This Is the Life...

Mám zamilovávací období. V posledních měsících jsem se zamilovala do spousty věcí: do kočky s naštvaným ksichtem, do grepovýho pivka, do snů a plánů na cestování... a taky do muziky týhle slečny. Začalo to touhle písničkou jednoho domácího jarního popíjecího večera u lampy.

This Is the Life Amy

To je život  McDonald

Oh the wind whistles down The cold dark street tonight And the people they were dancing to the music vibes And the boys chase the girls with the curls in their hair While the shy tormented youth sit way over there And the songs they get louder Each one better than before And you're singing the songs Thinking this is the life And you wake up in the morning and your head feels twice the size Where you gonna go Where you gonna go Where you gonna sleep tonight And you're singing the songs Thinking this is the life And you wake up in the morning and your head feels twice the size Where you gonna go Where you gonna go Where you gonna sleep tonight Where you gonna sleep tonight So your heading down the road in your taxi for four And you're waiting outside Jimmy's front door But nobody's in And nobody's home 'til four So you're sitting there with nothing to do Talking about Robert Riger and his motley crew And where you're gonna go and where you're gonna sleep tonight And you're singing the songs Thinking this is the life And you wake up in the morning and your head feels twice the size Where you gonna go Where you gonna go Where you gonna sleep tonight

Vítr sviští chladnou, temnou  ulicí dnešní noci Lidé tančili jak hudba vibrovala A kluci běhají za holkama co mají kudrnatý vlasy A plachej utrápenej kluk sedí opodál  A písně zní stále hlasitěji A každá je lepší než ta předchozí A ty zpíváš Říkáš si, že tohle je život Pak se ráno vzbudíš A máš pocit, že máš dvojnásobnou hlavu Kam půjdeš Kam půjdeš A kde budeš dneska spát A ty zpíváš Říkáš si, že tohle je život Pak se ráno vzbudíš A máš pocit, že máš dvojnásobnou hlavu Kam půjdeš Kam půjdeš A kde budeš dneska spát Kde budeš dneska spát A tak ujíždíš ulicí  v taxíku pro čtyři A čekáš před  Jimmyho dveřmi Ale doma nikdo není A do čtyř nebude Tak tam tak sedíš a nemáš co dělat Tlacháš o Robertu Rigerovi a jeho partě Kam dneska půjdeš Kde budeš dneska spát A ty zpíváš Říkáš si, že tohle je život Pak se ráno vzbudíš A máš pocit, že máš dvojnásobnou hlavu Kam půjdeš Kam půjdeš A kde budeš dneska spát

To je život. 

Zpíváš, nevíš, kam půjdeš a nevíš, kde budeš spát.

Připomíná mi to mladý gymplácký léta, kdy jsem zpívala Zvědavou od UDG s textem "Město zhasíná, když přemýšlí, kam jít spát; se svou lahví od vína trochu míň se bude bát..." Život jde ve spirále a některý pocity a slova se vracej - a tyhle se vrátily, akorát v anglické verzi.

"To je život," řekl mi drahej spolubydlící před pár týdny, když odjížděl na prázdniny do dálek, brzy ráno v sobotu na zastávce před naším domem. Bylo pět ráno, zrovna svítalo a já mu chtěla dát šutr pro štěstí na cestu. Byli jsme domluveni, že v pět vstanu, šutr mu dám a on v pět deset zmizí na autobus; pohoda. Jenže v 4:55 jsem v polospánku uslyšela klapnutí dveří... a spolubydlící byl pryč. Tak - a co teď, prolítlo mi hlavou. Pak jsem myslet přestala, popadla jsem šutr a vylítla ven na ulici, bosky a v pyžamu, s očima ještě zalepenejma. Stihla jsem to. Rychlý předání, obejmutí a rozloučení na autobusový zastávce, pohled za odjíždějícím autobusem... a zpátky do postele. To je život.

Tahle epizodka nějak tak vystihuje dění v posledních měsících. Člověk něco rozmyslí a rozplánuje... a pak jsou najednou věci jinak. A naopak - to, o čem se moc nepřemýšlí a do čeho se jde po hlavě, to nečekaně vyjde... a člověk jen žasne. Případně se chytá za hlavu, do čeho se to pustil a co se to na něj žene :o) 

Takže v příští době mě čeká hrozná spousta věcí. Který by ale mohly být hrozně fajn. 

Mohla (a možná i měla) bych se jich bát. Ale nějak se mi teď nechce - ono to nějak dopadne, ať se bát budu nebo nebudu. 

• Před časem jsem se nechala inspirovat Cestama mých přátel. A napadlo mě, proč do toho nejít taky. Bylo mi řečeno, ať do toho klidně jdu. Takže jdu - už za týden vyrážím na velkou Cestu. Do dálek, na pochod, na více než 100 km v pěti dnech. A už se nemůžu dočkat. I když předcestovní zápisky v Deníku jsou jako záznamy maniodepresivního pacienta: lítají z velkýho těšení do velkejch obav.
  - Vyčistím si hlavu a dám si od všeho oraz!
  - Nepřecenila jsem se trošku?
  - Poletím několikrát letadlem a pojedu celej den vlakem!
  - Nebudu tam spíš na obtíž?
  - Opálím a vychodím se!
  - Proč mi někdo sakra neřekl, co to vyvádím? :o) 
  
• Začátkem října letím do Denveru na tu konferenci. Letenky už mám. Hotel a registrace na konferenci budu mít brzy. No a teď ještě poslední maličkost - sepsat samotný příspěvek... :o)
  
• Týden po návratu z Denveru letím na Madeiru. Na další konferenci. Onehdá mi přišla do mailu výzva na konferenci, jejíž název (Ne)paměť katastrof  mi přišel jako šitý mi na míru. Tak jsem to zkusila. A včera mi napsali, že mě berou. Říkám si, že bych měla vyrazit do knihovny a dodělat výzkum k článku, se kterým tam pojedu.

Akorát jsem zvědavá, kdy to budu dělat. Z Cesty se vracím začátkem září, pak konečně musím dodělat práci pro fakultu, dopsat eseje na doktorát, sepsat příspěvek do Denveru, napsat článek do odbornýho časopisu. Do toho pár technetích článků, vyřešit pár záležitostí kolem bytu. Zasklení lodžie, nový obytný koutek v obýváku pro spolubydlícího (neb se k nám od září stěhuje pan Bratr), stavba zvýšený postele a nový knihovny.

Bylo veselo a bude. Ale aspoň z toho jeden má pocit, že se něco děje... že něco dělá... a že to nedělá úplně blbě. Ono takový přijetí příspěvku na konferenci zatraceně zahřeje po duši.

A to je život.