Povídání o Poběhlíčkovi, Mašínovi II. a o Vánocích

...který letos pozoruju z tepla postele. Postihla mě další choroba. Naštěstí to ale není nic tak dramatického jako listopadová spavá nemoc, takže jsem vcelku provozuschopná, jen brutálně frkám, chrchlám a vyluzuju další známky nemoci. Choroba mi sice znemožnila zúčastnit se zítřejší Velké výroční vánoční párty ve Skafu (už páté v pořadí a první, které se nezúčastním, srdce mi z toho pomyšlení žalem puká), další činnosti mi ale neznemožňuje: a tak vesele piju, jím a užívám darů, které jsem letos pod stromečkem objevila já i jiní...

S Vánoci to dopadlo jako každej rok. Každej rok starší část rodiny tvrdí, že toho cukroví fakt nebude tolik, jako každej rok, a že těch dárků taky nebude tolik jako každej rok. A každej rok pak my, mladší část rodiny, mámě tvrdíme, že toho cukroví fakt není tolik, co každej rok, že ho je víc. A pod stromečkem pak taky nestíháme žasnout, protože ta hromada je minimálně stejně velká jako vždycky.

Letos byla taky. Po  rozdělení na pět, respektive šest částí (já, bratr, mamka, táta, babička a hromada Věcí veřejných, sloužících ku prospěchu všem) se sice hromádky poněkud zmenšily, ale i tak se toho po vybalení našlo dost. Nestačila jsem zírat - před svátky jsem byla neustále varována, ať toho moc nečekám, že se bude pořizovat novej počítač, tak ať si prostě nedělám iluze. I nedělala jsem.

Jako obvykle - BYLO toho moc. Už jen proto, že novej počítač, se kterým jsem počítala až po Novém roce, se pořídil už teď. A aby se mu pod stromečkem nestejskalo, dělaly mu společnost další věci k něčemu: flaš irské whisky Jameson v dárkovém balení i s placatkou, vykládací tarotové karty, pár knížek, velká modrá svíc, balení malých svíček čajových, finance, degéní cedulka na dveře, náhradní externí baterka k mobilu, zimní bunda i s kapucí, LOST sada na přežití a LOST propiska. Jak jsem to postupně vybalovala, nestíhala jsem čumět - a to byl Mašín, přirozeně, až úplně poslední. U nás se dárky rozbalujou všdycky od nejmenšího po největší, a má to určitou logiku.

A pak najednou byly koledy odzpívány, dárky rozbaleny, díky poděkovány... mě přešla nejakutnější únava, rodina se rozprchla do všech místností a já zapnula Nástupce. No, co vám budu povídat - oproti Mašínkovi I. je to jako nebe a dudy. Mašín II. je rychlej jako motorová myš, zvládne zaráz AVG test, Skype, ICQ, jednu rozehranou nenáročnou hru pod čarou a ještě pár oken internetového prohlížeče - a nikterak to na něm nepoznáte! Jo, to je věc.

Veledůležitý, ze všech nejveledůležitější možný poznatek mě náhle přepadl, když jsem počítač poprvé pod stromkem rozbalila a zapnula. Spokojeně jsem naznala, že matný displej opět nezklamal - i táta, který má sám lesklý, naznal, že se na to kouká příjemně. A mně došla věc, která mi měla dojít už před těmi týdny, kdy jsem dlouho váhala, jestli slevit v barvě klávesnice nebo v provedení displeje. Nikdy, už nikdy nezapomenu následující větu: Do monitoru koukám pořád - na klávesnici jen někdy. A proto by měl vyhrávat displej... jak se ostatně také stalo a dobře tak.

Další nové poznatky o Mašínovi II. Nástupci, jak se moje nové Fujitsu-Siemens Esprimo Mobile V6545 soukromě nazývá, vám povím někdy příště, až je lépe absorbuju, utřídím a pokusím se sepsat do jakés takés pseudorecenze.

Radost z veledaru byla lehce kalena sentimentem z vědomí, že tímto definitivně odcinkalo Mašínkovi I., dobrému a věrnému stroji počítacímu, který se sice z kritické situace vzpamatoval, ale odnesla to jeho baterka - a notebook, který při přecvaknutí pojistek spadne, zapomene, co se s ním v posledních minutách dělo a pak se půl hodiny vzpamatovává v domnění, že na něm byla spáchána brutální softwarová vražda, ten poněkud pozbývá svého hlavního smyslu.

Nebyla jsem ale na ten sentiment sama - zdárně mi přizvukovala mamka, kterou jsme s bratrem obdarovali novým mobilem. Její stará Nokia 3310 už nezvládala stařeckou vrtošivost a sama rozhodovala, které smsky budou doručeny a které ne, kdy stopne probíhající hovor, komu kdy zavolá a podobně. Neúnosná situace. Přesto ale se máma po objevení nového mobilu neudržela a adresovala dosluhujícímu Křápáčkovi pár nostalgických slov. Já jsem podobně truchlila za odcházejícího Mašínka.

Dnes mě ale čekalo zadostiučinění - Mašínek I. šel do služby k sousedům. Sousedovic Borča s Hanďou obdrželi od Ježíška myš, která jim při pokusu o zapojení zavraždila celý počítač a Pazderčata trpěla a strádala počítačovým absťákem. Dneska jsem se tedy slitovala nad Hanďou a pod záminkou, ať si má aspoň na čem napsat seminárku, jsem slavnostně zabalila Mašínka I. do tašky a Handi ho zapůjčila. Ať slouží.

