Zpěvy novoroční: Odjezd & Moskevská virtuálka

Rok 2014 odpočítává poslední hodiny a minuty a já opět bilancuju. Letos jsem si tedy to hlavní bilancování odbyla už před pár dny, střízlivěcí cestou z Třebíče, kde jsem se s kamarády účastnila pěkně veselé štěpánské taškařice... a právě tou cestou se mi vylouply dvě písně, které jsou pro ten můj končící rok dosti výstižné. Dlouho jsem si myslela, že to letos bude zase anglicky a že udělám výjimku a zopakuju Changes Hugha Laurieho, protože tohle byl fakt Rok Změn, a k tomu že přihodím jednu rozporuplnou snivost z jednoho seriálu... ale pak mě osvítilo a došlo mi, že k tomuhle roku patří něco jinýho. Tyhle dvě věci, které patří k sobě a které podkreslovaly jedno z nejzvláštnějších období tohohle roku.

Michal Prokop - Odjezd

Nejsem šťasten, nejsem zoufalý

Bylo to jiné než lze předvídat

Nosiči kufrů, kteří volali

Poslední vagon, bral jej líný spád

Lenivý strašný spád mé slavné řeky 

JihuLenivý strašný spád mé slavné řeky Jihu

Necítím nic a cítím nic jak tíhu

Železných kotoučů výhybek na trati

Po které odplouvá

Po které odplouvá

Co mělo zůstati

Nejsem klidný, jen mé vědomí

Chvěje se horkem z nástupištních střech

Nejhorší láska která nezlomí

Jenom tu je a jenom čítá dech

Lenivý volný dech těch úst, která tu zbyla

Lenivý volný dech těch úst, která tu zbyla

Co ještě dál a bílá černá bílá

Vývěsky nádraží ukazující kam

Odcházím z nádraží

Odcházím z nádraží

A nejdu - zanikám

Lenivý strašný spád mé slavné řeky Jihu

Lenivý strašný spád mé slavné řeky Jihu

Necítím nic a cítím nic jak tíhu

Železných kotoučů výhybek na trati

Po které odplouvá

Po které odplouvá

Co mělo zůstati

Lenivý volný dech těch úst, která tu zbyla

Lenivý volný dech těch úst, která tu zbyla

Co ještě dál a bílá černá bílá

Jak je to dávno už, dávno jak bahno dna

Co od té doby pak

Co od té doby pak

Ach je jen náhoda

To, že letošní rok nebude snadnej, bylo u nás jasný ještě předtím, než začal. Začínali jsme ho hekticky, pendlováním mezi domovem a Brnem, kde ležel táta se skorouříznutou rukou. Do těchhle hektickejch dnů mi tak najednou zavolala paní šéfová z práce na fildě, že se nad naším pracovištěm začínají stahovat mraky a že hrozí, že nás zruší. A že musíme bojovat. Odkývala jsem jí to bez obzvláštního zájmu; když jste zcela mimo z toho, že se vaše rodina málem zcvrkla na tři, je vám práce trošku fuk, byť byste ji měli seberadši. 

Ale vzpamatovala jsem se a pustili jsme se do boje. Marně. Během měsíce a půl bylo rozhodnuto, že naše milá mediatéka zanikne. A já byla na zbývající dva měsíce odvelena dolů do knihovny. Zpracovávala jsem tam naše bývalé knížky a nebylo mi nijak zle, až na to, že jsem věděla, že si brzy budu hledat novou práci a že to nebude nic pěkného. No a pak na to přišlo - přišel poslední den, kdy jsem šla do práce... a když jsem se vracela, rozezněl se mi v hlavě tenhle song. Naprosto to vystihoval. Bylo v něm zklamání, ale žádné přehnané bolestné babrání, spíš i úleva, že to, co nikam nevedlo, končí. 

Nejsem šťasten, nejsem zoufalý. Bylo to jiné, než lze předvídat. 

A první pololetí pokračovalo v divném duchu. 
Co od té doby pak, ach, je jen náhoda?

Nejistota a pocit křivdy z práce se projevoval na všech frontách. Nebývalo mi dobře, plácala jsem se ve věcech, v nichž jsem se plácat nechtěla, a byla jsem nevrlá na lidi, na které jsem být nevrlá nechtěla. Bylo toho na mě nějak moc.

Nejhorší láska, která nezlomí... jenom tu je a jenom čítá dech.

Čekala, až kořist sama padne.

Mezitím jsem se dohadovala o tom, jestli si pořídit kočku nebo želvy (a nakonec jsem si během tohohle roku pořídila oboje), bojovala se svými strachy, některé boje jsem prohrála, jiné odkládala, jiné vyhrála (protože i prohra nakonec někdy může být vítězství, už jen proto, že jste porazili svůj strach a šli do boje)... takže i ten první půlrok přinesl pár dobrých věcí. 

No a pak se začalo blýskat na lepší časy. Sice jen blýskat a brzy z toho blýskání přišla pěkná letní bouře s pořádně mrazivým začátkem podzimu... ale nakonec i ty lepší časy přišly. A tak nějak se v nich hřeju dosud. I nelehký a na první pohled nelákavý věci můžou vést k něčemu nadějnýmu. 

Trochu jako následující písnička. Kterou jsem si pro změnu zpívala v poslední den v Mediatéce, když jsem naposled koukala na ten krásnej výhled z okna na cípek starýho židovskýho hřbitova, těsně před odchodem do dvouměsíčního exilu v hlavní knihovně. Vyrýt do rožku Teri was here a tečka, znělo mi v hlavě a cukalo mi tehdy rukama.

Jak je to dávno už, dávno jak bahno dna.

