John Denver - Leaving on a Jet Plane

Tahle písnička je poněkud opožděná. Měla a chtěla jsem vám ji sem hodit těsně před odjezdem do Finska. Protože právě ta mě vyprovázela, když jsem se sem chystala, balila, loučila... a taky se bála toho, co bude. Teď je to dávno pryč a já si ji můžu pustit bez toho, aby mi z ní vlhly oči a přepadala mě nejistota. A to je dobře, protože je nádherná. Ale když o ní a o jejím autorovi víte něco víc, stejně vás z ní může občas mrazit... Proto vám ji pouštím právě dneska, 12. října. Je to přesně 13 let ode dne, kdy její autor nečekaně odletěl navěky. Doslova. A protože jsem se do Denverovy muziky tady ve Finsku docela solidně zaposlouchala, usoudila jsem, že si zaslouží aspoň takovouhle připomínku a poctu. Tak tedy... letíme.  

Leaving on a Jet Plane John Denver

Odlétám (tryskovým letadlem) John Denver

All my bags are packed, I'm ready to go I'm standing here outside your door I hate to wake you up to say goodbye But the dawn is breaking, it's early morn The taxi's waiting, it blows its horn Already I'm so lonesome I could die So kiss me and smile for me Tell me that you'll wait for me Hold me like you never let me go 'Cause I'm leaving on a jet plane Don't know when I'll be back again Oh babe, I hate to go So many times I've let you down So many times I've played around I tell you now they don't mean a thing Every place I'll go I'll think of you Every song I'll sing I'll sing for you When I'll come back I'll bring you wedding ring So kiss me and smile for me Tell me that you'll wait for me Hold me like you never let me go 'Cause I'm leaving on a jet plane Don't know when I'll be back again Oh babe, I hate to go Now the time has come to leave you One more time let me kiss you Then close your eyes nad I'll be on my way Dream about the days to come When I won't have to leave alone About the times I won't have to say Kiss me and smile for me Tell me that you'll wait for me Hold me like you never let me go 'Cause I'm leaving on a jet plane Don't know when I'll be back again Oh babe, I hate to go I'm leaving on a jet plane Don't know when I'll be back again Oh babe, I hate to go

Všecky kufry mám sbalené, můžu jít Stojím tu před tvými dveřmi A hrozně se mi nechce tě budit a říct sbohem Ale už svítá, je časně ráno A taxík čeká a už na mě houká Najednou se cítím k smrti sám Tak mě polib a usměj se na mě Řekni, že na mě počkáš Obejmi mě, jako bys mě nenechala odejít Protože já odlétám Nevím, kdy se vrátím zpět Ach lásko, mně se tak nechce Tolikrát jsem tě zklamal A tolikrát si s tebou pohrával Říkám ti, že to nic neznamenalo Kamkoli půjdu, budu na tebe myslet Každá píseň, kterou budu zpívat, bude pro tebe Až se vrátím, přinesu ti svatební prsten Tak mě polib a usměj se na mě Řekni, že na mě počkáš Obejmi mě, jako bys mě nenechala odejít Protože já odlétám Nevím, kdy se vrátím zpět Ach lásko, mně se tak nechce Přišla ta chvíle, kdy tě musím opustit Nech mě, ať tě ještě jednou políbím Pak zavři oči a já vyrazím na cestu Sni o dnech, které přijdou Kdy nebudu muset odcházet sám O dnech, kdy už nebudu muset říkat Tak mě polib a usměj se na mě Řekni, že na mě počkáš Obejmi mě, jako bys mě nenechala odejít Protože já odlétám Nevím, kdy se vrátím zpět Ach lásko, mně se tak nechce Odlétám Nevím, kdy se vrátím zpět Ach lásko, mně se tak nechce

Nádherná, nemyslíte? Nádherná, profláklá, každej ji zná, ale nikdo neví, co to je. Taky jsem ji znávala a přitom netušila, že ji znám. Seznámil mě s ní až letošní English Camp. Každý večer jsme se všichni sešli, poseděli a něco málo zazpívali. Bylo to fajn, protože výběr písní byl více než kvalitní... ale to nejlepší si šetřili na konec. Poslední den jsme se sešli už dopoledne, abychom se rozloučili, poděkovali personálu... a dali posledních pár písniček. Jedna, dvě... a pak ta poslední. Nevěděla jsem, co to bude. Na projektoru naskočil text, Jirka hrábl do kytary - a začal. No vždyť to znám! A je o letadle! Jééé, to bylo zase jednou nadšení...

Nadšení mi vydrželo první sloku. Pak přišel refrén, slova o odjezdu a loučení a odletu... a mně došlo, že to není jen o loučení s campem. Už to mi samo o sobě hrálo na sentimentální strunu, byl to nejúžasnější týden minimálně za půl roku, ale to by se skouslo... jenže když jsme začali zpívat I'm leaving on a jet plane, don't know when I'll be back again, došlo mi, že já taky odlítám. Taky tryskovým letadlem. A taky nevím, kdy se vrátím. Najednou se mi před očima objevilo to nádherný růžový wizzairovský letadlo a pak mi ho rozmazaly slzy.

Na campu jsem měla nezvykle fajn pocit, že jsem mezi lidma, se kterýma je mi dobře, se kterýma si rozumím... a se kterýma bych si mohla rozumět i do budoucna. A najednou jsem se na tu budoucnost s nima hrozně těšila. Zase jsem se těšila na něco, co bude a netesknila nad tím, co už není... Byl to začátek něčeho novýho, začátek, kterej jsem tak moc potřebovala. A pak někdo nahodí song, kterej mi vmete do tváře, že tenhle začátek minimálně půl roku pokračovat nebude... protože odlítám.

