Kostky jsou vrženy

Alea iacta est, kostky jsou vrženy, pravil kdysi moudrý pan Caesar. I já toto úsloví poslední dobou používala často. V souvislosti s naší plánovanou letní cestou do Irska. Když jsme si s Míšou svatosvatě slíbily, že opravdu POJEDEM, pak když jsem objednala letenky přes internet, potom když jsme odpověděly na nabídku ubytování... a nakonec dneska, když jsem seděla v autobuse 179, směr letiště Ruzyně. Venku se stahovaly mraky, hnala se bouřka a mě napadlo, jestli se to nestahují mraky také nad naší cestou, jestli to není předzvěst celé akce... Byla jsem neklidná, jako bych měla odlétat hned a sama, a ne jenom koupit letenky. Až v tom buse mi došlo, že všechno to předtím bylo jen chrastění kostkami v dlani a odhodlávání se k hodu... kdy se pořád ještě dá říct Ne, nehraju, všechno zpět.

Ale my tu hru nezkazily, kostky jsme hodily, asi před třemi hodinami. Hra přestala být hrou. Je to tam, teď už se nedá couvnout.  Přivezla jsem si z letiště hlavu plnou těšení a nejistoty a v tašce dvě obálky s elektronickými letenkami a kartičkou o pojištění. Byla to vlastně hračka.

Vystoupit na zastávce Terminál 2 - abych si vzápětí uvědomila, že jsem jako místo prodeje zvolila terminál 1 - takže si popojdem, není to daleko. Cestou se rozhlížím a pozoruju neznámé prostředí, na novém letišti jsem byla jednou v životě, podívat se tam s rodiči asi v osmi letech... Teď jsem tam podruhé, potřetí to bude, až se s Míšou vypravíme na "inspekční cestu" - okouknout společně, jak probíhá odbavení, případně se s předstihem poinformovat na všechny detaily ohledně zavazadel, potřebných dokladů a formalit. První cesta letadlem na vlastní pěst, to není jenom tak. A počtvrté - počtvrté to bude ráno 25. července 2007. Odlet 10:40, přílet 12:20 místního času, linka Praha-Dublin, let ČSA číslo OK670.

A tak si to ťapu směr terminál 1, nenápadně pokukuju kolem sebe a maskuju tu vyvoranou myš, co kouká jako tele na nový vrata a skrývá se kdesi hluboko ve mně, ale kouká se mýma očima, pohled ji prozrazuje... Lidí začíná přibývat, jak se blížím do prostoru prvního terminálu, odkud odlétají linky do mimoschengenských zemí. Cestou míjím také kanceláře společností, prodávajících letenky. Zpozorním, jestli někde neuvidím kancelář Student Agency - aspoň ze sebe nebudu muset dělat blba hned ze začátku a nedůstojně se ptát na informacích, kdeže si můžu ty letenky vyzvednout. A koukám dobře, otevřená přepážka mi padne do oka hned po příchodu do odbavovací haly. Slečna je příjemná, ochotně odpovídá na všecky moje více či méně stupidní dotazy, zkontrololuje mou a Míšinu totožnost a věk (kvůli mládežnické slevě letenky), pak převezme sedmapůl tisíce peněz a předá mi brožurku cestovní pojišťovny a dvě obálky s pojišťovací kartičkou, podrobnými informacemi a výtiskem elektronické letenky! Pěkně poděkuju a ťapu si to zase pryč, nedávaje najevo jisté zklamání ze samotného cestovního dokladu - čekala jsem krásnou, barevnou, ve veselých barvičkách vyvedenou, na křídovém papíře vytištěnou a vůbec na pohled úžasnou letenku, a místo toho jsem dostala obyčejný hnusný papír formátu A4, popsaný odshora dolů, a ještě navíc anglicky!!! To jsem si mohla vytisknout doma taky, napadá mě :))) Ale což, možná si pletu letenku a palubní lístek (ten prý dostaneme při odbavení) - je to nějakých osm let, co jsem cestovala letadlem naposled, a tehdy to patnáctileté děcko nerozlišovalo, co mu to dali do pacek... tenkrát se o formality starali jiní. Ale teď už to za nás nikdo neudělá a je tedy třeba starat se co nejdřív. A mít hezkou letenku (nebo palubní lístek, nebo ať to je cokoli, čert vem jméno), která si zaslouží být uschována pro příští generace coby skutečná vstupenka do dospělosti a samostatnosti - to je věc cti! Zatím máme aspoň hezkou obálku na papíry. Je pěkná, modrá, s logem Student Agency, obláčkama a letadýlkem. Jůůů. Malá Terinka a Mišáček letí na výlet do Irska, to je srandy, viďte, děti? No nic, blbněme, dokud si to můžem dovolit... ale tvařme se inteligentně.

S obálkami v ruce se zastavím kousek od odbavovacích přepážek, studuji tabuli příletů a odletů. Vypadá to vcelku srozumitelně, něco podobného znám z pražského hlavního nádraží... Za cílovou destinací a časem odletu svítí číslo terminálu, číslo odbavovacích přepážek a pokyny, zda se cestující na dotyčný let mají dostavit k odbavení či k nástupu do letadla. Nevidím v tom žádnou větší záhadu. Nechci si tedy kazit relativní optimismus, který nahradil mou nervozitu během cesty autobusem. Ostatně tak to u mě bývá vždycky, nervózní jsem, dokud mám možnost couvnout. Jakmile jsou "kostky vrženy" a já musím jednat, naladím se na jakýsi zvláštní stav - sice poněkud napjatý, ale klidný, vyrovnaný, racionální, schopný fungovat a řešit problémy. A je to tak i teď. Buďme rádi, že víme něco málo uklidňujícího, a nepatlejme se v tom dál. Udělám tedy odletové tabuli i odbavovacím přepážkám pápá a mířím k východu.

Venku se rozpršelo. Schovám obálky do tašky (nechtějí se tam vejít, to je nemůžou udělat o kousek menší, sakra?) a čekám na autobus, která mě zaveze zpátky na koleje. Zpátky do známého a bezpečného světa, kde vím, co mě čeká - je to jistá úleva. Ale jaksi mě láká i ten druhý svět, který je zatím zahalený nejistotou, pochybností a určitou dávkou strachu - ale také těšením a očekáváním něčeho nového, samostatnosti, zkušenosti a dobrodružství. Vstupenky do něho už máme, jsou v těch hezkých modrých obálkách. Za dva měsíce a fous se do toho světa vrhneme po hlavě - a doufám, že se vrátíme koncem srpna zpět živé a zdravé, a snad i o nějaké to euro bohatší :) 

Takhle filozofuji, zatímco mě stosedmdesátdevítka veze "domů". A když na naší zastávce vylezu a dopadnou na mě první kapky deště, napadá mě i druhý pohled na věc. Nad naší cestou se nestahují mraky, to nám jen prší štěstí. Snad.