...a ráno jsem se probudila, zapnula počítač a zjistila, že zatímco jsem přemýšlela, proč se mi po takové době zase sakra zdálo o letadle, jedno opravdu spadnout stihlo. Sousedovic vládní, ve kterém letěl prezident a další čelní představitelé státu, armády i církve na pietní akt k výročí masakru v Katyni. Byla sobota.
Ne, nebojte se, nebyla to předtucha. Sny o havarujících letadlech patří k mým nejčastějším a už jsem si na ně zvykla. Byla to jen pitomá shoda náhod - a těch bylo kolem téhle havárie tolik, že se tam jedna moje osobní blbá, (i když nepříjemný pocit vyvolávající) ztratí.
Jakožto budoucí "fakultní odborník na letecké katastrofy" jsem nemohla začít událost nesledovat. Od první minuty, kdy se jen psalo, že se letadlu nepovedl přistávací manévr jsem jaksi posedle obíhala kolečka po zpravodajských serverech a zjišťovala, co se vlastně stalo. Brzo jsem zjistila, že se toho stalo zatraceně hodně a že to vůbec není dobrý.
Možná čekáte, že vám teď z pozice člověka, který se o letecké havárie zajímá, budu předestírat možnosti, co se tak mohlo stát. Nebudu. V důsledku to je jedno a navíc vám teď nemám co říct - nevím víc než kdokoli jiný, kdo poslední dobou sledoval média. Ať se v tom letadle dělo cokoli, ať mělo špatně seřízené výškoměry nebo ať si piloti nerozuměli s věží nebo ať polský prezident trval na tom, že se prostě MUSÍ přistát ve Smolensku a nikde jinde... ať v tom bylo cokoli, ty naprosto základní příčiny byly dvě. Ty nejčastější, jaké letecké nehody způsobují. Mizerné počasí a chybné rozhodnutí pilota. Do takové sibérie na ne zrovna ideálně vybaveném letišti neměl s tak velkým letadlem přistávat. Tečka. Razím ale názor, že v chybách má cenu se šťourat jen tehdy, když to může něco napravit nebo to může někomu přinést poučení... a tyhle chyby se opakují s železnou pravidelností už od samých počátků letání, že to jedna nehoda nezmění. I kdyby při ní zahynuly hlavy všech států na světě.
Pozastavím se u toho, proč mě tahle nehoda tak podivně zasáhla.
Leteckými haváriemi v médiích se zabývám už nějakou tu dobu a nikdy se mi nestalo, aby mě při zjišťování informací o nějaké události popadla naprostá... hrůza a nevěřícnost. Tady se to stalo. Možná to bylo zapříčiněno právě tou bezprostředností, se kterou jsem tu nehodu sledovala, zatímco se odkrývaly další informace. A když jsem uviděla první (a na dlouhou dobu poslední) videozáznam, který stihli natočit polští novináři, kteří na místo přiběhli z letiště hned po pádu a záznam odeslali, ještě než je ruští policisté z místa vyhnali a začali jim zabavovat materiály, došla mi celá ta hrůza celé situace. Najednou mi začala být zima a nebylo to tím, že se mi od rána ještě nepovedlo roztopit kotel.
Koukala jsem se na záběry rozmetaných kouřících trosek, v nichž ještě stále musela vězet těla sta lidí, kteří ještě před hodinou byli naživu... a zároveň jsem si uvědomila, že kdyby se stejná nehoda stala před dvaceti lety, koukala bych se teď na ten záznam naprosto chladně a jen bych se podle polohy trosek snažila odhadnout, jak asi to letadlo spadlo. Taková malá osobní hra na detektiva.
Kde tenhle paradox a naprosto odlišný pohled na jednu a tutéž událost vzniká? Možná k naprosto odlišnému prožívání katastrofy přispívá právě "aktuálnost", vědomí, že JÁ na to tady teď zírám a TAM ty trosky teprve chladnou... že se to stalo právě teď. Jen o několik minut jsem se vlastně stala svědkem něčí smrti. Možná to je podobný pocit, jako když projíždíte vedle škaredé autonehody, ze které posádka nevyvázla živá... pocit, že kolem vás před okamžikem prošla zubatá s kosou a zase si s sebou pár lidí odvedla. Moderní média a Internet svou aktuálností a všudypřítomností stírají rozdíly prostoru i času. A tady ho setřela tak dobře, že ten závan holky s kosou možná ofoukl i mě.
Vrtalo mi hlavou, proč jsem tak šokovaná - byli to sice známí lidé, kteří ať byli jací chtěli, zahynuli tragicky a nezaslouženě... způsobí to obrovské problémy sousední zemi (kterou jsem ale nikdy nějak extrémně nemilovala, nějaké velké osobní sympatie v tom tedy nebyly)... a pořád jsem na nic nemohla přijít.
A pak jsem si vzpomněla na citát z díla anglického básníka Johna Donna. A asi poprvé v životě jsem pochopila, co tím chtěl básník říci.
"Žádný člověk není ostrovem sám pro sebe,
každý je kusem kontinentu, nějaké pevniny.
Jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší,
jako by to byl nějaký mys nebo statek tvých přátel nebo tvůj.
Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem součástí lidstva.
A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana.
Zvoní tobě."
Žádné komentáře:
Okomentovat