Zpěvy novoroční...

Tak je to tu zase, láme se rok starý a nový a já si zpívám. Kdoví pokolikáté a kdoví, jestli už fakt ne naposled takhle veřejně. Letos to je jiný. Hraje k tomu jediná písnička, navíc taková, které dodnes pořádně nerozumím, ale okouzluje mě její námět (něco jako vyznání lásky od pilota pro jeho letadlo), její nálada, její podání a její útržky, které jsem pochytila nebo mi byly tlumočeny. 

Něco jako: 

Ahoj, můj starý kamaráde, my dva už jsme toho spolu hodně zažili... 

já ani ty nejsme úplně nejmladší, ale stále spolehliví. 

Máme toho hodně za sebou, víme, jaký to bylo, být mladí a krásní,

to se už nevrátí, ale máme vzpomínky, a ty nám nikdo nevezme. 

I když už toho musíme oba hodně opravovat... 

a tu krásnou mladou letušku 

si místo mě odveze domů můj druhý pilot. 

Ale pak uvidím odraz slunce v čelním skle 

a dojde mi, o čem je je žití, 

a vím, že oba, já i ty, jsme žili a žijeme šťastný život.

A tak to je a kéž to tak zůstane, dodávám já.

Dlouho jsem nepsala, moc dlouho. Hodně se toho za tu dobu stalo, nelze to teď vše vypsat a nevím, jestli to vůbec kdy vypíšu. Asi už ani ne. Už toho není tolik, co bych chtěla světu sdělovat. 

Letošek, rok 2015. Rok, kdy jsem nastoupila do báječné práce, kdy jsem chodila kolem našich billboardů s pocitem hrdosti, že k téhle organizaci patřím. Rok, kdy mám konečně pocit, že jsem zapadla tam, kde mám být. 

Rok, kdy jsem podnikala šílený akce ze dne na den, kdy jsem nachodila desítky kilometrů a nečekaně navštívila místa, kam jsem si nikdy nemyslela, že se podívám. 

Rok, kdy jsem potkala neskutečný lidi a neskutečný osudy. A rok, kdy jsem se dotkla vlastních snů. Těch, na který jsem se roky chodila dívat přes plot kbelskýho letiště a k nimž mě nakonec osud zavál... a s nimaž přišlo i něco dalšího. 

Tak přeju sobě i Vám, ať to dobré, co tenhle rok přinesl, pokračuje i v tom roce příštím. A kdyžtak i v těch dalších.