Včerejšek a dnešek jsem tedy strávila přivykáním na nového kamaráda. Přece jen, klávesnice je trošku jinak postavená, než u Mašínka I., a tak si moje prsty musí přivykat jinému rozložení. Hlavně v končinách kolem enteru, backspace, závorek, lomítek, shiftů a podobné havěti po pravé straně zatím funguju hlavně po zraku, nikoli po hmatu. Ale to se poddá.

Radost z Vánoc ale nepramení z dárků, ale hlavně z pohody a radosti těch, se kterými je trávíme. Oproti loňsku byly v tomhle ohledu naše Vánoce nesrovnatelné - i když radost z dárků byla, nemohla nahradit tátovu nepřítomnost. Letos už zase bylo všecko tak, jak to být má.

Já osobně jsem se nemohla dočkat chvíle, kdy bratr rozbalí svůj doslova veledar. Roli bratrova Ježíška jsem letos téměř stoprocentně obstarávala já, žádný z darů se ale velikostí ani významem nerovnal tomu jednomu - Poběhlíkovi.

Poběhlík... to je láska letošní zimy. K Poběhlíkovi došlo následujícím způsobem: Šly jsme s Paajou na předvánoční nákup do Ikei, já s předevzetím, že koupím bratrovi doplněk do jeho černobílého pokoje - kupříkladu polštářek. Leč chyba, v Ikei polštářky byly drahé a vzhledově nic moc. Ale zato jsme objevily Jeho. Poběhlíka. Ve chvíli, kdy jsme ho uzřely ležet na vystavené černobílé posteli, bylo vymalováno. Paaja se rozchechtala, řekla Kup mu toho poběhlíka místo polštáře! (čert ví, co jí v tu chvíli vnuklo výraz poběhlík... ovšem ujal se a Poběhlíkovi už nikdo jinak neřekne) a já se rozhodla. Černobílý to je, ležet se na tom dá taky, drahý to není... a hlavně to je veleúchylný, že to ani nevypadá jako plyšák. Okamžitě jsem Poběhlíka popadla a hrdě ho po celé Ikei nosila v náručí, případně ho měla hozeného přes rameno, aby koukal na kolemjdoucí. Děti si ho ani nevšimly, zato dospělí zírali nechápavě. Dobré znamení - nevypadá to jako plyšák, ale jako úchylnost. První signál, že by se to bratrovi mohlo líbit.

Čím víc času s námi ale Poběhlík trávil, začínala jsem doufat, že se mu až tak moc líbit nebude a já ho časem zdědím. Ano, obludná motivace, ale... láska je prostě láska. Do Poběhlíka jsme se zamilovaly obě - já i Paaja. Líbil se i návštěvníkům vánoční kolejpárty - co na tom, že ho nebylo kam uložit... Jsem ale člověk zásadový, rozhodla jsem se ho tedy bratrovi věnovat i přes tyto komplikované city. A tak se stalo. Starší část rodiny sice prorokovala, že TOHLE bratr nepřijme a že Poběhlík stejně připadne mně... ale stalo se jinak. Poběhlík se zalíbil i bratrovi, a to tak, že to nečekal nikdo.

Po poněkud rozpačitém seznámení - ale kdo by nebyl rozpačitý, když na něho z metrového balíku vybafne černobílý plyšový válec s krokodýlíma nožičkama, s ksichtem pando-kočičím a úžasně naivně dobromyslným, zadkem psím a ušima mývalíma? :) následoval nečekaný happyend. V průběhu Štědrého večera na sebe bratr s Poběhlíkem zírali tváří v tvář a bratr naznal, že se s ním bude dobře spát. Do postele sice hned umístěn nebyl, zato obsadil hned několik atraktivních a klíčových pozic:

Poběhlík bydlí na černé skříni se siluetami kapely. Nepřehlédnutelný na první pohled po vkročení do bratrova pokoje.

Poběhlík lehává na tiskárně a čumí bratrovi do počítače.

Poběhlík byl dneska přistižen, jak kolegiálně leží vedle bratra na posteli a zírá do islandských pověstí.

Poběhlík se s náma koukal na první díl čtvrté série Lostů.

Poběhlík s náma seděl u včerejšího božíhodového kafe po obědě.

Poběhlík se zkrátka ujal. Moje naděje, že ho třeba jednou zdědím, definitivně padla. Vůbec ale neželím a netruchlím - odhodlala jsem se k dalšímu zásadnímu činu. Jakmile se po Novém roce vrátím do Prahy a vybyde chvilka času, vyrazím do Ikei znova. A koupím si vlastního.

Poběhlíčku, Poběhlíčku, budeš mít kamaráda!

Jen doufám, že novému poběhlíkovi nenavlíkne máma na hlavu červenou mycí houbu, jako to provedla bratrovu Poběhlíkovi hned na Štědrý večer. To se pak z Poběhlíka rázem stane Poběhlice - a Poběhlík s Poběhlicí, kdoví, jak by to pak dopadlo. I když, taková představa poběhličích mláďat není vůbec zlá... :o)