Dobrý víno v mizerný flašce...

Rodina mi kvůli bratrově nemoci zakázala (no, ne doslova zakázala, ale nedoporučila) jezdit na otočku domů, tak jsem zatvrdla tady v Praze. Teda, ne že by mi to zrovna dvakrát vadilo, to ani ne (číst knížku na úterní písemku můžu doma i v Praze), ale odpoledne jsem naznala, že už mi to sezení v kamrlíku (byť uklizeným) začíná lízt na mozek. A tak se šlo ven... 

Původní plán zněl čína - letiště - nákup. Čína, abych se za přijatelný peníz pořádně najedla (protože jsem počítala s tím, že pojedu domů, pročež na koleji nebylo nic, z čeho by šlo uvařit něco adekvátního k sobotnímu obědu). Povedlo se. A navíc se mi povedlo ulovit pěkný hlod od vedlejšího stolu. Ne že bych poslouchala, ale ti lidi někdy tak řvou, že je prostě nelze neslyšet... Normální čtyřčlenná rodinka řešila, že teď "půjdou na ty čerty". Asi osmiletá holčička mudruje: "Já už se těch čertů nebojím, vždycky si vzpomenu, jak jste mi říkali, ať si je představím v trenkách." Tatínek, potichu: "Já si radši představuju anděla ve spodním prádle..." Divím se, že mu maminka jednu nenatáhla. 

Letiště, abych se zase jednou zarozplývala, užila si toho okouzlujícího nadšení z blízkosti těch nádhernejch obrovskejch strojů, něco si vyfotila pro radost, přičemž mi zase tak hezky omrznou prsty na spoušti, koukající z prstovejch rukavic, pořízenejch právě za účelem fotografického komfortu... a vůbec si nechala vymrazit, vyfoukat a vůbec vyčistit hlavu tím zdravým a očišťujícím ruzyňským větrem, kterej navíc beztak podporujou lufty od všech těch letadel - jinak nechápu, jak tam může bejt větrno pokaždé, když tam přijedu. Mimochodem, když už jsme u letiště a letadel, našla jsem dneska náhodou (při googlovém hledání logické hádanky o flašce a víně, já to říkám pořád, že všecko souvisí se vším!) zajímavou logickou, fyzikální či kdovíjakou hádanku. Představte si letadlo, které startuje z běžícího pásu. Ten ubíhá pod letadlem opačným směrem, než kterým se snaží letadlo vzlétnout. Vzlétne letadlo, nebo nevzlétne? :o) Prostor pro vaše tipy, názory a zdůvodnění je pod článkem, jako vždy. 

No, plán to byl pěknej... ale letiště se nakonec nekonalo. Když už jsem si to spokojeně napapaná ťapala směrem k Vypichu, odkud se a) dá jet na letiště b) dá jít nakupovat do Kaufu, který jsem stejně měla v plánu (po letišti, ale to by zase byla děsná zajížďka a zdržovačka), padlo rozhodnutí jít napřed nakoupit. Znělo to logicky.

Dopadlo to tak, že jsem to po nákupu vzala rovnou na koleje. Letiště je sice super, ale tahejte se tam s několikakilovým nákupem... A stejně jsem neměla pořádně nabitou baterku ve foťáku, takže bych si toho fotografickýho nadšení taky moc neužila. Zítra je taky den. A koneckonců, když jsem ve tři odcházela do číny, mlátila jsem se do hlavy, že jsem nevyrazila dřív a rovnou na letiště - jak byla nádherná obloha... No, snad bude podobně krásně i zítra :o)

Z Kaufu jsem si donesla flašku vína. Zase jednou po dlouhé době. Od léta jsme se totiž s Paajou naučily na bowli (ovocná vinná šťávička s nádechem šumáku, fantastická záležitost, příjemně se to pije a ráno vám z toho nic není :o) , která ovšem patří mezi sezonní zboží, takže jsme koncem října dobowlily. Bowle najednou zmizela z regálů a nahradily ji zimní punče. Tssss. Následky byly katastrofální. Mizivé procento alkoholu v bowli mělo za následek, že nám náhle přišlo všecko brutálně silný. Jedna sangrijka, kterou jsme si běžně kupovávaly na večer každá svou vlastní, nám najednou stačila dohromady. O normálním víně nemluvě. Dneska mě ale přepadla nějaká taková chuť...

...a tak jsem si donesla flašku kalifornského Chardonnay. Vybalím nákup, přečtu ohlasy na novou kešku (GC20KT6) a chci si flašku otevřít... čímž dojde k situaci z titulku. Vcelku dobré víno v mizerné flašce. To člověk vyhrabe ve stole zapomenutou vývrtku, odstraní obal špuntu... a zjistí, že je hrdlo flašky kolem špuntu prasklé. No, snad to půjde vytáhnout... Zaberete - a okraj vývrtky se zaryje podezřele hluboko do skla hrdla flašky. Tudy to taky nepůjde. Nůž - a jde se dlabat. Buď se špunt vrazí hluboko do flašky a bude plavat ve víně, nebo ho rozdlabete na kousky a pak časem vycedíte nebo podobně.

Zadlábnete opatrně, leč pořádně... a dopadnete takhle. Tiché křupnutí, opatrné oddělení obou částí a vy doufáte, že tím proudem vody opravdu umejete všecky teoretické skleněné střípky. Logická hádanka o levném víně v drahé láhvi (nebo naopak, přesné znění upřesním, až se dostanu domů a přečtu si to v knížečce s logickými úkoly) nabývá nového smyslu, vy máte najednou dobré víno v zatraceně levné láhvi. Ach jo. 

 

 

 

Víno nakonec konzumovatelné bylo, i přes poruchu hardwaru. Dobrý bylo a je. A tak tady sedím, poslouchám poslední hudební objev posledních dní - legendu 60. let Jefferson Airplane... a je mi vcelku fajn.

A proč jsem vám tady vlastně vykládala o ničem? Za poslední dobu se našlo dost věcí o něčem, o kterých by se dalo psát... například:

 

• o úžasném filmu Million Dollar Hotel, který mám doteď v hlavě a nad stolkem v DVD podobě za celých 50 peněz, neb jsem si ho koupila, což jsem už pěkně dlouho neudělala

• o výletě na Rakovnicko, kde uvidíte nejen parádní zříceniny, ale také megalitické (nebo minilitické? :o) kamenné řady z doby pradávné... a jak řekla Paaja, "nad něčím podobným jsme se rozplejvaly v Irsku a netušily jsme, že něco podobnýho máme i u nás..."

• o tom, že můj blog oslavil 17. listopadu tři roky své existence...

• o promítání dokumentu René a následné diskusi s paní režisérkou Třeštíkovou

• o mých úvahách nad písní o marnostech tohoto světa, aneb jak všichni padáme k něčím nohám...

• o mé nově objevené závislosti na ananasu...  

• o tom, že je super mít konzultanta diplomky, který vám napíše, že sice teď nemá čas odepsat vám na mail ohledně diplomky, ale že váš mail nosí v hlavě a že vám odepíše, až bude mít víc času 

... a tak podobně.

 

Jenže nepíšu. Proč? Asi stárnu; když už se rozepíšu, psaní mě obvykle přestane bavit na konci prvního odstavce. Z tohoto hlediska se dá tenhle článek vlastně považovat za obrovskej úspěch, dostala jsem se vlastně až na jeho konec. Ačkoli tu teď tlachám o ničem, je to vlastně úspěch.

Smutný? Asi jo.  

Jenže nenaděláte nic. Maximálně tak můžete doufat, že zase přijdou lepší časy.