jsem si lámala hlavu, jak zní to slovo, když něco budí silný a rozporuplný emoce a názory. Nakonec jsem ho našla - s pomocí online slovníku cizích slov, stydím se moc. Doufám, že to je obyčejná skleróza a ne první příznak degenerace češtiny...