Dopis Panu Prezidentovi

Pan prezident Havel byl jednou z mála současných osobností a jediný Čech, u něhož jsem si odjakživa byla jistá, že jeho odchod opláču. I když bylo celkem jasné, že jeho smrt asi nebude rána z čistého nebe. Stejně mě to ale zaskočilo; na některé věci se prostě připravit nedá. Dozvěděla jsem to o několik minut dřív než většina národa - díky novým přátelům z teologie. U jednoho z kamarádů se objevil status "dnes je chmurný den - zemřel Václav Havel. Ať odpočívá v pokoji". Svorně jsme se do kamaráda pustili, ať si nedělá blbou legraci. Jenže pak nás někdo sjel, ať jsme zticha, že se čeká na potvrzení z druhého zdroje, že to zatím jen rodina nechce zveřejnit... a to mi zatrnulo. Za pár minut už to bylo na zpravodajských serverech a bylo to jasné.

Chvíli jsem koukala do blba, z oka se vykradlo pár neposlušnejch slz a já jsem si přes zamlženej pohled vzpomněla na tátovo proroctví z mailu, co jsme si psali přesně před týdnem, když jsem byla nadšená, že jsem viděla tibetského duchovního vůdce Dalajlamu. "Stejně přijel kvůli Vaškovi, aby ho posilnil." Asi to tak bylo. Dočetla jsem se, že mu Dalajlama při posledním setkání věnoval hedvábný šál - dar na znamení úcty, a zlaté kolo, symbol změny, ochrany a schopnosti překonávat překážky. Bylo to rozloučení duchovního - a přítele.

Pak mi vlezla do hlavy tahle písnička a už nevylezla. Znám ji děsně dlouho, ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude první Nohavicova věc, kterou vám sem kdy dám. Jenže ke dnešku se mi neuvěřitelně hodí. Ani tak ne textem jako celkem... ale náladou, melodií a semtam nějakým útržkem.

Je z dob, kdy snad ještě lidé měli poslední zbytky velkých iluzí o nové době - a pořád ještě si svým způsobem vážili těch, kteří je tou změnou doby provázeli. Pak velké iluze padly a po zklamání přišlo naštvání a opovržení. Odnesla ho vlastně celá společnost, ale nejznatelněji asi politická scéna. Ne, že by za to nemohla.

Ale mám pocit, že nejvíc to odnesli ti, kteří za to nemohli tak moc jako ostatní.

Z pana Havla jsem měla vždycky zvláštní pocit. Pocit, že to je dobrej člověk. A že by upřímně chtěl, aby nám - týhle zemi, lidem v ní, ale vlastně celýmu světu, bylo líp.

Že to nedokázal, to je jiná věc.

Že nejspíš udělal spoustu chyb, to nepopírám. Ale kdo je neudělá? Malej člověk dělá malý chyby, který se přehlídnou... a velkej člověk na důležitý pozici dělá velký chyby, který jsou vidět. A kdo ví, jak moc ho pak ty chyby můžou mrzet?

Lidi se po revoluci potřebovali na někoho upnout. A upnuli se na toho, kterého si zvolili a kterého v těch prvních nadšenejch dnech milovali. On jejich naděje nesplnil - protože to bylo nereálný - ale zklamání se musí nějak vybít. A tak se vybilo. A vybíjí se dodnes.

V názoru na pana prezidenta mě nezávisle na mém mínění utvrdil člověk, jehož jsem poznala celkem nedávno. Měl tu čest znát pana prezidenta osobně - a asi celkem dobře. Ukazoval mi novoroční přání z nedávných let, které pan Havel rozesílal. Tenhle člověk není politik, není to umělec, není to supervýznamná osobnost, která by byla na nějakém VIP seznamu vyvolených, kteří si tu novoročenku zaslouží z prestižních důvodů; a už pár let se v Havlově okruhu nepohyboval. Přesto si na něj pan prezident pravidelně vzpomněl, jako asi na spoustu dalších lidí, s nimiž měl podobně co do činění... a kterých muselo být hodně.

Tohle podle mě lidi - svině nedělají. Lidi - svině nevypisujou vlastnoručně přání pro lidi, na které už dávno mohli celkem pochopitelně zapomenout a kteří jsou na společenským žebříčku níž než oni. Kdosi kdysi řekl, že člověka poznáš podle toho, jak se chová k podřízeným.

Ve srovnání s tím, jak mluví známí z médií o současném prezidentu Klausovi, mi vyprávění o panu Havlovi znělo skoro neuvěřitelně.

"Na Havla se škaredě podíváš a on by se nejradši schoval pod stůl," vykládal mi známý.

Utvrdilo mě to v dosavadním názoru. Havel byl možná naivní snílek, který si dovolil snít příliš hlasitě, příliš veřejně a možná občas snění zaměňoval za sliby. Udělal spoustu chyb a spoustu jich měl. Ale i přesto se snažil něco dělat. Nemohl vytrhnout všecko - na to jsou prezidentské kompetence u nás moc osekané - a nutně musel zklamat.

Pro člověka, "na kterého se škaredě podíváte a on se schová pod stůl", tohle vědomí zklamání muselo být o to bolestnější. Byl to inteligentní člověk - takže sám svá selhání viděl. Viděl, že je vidí i ostatní. A viděl, že mu nic neodpustí.

Bylo mi ho v posledních letech líto.

V nějaké diskusi /ano, neudržela jsem se a občas jsem někam nakoukla, i když jsem si to předem zakazovala/ jsem dneska četla větu, pod kterou se podepisuju. "Byl to jedinej politik, u něhož jsem měl pocit, že většinu svých špatných rozhodnutí udělal s dobrým úmyslem."

V jiném komentáři jsem četla další větu, která mi mluví z duše. "...těm, kdo o sobě někdy pochybují, se po něm bude stýskat."

Takže jo. Loučím se parafrází kousků z Nohavici a posílám tam nahoru svůj Dopis Panu Prezidentovi. Panu Prezidentovi s velkými písmeny.

Pane prezdente, mé České republiky
Přeju vám konečně kousek štěstí
Pro co jiného jsme přeci zvonili klíčema na náměstí

Vy to pochopíte
Vy už teď všechno víte
Vy se poradíte, vy to vyřešíte, vy nás zachráníte

Pane prezidente, občas se tam nahoře za tu naši zem přimluvte, ať se zase trošku dá do pořádku. Ráda bych věřila, že s tím teď možná můžete udělat víc, než tady zezdola.

Stejně Vám ale za tu snahu děkuju.

Budete tady chybět. A nejvíc nám, naivním snílkům, možná trošku podobnejm, jako jste byl Vy sám.

PS: Pár chvil po dopsání tohoto vyznání jsem narazila na text člověka moudřejšího, zkušenějšího a světaznalejšího - a potěšilo mě, že se vlastně shodujeme. Jenže on to samozřejmě napsal jasněji a stručněji.
Kojot: Zemřel člověk