Odlítám od jistoty, odlítám od rodiny, odlítám od přátel, odlítám od těch, kteří mi dali novou naději. Odlítám a nevím, co mě tam čeká. A nevím, kdy se vrátím.

Vrátila jsem se z campu, začala jsem se chystat na odlet... a během těch čtrnácti dnů jsem si tuhle písničku pustila nespočetněkrát. A pokaždé mi hnala slzy do očí. Skoro půl roku budu pryč. Půl roku bez nejbližších... ale taky půl roku, co budou oni beze mě. Vzpomenou si občas? Připijou si na mě bráchové Sedláčkovi, když budou v hospodě lemtat zelenou a poslouchat Floydy? Vzpomene si Piloťenko, když bude někde mezi mraky řídit tu svou uřvanou potvoru? A až se za dlouhou dobu vrátím, budu mít mezi nima pořád svý místo? Tell me that you'll wait for me... počkejte na mě, já vás potřebuju. Řekněte mi, že na mě počkáte. 

A pak... pak jsem se najednou nějak ocitla tady. 

A všecko bylo úplně jinak. 

Čas utíká zběsile rychle a čtyři měsíce najednou vypadají úplně jinak, než když jsem o nich přemýšlela doma. S většinou známých jsem paradoxně v užším kontaktu, než když jsem byla doma. Dokonce i s těmi novými známými z campu, z nichž o některých pomalu začínám přemýšlet už jako o kamarádech.

A písnička ztratila ten bolestný a slzavý nádech. Chodím po Turku, Jet Plane mám v empétrojce... a pouštím ji ve chvilkách, kdy je nebe nejmodřejší, vítr nejsvěžejší... a já mám největší chuť letět a poznávat, nebo aspoň stát těsně za prahem přistávací dráhy, natahovat ruce k dosedajícímu letadlu, snažit se ho přeřvat a nabíjet se energií, která z něj v tu chvíli tryská v obrovských vlnách (které by nechápavec nazval zničujícím kraválem :)

Písnička je prostě nádherná. 

Americký country a folkový zpěvák a skladatel John Denver ji napsal a složil hned na začátku své kariéry. Později se stala skoro protiválečným songem, protože se hodila do teskné nálady vojáků, kteří museli opustit svoje děvčata... ale nikdy takhle zamýšlena nebyla. Denver ji napsal prostě a jen v sentimentální náladě, kdy musel odjet od své slečny na dlouhou koncertní šňůru - to proto ten verš "every song I'll sing I'll sing for you".

Aniž by to kdo tušil, písnička se stala taky hořkou předzvěstí Denverovy předčasné smrti. Denver byl snílek, který si vážil přátelství a lásky, miloval přírodu, hory, koně... a taky létání. Když člověk miluje létání a má dostatek peněz, což tenhle populární zpěvák samozřejmě měl, pořídí si letadlo a naučí se létat. 

John Denver si pořídil letadlo. Pořídil si jich několik. Létal rád a poměrně často, měl nalétáno kolem 2.700 hodin, což je na amatérského pilota celkem dost. 

No... a pak si tenhle snílek a letec pořídil nové letadlo, Rutan Long-EZ. Malou jednovrtulovou potvoru, navíc experimentální kousek. Měla speciálně upravené cosi, snad přemístěné ovládání čerpadla paliva nebo co já vím... na tom ani moc nezáleží. 

Dvanáctého října 1997 sedl třiapadesátiletý zpěvák do svého experimentálního letadýlka podruhé. Vyletěl si nad moře. A snad chtěl něco upravit právě na tom neobvykle umístěném ovladači... a musel se na to víc soustředit a navíc se otočit, protoře přepínač byl umístěný za ramenem pilota. A jak se tak soustředil a hrabal si přes rameno, omylem přitom vyšlápl pedál směrovky.

Směrovka je ta pohyblivá část na ocase, která letadlem zatáčí. A když ji vyšlápnete moc, zatočí letadlem tak moc, že ho převrátí na záda a letadlo začne padat.

Spadlo a John Denver to nepřežil. Odletěl. Akorát že to letadýlko nemělo tryskový pohon, takže to nebylo Jet Plane.

Ale stejně je to ukrutná ironie osudu.

Když jsem si tenhle hořkej příběh přečetla, začala jsem děkovat za všecka ta loučení a odchody, které mají návratu a ze kterých se člověk jednou vrátí - i když neví kdy a doba, po kterou bude pryč, mu připadá jako věčnost. Ať ta loučení vypadají sebesrdceryvněji. Protože i když nevíte, jestli na vás ten, na kom vám záleží, bude celou dobu čekat... tak pořád je kam se vrátit. 

Ale když odletíte do míst, odkud není návratu, už se nemůžete vrátit nikam. A je jedno, kdo tam na vás čeká nebo nečeká.

PS: Omlouvám se za nemalebnou vizuální stránku videa, ale najít JetPlane v téhle verzi s inteligentním obrazem, to je prostě nemožné. Možná si k ní jednou udělám vlastní podkres. Ale nepředbíhejme...

PS2: Mimochodem už asi VÍM, kdy se vrátím zpět. Zatím to vypadá následovně: 20. prosince v noci přílet do Budapešti, takže příjezd domů 21. prosince. Znovuuvedení do použitelného stavu očekávejte tak 22., 23. prosince.