Jaromír Nohavica - Moskevská virtuálka

Toulám se Tverským bulvárem
A sháním kompakt disky
Rubl se líbá s dolarem
A vodka mísí s whisky
Dole na Krásnoj ploščadi

Se chystá defiláda
V mých letech už mi nevadí
Co mrav a doba žádá

U sochy pana Bulata
Brejkují hiphopeři
Země je prostě kulatá
A čas všem stejně měří
Trolejbus stojí na špalcích
Uprostřed pěší zóny

A po všech jeho zoufalcích

Zbyly jen písně tóny

Všechno co hledáš někde je

Říká mi slečna Táňa

Láska víra i naděje

Tak tedy Dosvidaňja

Ještě si koupit matrjošku

Která to všecko přečká

Na zídku vyrýt do rožku

Jerry was here a tečka

V letošním roce se odkazu Ruska nedalo vyhnout. Do Ruska se odjíždí a přijíždí a jsou mi odtamtud přiváženy bonbóny zabalený do papírků s letadýlkama; a na mém budoucím pracovišti v Akademii věd je spousta knih ruských a já, neumíc ani přelouskat jejich názvy, jsem se rozhodla naučit se číst azbucky, na čemž už také díky azbuckyznalým přátelům pomalu pracuju.

Ruské cosi jakoby letos bylo tím větrem, co žene celý svět do změn, který se nám nelíbí a který si většina z nás nepřeje... z kterýho mrazí. Mrazilo nás, když jsme na jaře se spolubydlícím sledovali dění na Ukrajině v Kyjevě a trudně přemítali, jestli z toho bude jen občanská válka, nebo jestli do toho spadne celá Evropa včetně nás. Kyjev se nakonec trošku zklidnil a neklid se přesunul dál na východ. A boje na Východě přinesly jednu z nejhorších hrůz, co jsem kdy nad aktuálním děním zažila. 

Bylo 17. července odpoledne, já se vrátila z návštěvy od jednoho velezvláštního člověka s hlavou na prasknutí... seděla jsem na podlaze v přecpaném pokoji jiného člověka, který se uvolil poskytnout mi azyl... a najednou jsem zjistila, že na Ukrajině sestřelili letadlo. Byl to šok, pro mě největší od 11. září. Absolutní hrůza a dočasná ztráta elementární důvěry v tenhle svět a v lidi.

Protože TOHLE se už přece v našem světě neděje. Tohle se dít nesmí. To se nedělá. Po civilních letadlech se nestřílí. 

Jenže ono se to stalo. 

Rok 2014 mrazil. Jenže i v tom mrazivým větru, kterej hnal svět rokem 2014 do změn, se dalo žít. Sledovat ty změny, pozorovat... a doufat, že bude líp. A že některé věci prostě přejdou, protože čas všem stejně měří, a jiné že na nás čekají, protože 

všechno, co hledáš, někde je... 

láska, víra i naděje

Když nad tím tak přemýšlím, měla jsem letos všeho trojího dost a dost. Lásky mě věrně vedly celým rokem a chvílemi měly dokonce i tu nadějnou příchuť; víra s nadějí mě táhly dál a nutily mě pořád dělat další a další šílenosti, které sice vypadaly třeba zbytečně, ale někdy jakoby byly tím hybatelem, který věci posune někam dál. 

Letos se důležité věci děly kvantově. Pohromadě. Dlouho nic, nic, nic... a pak se to najednou urve a všecko to letí. 

Dělo se to v některé dny v létě, třeba když jsem se dozvěděla, že jsem vyhrála konkurz na práci v knihovně Ústavu informatiky Akademie věd, a večer jistý člověk nečekaně přijal pozvání na koncert... 

A dělo se to na podzim. To když jsem se po desetiměsíčním váhání konečně odhodlala přestat si šlapat po štěstí a vyrazila jsem pro Amélii. Dovezla jsem si domů kňourající a vrnící dvouměsíční černej uzlík chlupů a důvěřivejch pohledů... a ještě téhož večera mi napsal člověk, se kterým jsem se do té doby viděla dvakrát v životě, ale spojoval nás okruh podobných dobrých kamarádů, že se bude stěhovat za prací do Prahy a tak že ho napadlo, jestli by u nás na bytě nebylo místo. 

Napsal mi to ve chvíli, kdy jsem začínala druhý měsíc osamělého bydlení, protože letos všichni odcházeli a stěhovali se, a v září jsem nakonec zůstala sama a zjistila jsem, že mi to fakt nedělá dobře (a i proto jsem se odhodlala pořídit si Amélii). A ve chvíli, kdy jsem si pořídila spolubydličku, se mi ozval potenciální nový spolubydlič. A den nato napsal starý spolubydllič, co už půl roku hledal práci, aby se mohl vrátit k nám na byt do Prahy, že práci našel. Aspoň tedy dočasně. 

Najednou se lidi zase začali vracet.

Slovo dalo slovo a teď s novým spolubydličem bydlíme už měsíc. A je dobře. Hrajeme na kytaru, kouříme vodní dýmku, rozebíráme život a lásky a Bořek se pere s Amélií.

Konec dobrý, všechno dobré, napadá mě. 

Snad už si to teď, dvě hodiny před koncem roku, si to už můžu dovolit. Loni jsem na výroční akci ve Skafu prohlašovala, jak byl ten rok 2013 skvělej. Což o to, on povětšinou skvělej byl. Jenže já drze vyřvávala hop, dokud jsem nepřeskočila, a do čtyřiadvaceti hodin po tom pochvalování skvělého roku jsem se dozvěděla, že se táta málem zabil. 

Tak doufám, že teď, za ty dvě hodiny, už se snad nic tak fatálního stát nestihne.

Uzavírám Rok změn a doufám tak, jako vždycky... 

že ten nadcházející rok nebude horší. 

Tak tedy do svidaňja.