John Denver - Looking for Space

Jedna z nejkrásnějších písniček od mého folkového oblíbence Johna Denvera čekala dlouho na tu pravou chvíli, kdy se bude hodit, abych se o ni s vámi podělila. Protože takovou krásu nelze vyplácat jen tak. Je to písnička o snech a touhách, o létání, o učení a poznávání, o čekání, nadějích a pádech.   A ta chvíle přišla a je více než symbolická. 

Písničku vám pouštím teď, kdy už je na 99% jisté, že poletím na svou první vědeckou konferenci. Do DENVERU, prosím pěkně. Denver, Colorado, USA!!! A ačkoli to vím už pár dní, stále ve mně prosté vyslovení nebo napsání těch slov vyvolává neuvěřitelný tetelení a nevěřícnej, dětsky užaslej smích.

Looking for Space	Hledám si prostor
John	Denver
On the road of experience  I'm trying to find my own way Sometimes I wish that I could fly away  When I think that I'm moving  Suddenly things stand still  I'm afraid 'cause I think they always will  And I'm looking for space  And to find out who I am  And I'm looking to know and understand  It's a sweet sweet dream  Sometimes I'm almost there  Sometimes I fly like an eagle  And sometimes I'm deep in despair  All alone in the universe Sometimes that's how it seems  I get lost in the sadness and the screams  Then I look in the center Suddently everything's clear  I find myself in the sunshine And my dreams  And I'm looking for space... On the road of experience Join in the living day  If there's an answer It's just that it's just that way  When you're looking for space  And to find out who you are  When you're looking to try  And reach the stars  It's a sweet sweet sweet dream  Sometimes I'm almost there  Sometimes I fly like an eagle  But sometimes I'm deep in despair  Sometimes I fly like an eagle Like an eagle  I go flying flying	Na pouti za zkušenostmi Se snažím najít svou vlastní cestu Někdy si přeju, abych mohl odletět Když si myslím, že se někam posouvám Najednou se věci zastaví A já mám strach, že to tak bude vždycky A tak si hledám prostor A snažím se zjistit, kdo jsem A hledám, abych věděl a rozuměl Je to sladký, sladký sen Někdy už tam skoro jsem Někdy létám jako orel A někdy jsem v hlubokém zoufalství Samotný v celém vesmíru Někdy to tak vypadá Ztrácím se ve smutku a ve výkřicích Pak se podívám do svého nitra Najednou je všecko jasné  Najdu sám sebe ve sluneční záři A ve svých snech A tak si hledám prostor...  Na cestě za zkušenostmi Se snažím žít dnešní den Jestli existuje odpověď,  tak je to právě tahle...  Když si hledáš prostor A snažíš se zjistit, kdo jsi Když hledáš, snažíš se A chceš se dotknout hvězd Je to sladký, sladký, sladký sen Někdy už tam skoro jsem  Někdy létám jako orel A někdy jsem v hlubokém zoufalství Někdy létám jako orel, Jako orel Létám, létám

Tahle písnička patří k hudebnímu odkazu Erasmu ve Finsku. Denverovy lehký melodie a krásný texty o volnosti, hledání, dálkách a domovu se k tamní modrý svěží obloze prostě neuvěřitelně hodily. Měla jsem tenkrát ještě naivní představy, co všecko stihnu. A jednou z těch představ bylo, že si z finských fotek udělám  pár klipů, podbarvených právě Denverovými písničkami. Looking for Space měla být úplně první. Úvodní slova se totálně hodila k dlouhé cestě za poznáváním, učením... a hledáním sebe sama, u něhož nevíte, kam vás dovede. 

K cestě, na které vás potkávají chvíle štěstí i beznaděje; na cestě, kdy najednou máte pocit, že všecko stojí... a když to nečekáte, tak se zase věci rozběhnou samy. 

Od Erasmu se k ní vracím pořád znova a znova - a ne náhodou. Byly to dva roky, ve kterých jsem si hledala své místo k životu i k práci, místo mezi ostatními lidmi i místo pro sny a touhy. Čím dál víc jsem si uvědomovala, jak přesný ten text je... a jak moc dobře pan Denver znal lidskou duši.

Moje hledání vlastního místa ve studijní a odborné oblasti bylo celkem zajímavé. Přehoupla jsem se (i když s obrovským váháním) přes hranici "učení" a "zkoumání". Dokud je člověk na magisterském oboru, povětšinou do sebe hustí (v lepším případě se snaží pochopit) to, co od něj někdo požaduje. A ruku na srdce, velkou část z toho bere jako nutné zlo. I když má to štěstí, že najde to "svoje" téma, které ho baví, prostor na něj dostane tak leda v diplomce.

Zlomí se to až přechodem na postgraduální studium. Najednou už do vás nehustí kvanta teorií a letopočtů. Naopak vás začnou učit, jak správně zkoumat to, co vás zajímá. Jasně, těm teoriím, jménům a datům úplně neuniknete, ale už si začnete vybírat hlavně ty, které vás zajímají a které souvisejí s tím, co vás zajímá.

Měla jsem kliku, že jsem si to "svoje" téma našla tak nějak přirozeně, pozvolna. Rýsovalo se už od dob bakalářského studia žurnalistiky. Odrazilo se v něm moje okouzlení letadly i poněkud zvrhlá vášeň pro četbu hororů, detektivek, krváků, černých kronik a podobných prapodivností. Asi v tom byla touha pochopit, proč jsou lidé (potažmo já) tak podivně fascinovaní negativními věcmi. Kvůli kontextu a oboru jsem tenhle osobní zájem našroubovala na mediální obsahy a jejich proměny - hlavně v závislosti na režimu.

