Rozjímání před cestou dalekou

Za tři dny touhle dobou už budeme v Corku - den Dé se blíží. Dneska jsem začala definitivně balit, přeměřovat a převažovat bágly, hledat na netu přesné informace o rozměrech, váze a co se smí a co se nesmí... a poznenáhlu se zase začala ozývat věrná přítelkyně, letištní fobie. Že jsme špatně pojmenovali spolucestující kytaru, že bude těžší kufr, že bude příruční bágl přesahovat centimetrem rozměry... Ach jo, zabte to někdo, ať je od toho pokoj... :o) 

Jinak jsme už se situací smířené. Počáteční dobré zprávy od IAS (ICQ Agentura Sedláček, předsunutá hlídka v Corku a na našem bytě ve složení Sedli & Zuzka :o) o dostatku pracovních míst se změnily v naprosto opačné: míst málo, shánění kolem toho moc a stejně úspěch nezaručen. Navíc se k nám donesla jobovka v podobě zvěsti o ukradeném routeru z našeho budoucího bytu, což je průser, protože bez routeru není wifi připojení k netu a bez wifi připojení k netu se špatně aktuálníkuje, což měla být největší záruka jistého příjmu. Poslední dny tedy nebyly nejoptimističtější.

Dneska se tyhle chmůry rozehnaly. Na router přispějeme stálým obyvatelům a přimějeme je k co nejrychlejšímu pořízení. Jako loni vezeme kytaru a flétny, po odpoledních tedy budeme exhibovat po hlavní corkské ulici a třeba se někdo ustrne :) A dneska přišel nápad vskutku degeniální - beru s sebou pytel bavlnek a menší množství napleteých náramků, sednu na ulici, budu motat a třeba si někdo něco koupí. Nebo se nechá za úplatu naučit :o)  Jo, obživa se musí shánět frontách, ne jen klasicky s CV a obíháním agentur a hospod. A kdyby ne - jak pravil Sedli, nějak se to tam překlepe, udělá se z toho hezká skromná dovolená a za měsíc se pojede domů. No a co.

Jedna chmůra se rozehnala a druhá se objevila. Stará známá letištní fobie, hello darkness, my old friend... Kufr se tíží -překročil klíčový limit patnácti kil. Místa tam je plno, to bych mohla rozdávat, ale kila nejsou... Po přestěhování dvojech riflí jsem se sice do limitu vešla, zato mi ubylo místo v příručním zavazadle, ve kterém zase mám hodně kilo, ale málo místa. A spoustu omezení toho, co smí do letadla do kabiny a co ne - nesmí prý například jídlo - což je podraz, protože loni u ČSA nikdo nic nenamítal a já bez jídla letět nemůžu, protože jinak nebudu moct zajídat tlak při přistání a budu zase potupně řvát. No nic, pokusím se propašovat mrkev v kapsách riflí, bezpečnostní rám by na ni reagovat nemusel :o) Takže se peru jak s kily, tak s rozměry. Stránky Ryanairu mi navíc optimisticky sdělily, že pokud se dostavím k odbavení s příručním zavazadlem, přesahujícím povolené rozměry, nemusí mi povolit vstup do letadla. Hmmmm.

Strach zapracoval i ohledně kytary. Jo, má sice vlastní sedačku, ale rezervovali jsme ji na špatné jméno! Kytara se totiž nesmí jmenovat slečna Guitar Sirova, nýbrž má být pojmenována Extra Seat (a ještě k tomu Pan), jakože extra sedadlo navíc. Jenže to je jaksi na stránkách Ryanairu sofistikovaně skryto a maskovaně uvedeno v častých dotazech čili FAQ, v běžné kapitole týkající se přepravy hudebních nástrojů se o tomhle speciálním jmenném požadavku nepíše nic. Takže kytara má špatné jméno a jestli mi u odbavení řeknou, že se tak nejmenuje a nemá místo, tak je tou kytarou asi umlátím.

Samý formality, řeknete si. Já vím. Jenomže vždycky jde hlavně o to, na koho na letišti narazíte - jestli vás odbavuje rozumný člověk schopný kompromisu, nebo pedantský blbec, co chce mermomocí někoho zbuznout. Musím doufat, že budeme mít kliku na ty rozumné. Třeba kamarád letěl loni do Skotska, taky s Ryanairem, taky 15 kilo limit kufru... měl dvacet a nikdo ani necekl :)

Je to o lidech, jako všechno. A myslíte, že lidi od přepážek ví, že zrovna tahle společnost musí mít sedačku pro hudební nástroj pojmenovanou tak a tak, a jiná společnost zase takhle? (Ona ta Mrs. Guitar Sirova není z mojí hlavy, na tu mě navedl Aer Lingus, konkurenční společnost Ryanairu... a pak se v tom vyznejte, sakryš :o)

No nic. Povzdychla jsem si, fobii jsem snad trošku vyventilovala... zítra dobalím kufr, zajedu ho na poštu zvážit (ať má tak čtrnáct, prosím, chci mít rezervu na jídlo, co nakoupím v Praze :o) - a v úterý ráno valíme směr Praha. Tam s Paajou oběhat letiště (pro poslední závazné předletové info), pár obchodů (cigarety - kontraband pro Sedliho, nový struny na kytaru, jídlo na cestu), hospodu, navštívit Ajvušku s Lokvíňátkem... pak padnout u Rendi do pelecha a ráno hurá na letiště. Kolem osmý být tam... a před jedenáctou poletíme. I se všema báglama, s kytarou a bez doplatků. Tak. Pozitivní myšlení dělá hodně a já teď hodlám veškeré své soustředění zaměřit na to, aby všichni pedantští buzerovací zaměstnanci letiště byli ve středu dopoledne doma nebo někde mimo.

A pak už to bude dobrý. Jak zvládnu letiště, zvládnu už všecko.

Dřív než za měsíc nás doma neuvidíte. I kdybysme se tam měly živit toustovým chlebem a mrkví (nejlevnější potraviny v Irsku...), tak my to tam nějak překlepem a vytřískáme z toho, co to dá. Ašijoooooo...