Jajda, to byl zase dneska den. Začal sentimentálně, pokračoval upřímně rozvztekleně... no a skončil totálně haluzácky. Hesla dne: sentiment ze Zuzčina odchodu z kolejí, vztek na nepolapitelného nekomunikujícího Moravce, ubytování v centru Dublinu za supervýhodnou cenu!!!
Že se mi Zuzka, moje tříčtvrtletní kolejní spolubydluška a hrozně dobrá duše, odstěhuje, to jsem veděla. Ale když se včera začala vehementně pakovat a večer pak filozofovala na posteli, že to je její poslední noc na kolejích, došlo mi to jaksi definitivně. Že jsem zase potkala moc fajn člověka a díky své nepřílišné ukecanosti a jistému vrozenému odstupu asi propásla možnost získat v něm dalšího přítele... Někomu to holt trvá roky, ale život jde moc rychle a na nás zpomalené nečeká. A tak jsem během ranního balení se domů pokukovala koutkem očka po balící se Zuzce... a balila jsem se podvědomě nezvykle pomalu. A pak jsme se rozloučily, vyměnily jsme si kontakty... "moc ráda jsem Tě poznala, ať se Ti daří, a někdy se ozvi..." a pápá. Když jsem odcházela chodbou, měla jsem jaksi navlhlý oči. Já...
Cestou na tramvaj, směr Staroměstská, jsem melancholicky rozjímala a psala zádumčivou smsku, že jsem naměkko ze Zuzčina odchodu a že doufám, že se Moravcovi nerozbulím na konzultaci nebo před zavřenýma dveřma. Právě jsem se totiž chystala se na přepadovku pana doktora Václava Moravce, ano, TOHO Václava Moravce, mého vyvoleného konzultanta mé budoucí bakalářky. Ne že bych ho chtěla přepadnout záměrně. Já ho na to připravovala, ale on mi jaksi ne a ne odpovědět. Prosebný mail s žádostí o konzultaci k tezi bakule zůstal neodpovězen. Chápala jsem, že toho má hodně, to jo... ale odepsat jeden mail by nikoho nezabilo,ne? Ale to ještě budiž. Dorazila mě výpověď kamarádek z ročníku, které na rozdíl ode mě chodí na etiku - kde se Moravec veřejně přiznal k tomu, že o našich prosebných mailech dobře ví, ale dělá mrtvýho brouka, neboť doufá, že si to rozmyslíme a vybereme si téma u někoho jiného. Poměrně dobrá taktika (Páája si to už rozmyslela). Zdravě jsem se naštvala a poslala jsem smsku. Slušnou s dotazem, kdy můžu přijít na tu konzultaci. Bez reakce. Naštvala jsem se ještě zdravěji a řekla si, že tedy udělám přepadovku. Ale ani to není jen tak - na nástěnce ve škole visí jeden rozpis konzultačních hodin, u kabinetu jiný... a na internetu pro jistotu žádný. Tak jsem to riskla podle toho rozpisu u kabinetu. Chcete hádat, jak to dopadlo? Můžete třikrát.
Dveře byly samozřejmě zamčené. Sentiment mě přešel a vystřídalo ho opět zdravé naštvání, začala jsem spřádat plány akce, kterou jsem pracovně pokřtila Hon na Moravce. Během tříapůlhodinové cesty vlakem domů promýšlím taktiku: Maily a smsky sice nezabraly, to ale neznamená, že je nepoužijeme znovu - třeba se nade mnou bude konečně ustrnuto... Ale na to se spoléhat nedá, je především potřeba provést spolehlivou přepadovou operaci. Hlavní je vytipovat místo a čas, kde se objekt honu bude stoprocentně vyskytovat. Nic vás nenapadá? Čekat před redakcí ČT nebo Impulsu je poněkud stupidní, pravda. Ale co takhle zkouška z etiky? Bingo. Počíhám si na oběť u dveří zkouškové místnosti. Neunikne. Zdravě naštvané Terince, co je navíc v časové tísni, neunikne nikdo.
Uklidněna perfektně propracovaným plánem jsem dorazila domů. Běžně jsem potlachala s mamkou, bum a je půl osmé, večer, doba, kdy už nemá cenu začínat nic nového. Aspoň vybalím noťáska, mrknu na maily a vytisknu si poznámky na pondělní zkoušku z audiovizuálních médií... Jenomže jakmile počítač zapnu a vyjede mi hláška notifikátoru o jedenácti (od rána!) nových zprávách, zpozorním. Pár řetězáků, automatické odpovědi na náš inzerát, že hledáme bydlení v Dublinu... potvrzení rezervace letenek do Dublinu... a pozor, upozornění na dvě zprávy v mém účtu hledače bydlení v Dublinu!
Bystrý čtenář už jistě pochopil, kam mířím. O prázdninách se s "mojí" Míšou, toho času mou nejlepší přítelkyní, chystáme na měsíc do Irska. Rozmluvit se anglicky, rozkoukat se ve světě a snad si i vydělat nějakej ten flok, pokud možno pokrývající aspoň náklady na cestu a pobyt. Letenky jsem zarezervovala předevčírem, v pondělí je jdu vyzvednout - kostky jsou tedy vrženy, teď už nemůžeme couvnout. Druhou nutnou věcí je ubytování. Před týdnem jsem rozhodila sítě, vytipovala si pár inzerátů na onom serveru hledačů a nabízečů ubytování a odepsala na ně.
No a dneska se TO stalo. Konečně dvě odpovědi. První negativní - měsíc je málo, nájemce hledá někoho na delší dobu - fajn, poděkuju za odpověď, je to slušnost. Ale druhý odpovídá KLADNĚ - pokoj nám rád pronajme, pokud nám nevadí, že budem spát na dvojposteli. Cena - 300 eur za jednoho. Domek v osobním vlastnictví, se zahrádkou, bydlí tam dva irští kluci a jedna slečna. A po zadání názvu ulice do GoogleMaps málem vyskočím radostí až ke stropu. Domek totiž leží téměř v centru Dublinu! Za tři sta eur, tedy necelých devět tisíc korun... to by byl hřích nevzít.
Okamžitě burcuji celou rodinu, oznamuji radostnou novinu a pak volám Míše. Je doma, tváří se jako že jo, a že za chvilku přijde. Domluvíme se definitivně. V mezičase plichtím anglickou odpověď, že to bereme, upřesňuji detaily (posunuly jsme cestu o týden dopředu, snad to nebude vadit) a nakonec mail s Míšiným požehnáním posílám. A je to tam. Ještě chvíli na sebe s Míšou nevěřícně koukáme, zdá se to jako sen, že jsme se MY dvě rozhoupaly k tak závažné věci... a že to vychází... ale pak si říkáme, že je lepší se v tom moc nebabrat. Čím později nám dojde závažnost našeho rozhodnutí, tím později přijde strach. Ten ať si přijde, až budeme stát v Dublinu na letišti. Tam už nebude kam couvnout. Skočíme do vody, budeme plavat... a naučíme se to. Jo.
Do té doby je na strach času dost, jaképak filozofování. Ostatně, teď jsou akutní jiné věci. Posunutí praxe (zatím domluveno úspěšně), úspěšné absolvování zkoušek (do 25.června)... a hon na Moravce. Život je zkrátka žůžo dobrodrůžo.
Žádné komentáře:
Okomentovat