A pak mě s tímhle podivným zájmem vzali na doktorát. Najednou jsem z té nově nabyté studijní svobody byla vykulená a nevěděla jsem, co teď a odkud začít. Zkoumat materiál k disertaci? Publikovat? Žádat o granty? Jezdit na konference? Ale jak? Kam? A vůbec, kdo by mě s mým pseudotématem chtěl? 

Během půlroku se ale vyjasnilo. Jaksi přirozeně mi vytanul plán, jak postupovat s disertací... a že vlastně publikovat půjdou už jen ty jednotlivé dílčí krůčky. A když víte, co publikovat, můžete najednou i začít žádat o granty. A třeba se pak nad váma slitujou i na nějaký tý konferenci. 

Během čtyř až pěti let studia na našem ústavu by měl člověk objet jednu českou a jednu zahraniční konferenci. I přihlásila jsem se k odběru informací o chystaných konferencích... a pak, jsa donucena domácím úkolem z jednoho semináře, jsem si jednu vyvolila. Pač jsme měli napsat "reklamu" na svůj vědecký příspěvek, a ta se musí našroubovat na míru konkrétní konferenci. Našla jsem konferenci v Oxfordu, věnovanou vyrovnávání se s traumatickými událostmi u jednotlivce i ve společnosti. Úkol jsem napsala a pak si říkám, že když už ho tedy mám, proč to nezkusit fakt poslat. 

Jenže mezitím, co se nestalo, jednou mi píše o rok starší kolegyně doktorandka. Svůj výzkum zaměřuje na Německo... a jednou tak narazila na informaci, že se jakási Asociace německých studií připravuje konferenci s názvem "Havárie: komunistický  druh katastrof?" 

Doširoka jsem otevřela hubu a naznala, že to někdo vymyslel poté, co si přečetl abstrakt mojí diplomky. Téma šitý na míru, prdel na nočník, vyberte si, co je libo. Konference se navíc měla konat v Americe, v coloradském Denveru, což jsou mimochodem celkem pěkné končiny, kam by bylo nebylo vůbec špatné vyrazit na výlet. A tak jsem přehodotila výběr konference, vypilovala a aktualizovala domácí úkol na seminář a v poslední den hrdě poslala přihlášku. (Podvědomě možná proto, abych si tím mohla vysvětlovat případné odmítnutí: bylo to na poslední chvíli, už měli vybráno; nebylo to proto, že jsem úplně mimo.)

Organizátor mi odpověděl neprodleně, že děkuje a že se brzy ozve. Fajn, a teď si nedělat velký naděje.  Téma mi sice sedí přesně, ale takovejch asi bude víc. A německo-američtí organizátoři nepadnou na perkel před vykuleným doktorandským mládětem z Prahy, co navíc i do přihlášky nasekalo chyby v angličtině.

Jenže pak přišlo pondělí... a já ráno našla v mailu zprávu od organizátora. "Milá Terezo (jestli Vás tak mohu oslovovat), jen krátce pro Vaši informaci: Váš návrh byl přijat do návrhu tematického bloku "Havárie: komunistický druh katastrof" na výroční konferenci Asociace německých studií, která se bude konat 3.-6.října v Denveru, Colorado."

Tři příspěvky, tři řečníci... a na třetím místě Tereza Šírová, Univerzita Karlova v Praze: "Naše letadlo, vaše letadlo: Rozdíly v mediálním zobrazení leteckých nehod v komunistickém tisku v ČSSR." 

Nevěřícnej, užaslej výtlem. A kafe na uklidnění. 

Pak pochopení, že tohle je jen první krok - že tematický blok ještě musí projít schválením na celokonferenční radě. Ale prý vzhledem k tomu, že moje spoluřečnice a moderátor našeho bloku jsou členy oné rady, mělo by vše projít bez problémů. 

Pak se ještě zaregistrovat do oné Asociace německých studií, protože bez ní mě nemůžou zařadit do programu, zaplatit členský příspěvek... a čekat. 

Včera večer dorazil další mail od Dear Thomase, jak jsem začala přátelskému panu organizátorovi soukromě přezdívat. Prý hotovo, že odeslal návrh celého tematického bloku a že nečeká žádné potíže. A že se těší naviděnou v Denveru.

V tý chvíli mi to došlo znova - a s plnou vážností. Začínám si na tu myšlenku zvykat - že za osm měsíců podniknu cestu na druhej konec světa, nejdelší cestu ve svým životě. Pomalu se poohlížím po nejvýhodnějších letech (zatím se mi líbí představa letu s Delta Airlines - tam s přestupem v New Yorku, zpět s přestupem v Minneapolisu a v Paříži) a přemýšlím, jak vypilovat angličtinu a zbavit se obav z případné diskuse s publikem. Koumám, kde a z koho vyrazit nějaký grant, protože jen letenka vyjde na 25 tisíc; o ubytování, jídle a dopravě po Denveru nemluvě, to mi z fakulty všechno nezaplatěj. No a taky to bude chtít ještě jednou projít výsledky dotyčného výzkumu a zabalit je pro cizí publikum, co nezná český reálie.

Ale hlavně furt žasnu. 

Já jsem si to svý místo v oboru fakt asi našla. A co víc - ono to moje téma asi nebude až tak pofidérní. 

Žasnu. 

And I fly like an eagle.