Kočka chcíplá na krku!

Mám novou kočku! A ač se nedám zblbnout jen tak někým, tahle mě dostala. Neomotala si mě sice přímo kolem prstu, zato mi visí už druhý den na krku a mám pocit, že se odtamtud jen tak neodstěhuje! Prostě láska na první pohled. Přiznávám se upřímně a bez mučení, že to právě kvůli ní jsem včera založila novou rubriku s výstižným jménem ScheisseKatze (nenechte se zmást datem, záměrně jsem úvodní banální příspěvek postařila, aby nestrašil na titulce). Kočka je to úžasná, nenáročná, pohled na ni lahodí oku i duši! Aspoň tedy té mé. Co na tom, že je už na první pohled poněkud chcíplá? =o)

K osudovému setkání došlo naprosto neplánovaně během výjezdu do Bystřice. Tam jsem se dostala tak, že jsem si poučena zkušenostmi z letošního Silvestra řekla, že by stálo za to si zase jednou pořídit náhradní, respektive nové brýle. Vypravila jsem se na oční, paní doktorka přeměřila očíčka a zachovala se zcela nečekaně a podrazně - po asi osmi letech mi přidala dioptrie. A docela slušné. Tím jsem se na obou očích překulila přes magickou pětku, což ze mě dělá sice zasloužilého a ještě hrdějšího brejlovce, ale podvědomě to stejně beru jako zradu vlastního těla. Jeden si myslí, že už má oči vybouřený a usazený, a ono ejhle, kulový... Ale to nic, to je jen povzdech na okraj.

Takže jsem si to ťapala po Bystřici, vyrovnávaje se se zradou podlých vlastních očí, s dojeduvší mamkou jsme pořídily nutné nákupy a pak jich máma asi měla málo, protože navrhla zajít se podívat do zlatnictví. Tam ona chodí obdivuhodně ráda, ačkoli ví, že se tam skoro vždycky plácne přes kapsu, protože mi něco padne do oka. Teda ne že bych byla nakupovací maniak, ale říkám si, že když je ochota sem tam něco pořídit, byla bych blb nevyužít toho :o) Protože mám od Vánoc nový řetízek bez přívěsku a na krku mi něco chybí, svolila jsem. Třeba budou mít stříbrné letadlo, k jehož koupi jsem se nedávno osudově rozhodla... Letadlo neměli. Paní prodávající se mi snažila vřele doporučit nějakou tu naprosto normální a konvenční věc z bílého zlata, jako například křížek (smůla, ten už mám), kamínek (pěknej, ale nemá hlubší smysl) nebo dokonce srdíčko (JÁ!!!)... Ovšem po prozkoumání sortimentu přívěsků stříbrných mi spadla čelist, protože mi do oka padla ONA.

Chcíplá kočka. Pracky, ocas, hlava, všecko visící dolů s nepopsatelnou elegancí, vyzáblé tělíčko originálně přeskřípnuté zavěšovacím očkem! Paní upřesnila, že to sice je puma, ale to je jedno, puma je vlastně taky kočka... Srdce dekadentního a morbidního milovníka koček zaplesalo nadšením. Zadoufala jsem, že se mi kočka bude velikostí hodit mezi ostatní přívěsky - to není jen tak, když nosíte na krku čtyři řetízky a máte mezi nimi mezeru jedenapůl až dva centimetry, nemůžete si moc co frkat... Zapadla tam ovšem naprosto fantasticky, jako by tam byla předurčena. Mamka se mým nadšením stříbrným kočičím viselcem nechala ochotně nakazit a potěšeně zaplatila stodvacet peněz. Kočka už zůstala na krku a je tam dodnes. Nemůžu se na ni vynadívat. Spokojeně a půvabně si tam visí a tváří se, že ji nic lepšího potkat nemohlo. Já si to ostatně myslím taky, mohla ještě ležet v krabičce ve zlatnictví... 

Postupem času mi došel i její skrytý význam. Dokonce i přiznáme-li, že to je puma, má zvíře stále hlubší smysl! Totiž, k pumě se váže jedna z mých nejstarších kočičích příhod...

Malinká, asi tříletá Terinka, měla doma černého kocourka. Kocourka měla moc ráda, ovšem láska se projevovala především vynalézáním a praktikováním velmi důmyslných trápení a mučení. Ne nadarmo se říká, že malé děti jsou sadisté... Zejména oblíbenou zábavou bylo kopání a shazování chudáka kocourka do kanálových výkopů, které se v těch dávných dobách táhly dvorem. 
     Rodiče (suchaři, jak už to bývá :)) s touhle zábavou přirozeně nesouhlasili a Terince ji rozmlouvali, jak mohli. Ne že by to šlo...
     Jednou se rodina vypravila do zoo. Terinka koukala na zviřátka, očíčka (už tehdy pidlovoká) navrch hlavy... když tu v kleci PUMA. Rodiče osvítila spásná myšlenka.
     "Terezko, vidíš to zvířátko? To je puma, to je strašně velká černá kočička! A náš kocourek, až vyroste, bude jednou taky takhle velikej - a když na něj teď budeš zlá a budeš ho trápit, tak tě jednou SEŽERE!!!"
     Drastická výchova, leč účinná. Terinka čumí, kulí očička a vehementně kýve, že už bude hodná a že teda kocourka nebude zlobit, když se věci mají takhle. Kdo by taky chtěl být sežrán velkou černou příšerou?
     Rodiče byli spokojeni, jak to dobře vymysleli. Spokojenost je přešla brzy po návratu domů. Terinka si hrála na dvoře, když tu se bezelstné zviřátko přiblížilo... Rodiče tiše z okna pozorovali, co se bude dít.
     Terinka popadla kočku, kop ji do kanálu... a k tomu si filozofovala: "Ještě můžu, ještě jseš malá!!!"

Tolik pravdivá příhoda z mého života, dokazující mou ranou genialitu :)) , bohužel zachycená pouze z vyprávění (do tří nebo kolika let má paměť bohužel nesahá). Jak vidno, i puma má v mém životě jistý význam. Puma byla vzdálenou a děsivou pohrůžkou, strašlivým trestem za týrání kocourka, anebo možná za všecka provinění, která kdy na tomhle světě napáchám... Jenomže vzdálených pohrůžek se časem přestanete bát, jsou-li vzdálené moc. Na to jsem přišla už jako malé dítko.

Pumy jsem se bát přestala. A teď mi symbol mého někdejšího strachu a výhružky visí chcíple a neškodně, ba dokonce esteticky, na krku. Terinka je, puma není. Terinka je stále, ale hrozivý trest není. Není to optimismu dodávající symbol?

PS: Proč hrozivý trest není, nad tím můžete přemýšlet vy. Zbavila se ho Terinka tím, že si jej logicky vyvrátila? Nebo tím, že nakonec kočky týrat přestala? Nebo proto, že dětské hříšky vlastně vůbec hříšky nejsou? Anebo už je Terinka hodná a žádné velké prohřešky nepáchá? Kdo ví. Pravda je tam někde venku...  Na optimistickém závěru to ale nic nemění.