Starý rok se překulil v nový a já opět bilancuju. Letos jsem už dávno věděla, o čem to bude, ale dlouho jsem nevěděla, co k tomu bude znít. Nakonec jsem vybrala opět dvě písně. Nejsou to ty vůbec nejoblíbenější za letošek. Jsou to ale písně, které se něčím trefily do okamžiku, v němž zazněly, zasáhly cíl a vryly se pod kůži.
Daniel Landa - Touha
Je to jak nic, to totiž naváží víc
je to něco jak dech, jak přání na křídlech
je to nemožnej cíl, kterej si vymyslil.
Je to jak sen, co ráno rozpustil den
nic není dost velkej cíl, aby ses nepokusil
volej k nebi přání a všechno bude k mání.
Touha je zázrak, kámo, zázrak.
Touha je zázrak, kámo, zázrak.
Je to jak žár, pořádně velikej dar,
je to jak letící drak, naprosto přesnej prak
je to hukot moře, je to pramen v hoře.
Touha je žít, zůstat a neodejít
touha je padnout a vstát a rány nevnímat.
Je to tlukot srdce, je to poklad v ruce.
Je to jak třpyt, jako sluneční svit
úžasná měsíční zář, je to jak boží tvář.
Je to skrytá síla, je to zlatá žíla.
Touha je zázrak, takže přej si co chceš,
probouzej sílu, s ní už neklopýtneš,
touha jsou čáry, v hloubi duše je máš
touha je zázrak, kámo, zázrak,
vždyť už to znáš.
Touha je krám, kde mají všachno a hned,
vlak je tam k mání i ten pitomej svět.
Touha je brána, ke všemu o čem si snil.
Touha je cesta i cíl.
Touha je zázrak, kámo, zázrak.
Touha je zázrak, kámo, zázrak.
Touha je zázrak, kámo, zázrak.
Bylo to o víkendu, začátkem září, o jednom z dalších nekonečných TU-víkendů ve Kbelích. Mordovala jsem se s nepřístupnejma šroubama, otlučený ruce bolely, nářadí klouzalo v rozmatlaným mazivu, nadávky jen lítaly. Pak jsem odpočívala pod trupem a poprvé jsem se sama sebe vážně ptala, PROČ to sakra dělám, proč tady trávím svůj skoro všechen volnej čas, kterej bych mohla věnovat odpočinku, poznávání novejch míst, učení, čtení, chození, čištění hlavy.
Přemýšlela jsem, i když jsem věděla, že tu odpověď stejně znám. Ale ona stejně přišla, i když formou, kterou bych nečekala. Z otřepanýho Rádia City, který nám tam většinou hrává. Ozval se Landa, kterého jinak nikterak nemusím. Ale ozval se v tu nejpravější chvíli - a mně se dostalo odpovědi na to moje PROČ.
Touha je žít, zůstat a neodejít.
Je to něco jak dech, jak přání na křídlech.
Je to nemožnej cíl, kterej jsi vymyslil.
Nic není dost velkej cíl, aby ses nepokusil.
Volej k nebi přání a všechno bude k mání.
Je to jak žár, pořádně velikej dar.
Touha je žít, zůstat a neodejít.
Touha je padnout a vstát a rány nevnímat.
Touha je zázrak, takže přej si, co chceš...
A takhle nějak to bylo v celým tomhle roce. Cosi mě vedlo, abych se snažila a pokoušela o nemožný cíle, zůstávala a neodcházela, přijímala rány. A ono to nakonec všecko dopadlo tak, jak jsem snila - nebo jsme snili.
Mám ve zvyku si každý rok, když se chýlí ke konci, pojmenovat. Tohle byl Rok tůčka, chcete-li TU-rok. Pokračovala většina toho, co začalo loni v Roce nových začátků... a pokračovalo to dobře. To, co pokračovat nemělo, to skončilo a skončilo to celkem bezbolestně, takže také dobře.
Byl to rok, kdy jsem skoro všechen volný čas trávila s TU-bandou na letišti ve Kbelích, u počítače vyvíjejíc asistentskou podporu a propagační práci, na cestách v konvojích v doprovodu letadel na silnici, s partou nových známých a kamarádů ve chvílích dřiny, únavy a strachu, ale také úlevy, úžasu a nepopsatelné euforie.
Před více než rokem, v listopadu 2015, jsem se začala motat okolo bandy šílenců, co na letišti ve Kbelích rozebírala dvě velká vyřazená dopravní letadla a chtěla je odtáhnout do muzeí. Byli tehdy v půli zápasu o Velký přelet a to nejtěžší ještě bylo před nimi. V lednu jsem do přeletového kolotoče naskočila naplno - a už jsem se nezastavila. Skončilo to den před koncem roku 2016 - tehdy parta těch nejvěrnějších (a nejšťastnějších, co si mohli vybrat volno :o) vyklidila plochu ve Kbelích, teď už podivně prázdnou, tichou a opuštěnou, a předala ji zpět armádě. Den před vypršením termínu.
Za ten rok jsme dokázali skoro neskutečné. Obrat ze dvou padesátimetrových letadel ocasní plochy, křídla a nakonec i centroplán - mohutné vnitřní dílce křídel. V kampani na Startovači získat milion dvě stě tisíc od nadšenců a dobrovolných dárců, abychom mohli jedno z těch letadel odvézt do kunovického leteckého muzea.
A v září jsme ho tam doopravdy odvezli. během tří dnů na cestě jsme potkali nespočet užaslých a nadšených tváří, pronikli jsme na televizní obrazovky a na stránky tisku. Dozvěděli se o nás i v zahraničí, gratulovali nám z výrobní továrny Tupolevu v Rusku a Slováci provezli naše nejvyšší velení a největší dříče party ve svém vládním tůčku při záletu.
Dobře skončil i příběh druhého tůčka, "mladší sestry" a tak trochu smutného éra. Bylo to s ním jako na houpačce - byli předběžní zájemci, pak najednou byli vážní zájemci, pak byly průtahy a couvnutí. Ještě za pět dvanáct, v září, kdy už jedno letadlo bylo doma, byl osud toho druhého nejasný a zdálo se, že po vší námaze a úsilí skončí na šrotišti. A pak přišli zachránci ze Zruče u Plzně, přidali ruku k dílu... a zvládli jsme to. V polovině prosince, přesně dva roky od chvíle, kdy se muzejníci těch letadel dotkli, se i druhé éro dostalo do nového domova. A daří se mu tam naprosto nečekaně dobře: Tarantíkovi už dokázali připojit jednu část centroplánu.
Něco úžasně báječnýho tím skončilo - víkendy ve Kbelích, které sice byly vysilující, ale taky úžasně nabíjející. Ale chvíle s tůčkem a partou tím neskončily. Jak mi kdysi řekl kapitán Marty: "Neboj se, ono to neskončí. Ty v tom éru budeš mít kus života, kterýs tam dala. Budeš už kusem sebe v Kunovicích."
A ten kus si mě volá k sobě. Od září, kdy jsme éro odvezli, jsem za ním v Kunovicích byla už snad třikrát. Strávila jsem tam Silvestra, strávila jsem tam spoustu fajn chvil a poznala další fajn lidi. Příběh jménem Velký přelet nekončí. A já jsem za to neskutečně ráda.
Protože díky Přeletu, ale nejen díky němu, jsem letos zjistila spoustu věcí. Například, že...
- Že se dokážu zakousnout a makat, i když mám pocit, že už padám na pusu. A to je při mé vrozené lenosti zatraceně co říct.
- Že na tu pusu naopak padnu, když už mám pocit, že je dobře a že teď bude klid. A že nejsem nesmrtelná. Když mi letos na jaře doktor po náležitém vynadání sdělil, že jsem se tím rozšťouráním banálního boláčku taky mohla zabít, trochu se mi rozsvítilo.
- Že si člověk může najít kamarády (z nichž časem možná budou i přátelé) mezi lidma, kteří jsou úplně jiní než on, kteří mají úplně jiné osudy, zájmy a názory. Ale když je něco spojí, funguje to. I když se s nima občas v něčem těžce neshodne nebo někoho vylepancuje.
- Že když lidi spojí velkej zájem, odhodlání a snad i láska k něčemu společnýmu, můžou dokázat nemožný. A pak začnou v pravou chvíli začnou přicházet další praví, potřební lidé... a začnou se dít zázraky.
A o lásce, která ty zázraky umí přivolat, je i druhá písnička tohohle roku. Dlouho jsem váhala, zda to bude česká verze, nebo originál od Leonarda Cohena. Nakonec to vyhrála ta česká, neptejte se mě proč.
Suzanne. Naše Zuzana, naše éro, který mi letos vzalo obrovskej kus času a obrovskej kus sil, ale ještě víc mi dalo. Nečekaný chvíle absolutního štěstí a pocitu, že jsem tam, kam patřím. Protože tohle přináší láska - a je úplně jedno, jestli je to láska k jednomu člověku, k lidstvu... nebo k věcem. Jo. Tohle je to, co mě letos naše Zuzana naučila - že když člověk má rád, dokáže strašně moc... a že se pak naučí naplno vnímat ty křehký krásný chvíle, pro který stojí za to žít, i když život nebyl, není a nikdy nebude jen růžovej.
A o tom Suzanne je.
Suzanne, Zuzana naše...
Václav Neckář - Suzanne
Suzanne místo má, je skryté blízko břehu
Sedí tam a proud ji zná a ty závidíš tu něhu
I když víš, že pouze blázen má dost sil nést vločku sněhu
A když svírá vítr v dlaních, tak chce dát nebi duhu
A ty neumíš to říci, jak se její lásky zříci
Víc už nemáš a jsi prázdný, ona říká chyť mi mlhu
Z jejích vláken spleť tu touhu.
A ty náhle vstaneš v běhu
Poznáš svět je ve vás dvou
A ty náhle věříš světu
Dokud dál tvé tělo plní myslí svou
Pán Ježíš byl jen lodník, mořem šel měl suchou nohu
Pak se dlouho na svět díval ze své věže v divném slohu
A sám poznal se smutkem, utopeným nepomohu
Řekl lidé budou mořem plout a myslel tím jen slzy
A on sám to poznal brzy, nechal nám jen pár slov ryzích
nelidským lidstvím zničen,
On zvedl nás přesto všechny kousek výš
A ty náhle vstaneš v běhu
Poznáš svět je ve vás dvou
A ty náhle věříš sobě
Dokud on tvé tělo plní myslí svou.
Teď Suzanne dá ti dlaň, ve své skrýši blízko břehu
Právě obléká ji řeka ve svou nekonečnou něhu
A jak slunce stéká z nebe tisíc velkých kapek medu
Jimi zlátne celý kraj a lodě plují do přístavu
Vidím spoustu lidí tančit, vidím zlaté děti ráje
Jak nám chrání naši lásku,
Jak ji chrání jednou provždy
Ó, Suzanne, v tvých očích.
A ty náhle vstaneš v běhu
Poznáš svět je ve vás dvou
A ty náhle věříš v lásku
Dokud dál tvé tělo plní myslí svou
Žádné komentáře:
Okomentovat